Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Karel Pecl. Četba z deníku RNDr. Karla Pecla, zoologa Prácheňského muzea v Písku. Připravil Jiří Hromádko.

Účinkuje Michal Pavlata.

Připravil Český rozhlas v roce 2008 pro pořad Periskop (7 x 13 min.). Repríza 13. – 21. 7. 2017 (ČRo 2 Praha, 20:04 h) v cyklu Čtení pro celou rodinu.

Díly: 1. Proč právě Venezuela?, 2. La Gran Sabana, národní park Canaima, 3. Výstup na Roraimu, 4. Na Roraimě, 5. Los Lanos. Létající žáby, 6. Krvavá zkušenost, 7. Ať žije prezident!

Zdeněk Šmíd. Četba na pokračování. Tvůrci nezjištěni.

Čte Petr Šporcl.

Připravil Český rozhlas v roce 2009? Premiéra (?) 3. 5. – 18. 10. 2009 v pořadu Vltavín (ČRo 2 Praha).

Pozn.: Kniha navazuje na úspěšný autorův titul Otava z roku 2005. I tady putujeme po řece, tentokrát po kultovní vodácké Lužnici, od jejího pramene v Rakousku až po ústí v Týně nad Vltavou. Poznáváme přitom nejen řeku a přírodu kolem ní, ale i krajinu, města a vsi v okolí, jejich minulost i dnešek. Autor nás provází krajem rakouského Waldviertetlu, Čechům dosud málo známým, z neotřelých úhlů vypráví o dějinách českorakouského pomezí. Dozvíme se mnohé o třeboňských rybnících, o veselských Blatech, o Třeboni, Soběslavi, Veselí, Bechyni a zejména o Táboru a jeho kontroverzní husitské tradici. V knize nechybí ani medailony osobností, jejichž život či dílo je nějak spojeno s krajem kolem Lužnice, ať jde o Petra Voka, Oskara Nedbala či Emu Destinovou. Kniha je psána svěžím jazykem a nepostrádá humorný nadhled, což umocňuje čtenářský zážitek. (anotace vydavatele)

Jiřina Bílková. Četba na pokračování pro děti. Režie Ladislav Rybišar.

Vypráví Petr Haničinec.

Připravil Český rozhlas do roku 1993 (5 x 10 min.). Repríza 2.-6. 3. 2015 v pořadu Rádio Junior (ČRo 2 Praha).

Pozn.: Poslouchejte napínavé, ale někdy i veselé vyprávění strýčka námořníka – tedy námořního kapitána Antonína Sochora. Ten se před mnoha lety plavil křížem krážem po Středozemním moři a Atlantském oceánu. (anotace ČRo)

Markéta Pilátová. Četba na pokračování z románu současné české prozaičky, překladatelky a novinářky. Připravil Jiří Vondráček. Režie Vlado Rusko.

Účinkují Dana Černá a Jiří Schwarz.

Natočeno 2015. Premiéra 1. dílu 6. 3. 2015 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 30 min). Repríza 4. dílu 16. 7. 2022 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.) v cyklu Četba s hvězdičkou; 1. dílu 15. 10. 2026 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Pozn.: Mladou trumpetistku Karlu Klimentovou připravily ničivé vlny tsunami na Vánoce roku 2004 nejen o rodiče, ale také o schopnost hrát a komponovat hudbu. Něco jí ale přesto zůstalo: kubánský jazzman Lázaro Milo ji kromě blues naučil také svou rodnou španělštinu, díky níž se rozvrácená dívka ocitla „v péči“ charismatické profesorky Jenůfy Topinkové. Veteránka české hispanistiky v sobě nosí vlastní tajemství a odváží Karlu na nečekanou výpravu. Tsunami blues je kniha o ztrátě mládí a iluzí, o českých stopách na Kubě, ale i o cestě, která vede k novému životu.  (anotace)

Lit.: anonym: Markéta Pilátová: Tsunami blues. In web ČRo 3 Vltava, 5. 3. 2015 (článek). – Cit.: (…)  Spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová (1973) vystudovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde pak šest let působila jako odborná asistentka. Dva roky pracovala jako lektorka na katedře slavistiky ve španělské Granadě.

V roce 1997 odjela do Mexika na stáž, během níž překládala román mexické spisovatelky N. Lazo do češtiny a psala doktorskou práci z lingvistiky. Později procestovala jako novinářka řadu latinskoamerických zemí. Románová prvotina Markéty Pilátové s názvem Žluté oči vedou domů čerpá z autorčina pobytu v Brazílii, kde učila česky potomky českých emigrantů.

