Jana Beňová. Četba na pokračování z prózy současné slovenské spisovatelky. Překlad Miroslav Zelinský. Připravila Gabriela Albrechtová. Režie Dimitrij Dudík.
Natočeno 2013. Premiéra 1. dílu 28. 10. 2013 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.; 15 min) v cyklu Stránky na dobrou noc a Dny slovenské kultury.
Lit.: Albrechtová, Gabriela: Jana Beňová: Café Hyena. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2013 (článek). – Cit: Knížka Jany Beňové Café Hyena jsou drsně poetické obrazy ze života na bratislavském sídlišti Petržalka. To představuje v Bratislavě symbol slovenského poválečného socialismu, postupně se však změnilo ve svébytný svět, v němž se prolnula samozásobitelská kultura venkova s městským folklórem.
Petržalka se stala inspirací i bydlištěm nezávislých, nekonformních zobrazovatelů slovenské současné reality. K těm patří i čtveřice stipendistů, o nichž budeme vyprávět ve Stránkách na dobrou noc.
Lit.: Zemančíková, Alena: Wampyristický výlet i drink v Hyeně. In Týdeník Rozhlas 44/2013 (článek). – Cit.: Pořádnou porci slovenské kultury připravil pro uši svých posluchačů na přelomu října a listopadu Český rozhlas Vltava. Tradiční Týden slovenské kultury (od 28. října do 3. listopadu) přinese kromě jiného četbu z knihy Josefa Váchala Cesta Slovenskem s A. Calmetem Ord. S. B. aneb Theorie wampyrismu. Stránky na dobrou noc pak představí knížku Jany Beňové Café Hyena.
Hlavním dějištěm prózy Jany Beňové je bratislavské sídliště Petržalka
Knihu Cesta Slovenskem s A. Calmetem Ord. S. B. aneb Theorie wampyrismu napsal Josef Váchal (1884-1969) na vrcholu svých tvůrčích sil. Začal s tím už na cestě samé, v letních měsících roku 1930. Na Slovensko se tehdy Váchal vydal se svou partnerkou Annou Mackovou, psem Tarzanem (jemuž v textu věnuje víc pozornosti než partnerce, nechává ho dokonce napsat celou jednu kapitolu) a publikací barokního exegeta Calmeta o vampyrismu. Sama Calmetova kniha vstupuje do příběhu jako živý hráč. „Stránky, které jedenkráte jsem už pročetl, úplně o novém obsahu býti jsem shledal a neznámými. Naopak: to, co jedenkráte jsem již přečetl, žádným způsobem, hodlaje jedenkráte ještě zajímavé statě znovu si prohlédnout, nalézti jsem v knize nemohl,“ píše Váchal. To určuje ráz celé cesty a optiku, s níž autor na navštívenou zemi shlíží.
Nejkrásnější kniha
Za autentický lze pokládat Váchalův výrok, že Cesta Slovenskem je jeho knihou nejkrásnější. Její vydání však autor vnímal jako nemožné. Kromě rukopisu, uloženého nyní v Památníku národního písemnictví, existuje ještě opis, který provedla Váchalova partnerka a jejž Váchal ilustroval. Opis byl dlouho pokládán za ztracený. Editor knihy Petr Hruška ho však objevil v knihovně Národního muzea a při práci na knize k němu přihlížel.
Absurdní záminkou k expedici na Slovensko se stala kniha benediktinského teologa A. Calmeta (toho si velice považoval například Voltaire), již Váchalovi dodal jistý rada Kromfundel. Pod tímto jménem je v knize zachycen mystik Karel Weinfurter, který – na rozdíl od románového Kromfundela – zemřel v březnu 1942. S Váchalem se okultista Weinfurter poznal už roku 1903 a chodili mimo jiné do kavárny U mrtvoly. Po vzniku Československa se pak jejich cesty rozešly. V úvodní části textu vystupují, jak je u Váchala zvykem, i další skutečně existující osobnosti, jež pod průhledně krycími jmény snadno poznáme – například Jaroslav Vrchlický nebo Otokar Březina.
S Calmetovou ezoterickou knihou v batohu Josef Váchal nastupuje do vlaku a píše: „Většinou se pojem Slovensko kryje s Tatrami a světovými zde lázněmi a ostatně mi bylo kdesi řečeno, že slušný člověk dnes ani jinam na Slovensko nejezdí, neb všude jinde je tam prý plno cikánů neb židů a popů a lid prý je hloupý a k Čechům nevraživý…“ Není snad třeba zdůrazňovat, že Váchal sám sebe nepovažoval za takzvaného slušného člověka, k cikánům choval nejhlubší sympatie a přítomnost židů a popů ho nemohla odradit.
Postřehy o slovenské přírodě, o povaze zdejší krajiny a lidu a zejména Váchalovy vpravdě věštecké vize budoucnosti Slovenska exploatovaného turistickým ruchem, kde v konfrontaci průmyslového a zemědělského způsobu života prohrává obojí, dnešnímu čtenáři znějí krutě pravdivě. Rovněž úvahy o představách slovenského lidu o blahobytu se ukázaly jako předvídavé. Váchal je geniální znalec přírody a životní autentičnosti a v žádném případě se nepovyšuje nad bídné poměry v zapadlých slovenských končinách. Sám je trvalým obyvatelem bídných poměrů, z nichž si nic nedělá, neboť se sytí duchovní potravou a bezbřehou imaginací. Dnešního čtenáře na Váchalově knize baví i jeho až dětinská hravost, ironie a humor, nezbytné prvky moderního umění, jehož je Josef Váchal solitérním zjevem.
Kromě unikátní české knihy, originálním způsobem pojednávající o Slovensku, přinese vltavský Týden slovenské kultury i Stránky na dobrou noc z knížky Jany Beňové (1974) Café Hyena. Jsou to drsně poetické obrazy ze života na bratislavském sídlišti Petržalka, které se poté, co se jako symbol slovenského poválečného socialismu změnilo ve svébytný svět prolnutí samozásobitelské kultury venkova s městským folklorem, stalo inspirací i bydlištěm nezávislých, nekonformních zobrazovatelů současné slovenské reality.
Tou neochvějnou nonkonformitou a nezávislostí je ostatně Jana Beňová spojena s Josefem Váchalem, byť je od sebe dělí několik generací a dnes už i státní hranice. Váchal napsal svou knihu o Slovensku samozřejmě česky, kniha Jany Beňové vyšla v českém překladu. Do jaké míry jde v případě českém a slovenském o dvě podoby jedné kultury, jak jsme se domnívali v době společného státu, nebo o kultury odlišné, je otázka, která s postupujícím časem míří k odpovědi, že česká a slovenská kultura jsou dvě kultury ve dvou různých zemích, které si postupně i pomalu přestávají s někdejší samozřejmostí jazykově rozumět. Píše o tom ostatně současná slovenská spisovatelka Svetlana Žuchová ve své eseji, kterou Vltava odvysílá ve slovenštině symbolicky 28. října.