Dokonalá a blízká znalost prostředí inspirovala autorku k napsání sedmi povídek pro pořad Příběhy z konce světa z vltavského cyklu Pokračování za pět minut. Pro Český rozhlas Vltava napsala i povídku Dlužníci upíra, inspirovanou pobytem na Kubě, kam se dostala jako účastnice humanitární mise. V roce 2009 vyšel autorčin druhý román Má nejmilejší kniha, jemuž byl věnován rozhlasový pořad Schůzky s literaturou (2010).

Kubánské zkušenosti a kontakty posloužily jako inspirace při psaní třetího románu s názvem Tsunami blues (Torst 2014). Příběh je zasazen do současnosti, ale jeho kořeny spočívají hluboko ve 20. století: Mladá trumpetistka Karla přijde v roce 2004 v Thajsku kvůli vlnám tsunami o rodiče i o schopnost hrát a komponovat hudbu. Díky kubánskému emigrantovi Lázarovi se Karla naučí španělsky.

Znalost španělštiny jí pak umožní vyrazit se stárnoucí hispanistkou Jenůfou, jejíž život skrývá nejedno dávné tajemství, na dobrodružnou výpravu na Kubu. Cesta, jejímž cílem je podpora odpůrců totalitního režimu, se nevyvíjí dobře a na scénu vstupují mocné stíny minulosti…

Autorka osvědčila vynikající znalost každodenního kubánského života a dokázala vytvořit dobře promyšlenou zápletku s prvky špionážního románu.

Miloň Čepelka a Hana Čepelková. Četba na pokračování. Dramaturgie Eva Kopecká. Režie Ladislav Rybišar.

Vypráví Ondřej Havelka. Dále účinkují Naďa Konvalinková, Věra Kubánková, Petr Štěpánek, Josef Vinklář a mnozí další.

Natočeno 1991 (10 x 16-20 min.). Repríza pěti dílů 8. – 12. 5. 2017 (ČRo 2 Praha, 20:04 h) v cyklu Čtení pro celou rodinu; 23. 5. – 1. 6. 2020 (ČRo Rádio Junior, 18:30 h.); 18. 4. – 27. 4. 2022 (Rádio Junior, 18:30 a 21:00 h. – každý díl v příslušný den odvysílán dvakrát) v cyklu Čtení na pokračování.

Obsah: 1. Strážnický rytíř bez hlavy. – 2. Pohár štěstí na Bezdězu. – 3. Perštejn a jeho Bílá paní. – 4- Zazděná na Hrubé skále. – 5. Ďáblovy brázdy na Frýdlantu. – 6. Ledeč nad Sázavou a zvon. – 7. Dobřenice a jak přišel čáp do znaku. – 8. Hrad Kámen a sestry vražednice. – 9. Chebský hrad, lusky a bílá ruka. – 10. Bechyně a vznik lázní.

Lit.: anonym: Hana a Miloň Čepelkovi: Pověsti starých hradů (1/5). In web ČRo 2 Praha, 8. 5. 2017 (anotace). – Cit.:  Jak sami zjistíte, pověstí je mnoho druhů. Některé jsou opravdu strašidelné, motivy jiných ve vás spíše vyvolají úsměv na tváři…

Česká, moravská a slezská krajina je na mnoha místech ozdobena romantickými ruinami hradů na nepřístupných kopcích nebo nádhernými zámky umně zasazenými do upravených parků. Mnoho z vás si už ani nedovede představit naši zem bez těchto pamětníků starých časů.

Zejména hradní ruiny přitahovaly odedávna citlivé duše romantiků, kteří se s oblibou nechali unášet vyprávěním pověstí. Snad každý hrádek, hrad, zámek či tvrz má tu svoji pověst. Své vnitřní bohatství, které se nese napříč věky.

Připravila Hana Ondryášová.

Nastudoval ČRo Brno 2015. Premiéra 1. dílu 24. 9. 2014 (ČRo Brno, 6:10 h.) v cyklu Z naší Moravy.

Obsah: 1. Příběh o tom, jak Mikulčice ke svému jménu přišly. Premiéra 24. 9. 2014 (ČRo Brno, 6:10 h.)  – Pověst o strašidlech z Brumovic. Premiéra 25. 2. 2015 (ČRo Brno, 6:10 h.) v cyklu Z naší Moravy .

Lit.: anonym: Legenda z Pozlovic: Jak vznikl název studánky Sojsínka? In web ČRo Brno, 10. 3. 2015 (článek). – Cit.: Za dnešní pověstí se vypravíme do Pozlovic, tedy do městyse nedaleko Luhačovic. Poblíž Pozlovic najdete mimo jiné studánku, která se jmenuje Sojsínka.

Kdysi tu stával hrad, na kterém žila spolu se svými rodiči mladá komtesa. Bylo to už děvče na vdávání, na svatbu ale neměla ani pomyšlení. Trápila ji totiž nemoc. No, nemoc. Ve dne byla úplně v pořádku, ale v noci ji neznámá síla vytáhla z postele a dívka chodila po zámecké střeše. Jednou ji tam zahlédl mladý uhlíř. Zrovna, když stála náměsíčná komtesa na kraji střechy, na ni uhlíř zavolal: „Co tam děláte, vždyť spadnete?“ To ovšem dívku probudilo, zavrávorala a už padala dolů. Naštěstí se její noční košile zachytila o křoví nad zámeckým příkopem.

Uhlíř se do těch míst začal rychle prodírat a zraněnou mladou ženu vynesl. Jak ji tak nese v náručí, rozhořela se v obou mladých srdcích láska. Ale rodiče urozené dívky vztahu nepřáli. Dívčina matka dokonce zakřičela: „Snad si nechceš vzít obyčejného ubohého uhlíře, ty hloupá sojko!“ V tom se dívka proměnila v sojku, ta vyletěla oknem a usadila se na starý dub nedaleko hradu. K velké smůle zahlédl strakatého ptáka panský hajný a sojku, vlastně zakletou dívku, na místě zastřelil. Mrtvá padla do studánky, které se od té doby říká Sojsínka.

Lit.: anonym: Legenda z Nikolčic: O smírčím kříži U Josífka. In web ČRo Brno, 9. 3. 2015 (článek). – Cit.: Vydáme se do kraje bratří Mrštíků, tedy do okolí města Hustopeče. Naším cílem budou Nikolčice. Právě u těch stojí jeden smírčí kříž, ke kterému se váže velmi zajímavá legenda.

Smírčímu kříži se říká U Josífka, některé turistické mapy ho také označují jako Nikolčický kříž. Podstatné ale je, proč tato drobná památka vytesaná z kamene vůbec vznikla. Připomíná událost, ke které došlo roku 1663, tedy v době, kdy Morava úpěla při nájezdech Turků.

No a právě tehdy měl jistý hustopečský měšťan Konrád Schaller utíkat varovat město Brno před blížícím se nebezpečím v podobě turecké armády. Ale nedoběhl. U Nikolčic byl zabit, což dodnes připomíná smírčí kříž a od roku 2010 také pamětní deska. Mimochodem, Schaller se do Brna nakonec dostal, ale jinak, než si plánoval. V moravské metropoli je totiž pohřben.

Lit.: anonym: Víte, co se skrývá pod názvem Kačenárna? In web ČRo Brno, 6. 3. 2015 (článek). – Cit.: Další zastávkou našeho každodenního putování po Moravě je Ladná – obec, která se teprve před pár lety oddělila od města Břeclavi. V Ladné jsme sice nenašli žádnou klasickou pověst, ale rozhodně jedno zajímavé místo, které vám teď popíšeme. Jmenuje se KAČENÁRNA. Co se za tímto názvem skrývá?

Kačenárna bylo důmyslné zařízení, které sloužilo myslivcům k odchytu vodního ptactva, zejména divokých kachen. Toto zařízení bylo vybudováno u Ladné Lichtenštejny koncem 17. století a dochovalo se částečně až do dnešní doby, i když svému účelu přestalo sloužit už před druhou světovou válkou. V první polovině 19. století se na této kačenárně chytalo ročně až 10.000 divokých kachen.

Základem odchytového zařízení byla malá vodní nádrž. Ve všech jejích rozích vybíhaly dál do terénu vodní kanály tak, aby tam mohly kachny bez problému veplout. Ale už ne zpátky. Tyto vodní cestičky se pak stáčely do oblouku, aby ze vstupu nebylo vidět na jejich konec. Po obvodu byl celý kanál ohrazen ploty ze suchého rákosu až do výšky dvou metrů. To aby lapané kachny nedohlédly na břeh. Chycení ptáci se zpravidla na místě zabíjeli a rovnou putovali do zámecké kuchyně nebo se dále prodávali po okolí. Ulovené živé kachny se ale vozily prý až do Vídně.

Lit.: anonym: Pověst z Mokré-Horákova: O zjevení tajemného rytíře. In web ČRo Brno, 5. 3. 2015 (článek). – Cit.: Jako každé tajuplné místo je i horákovský hrad opředen pověstmi. Jedna z nich vypráví, že do těchto míst vyháněl každého dne ovce a kozy jeden mladý pasáček.

Jeho věrný pomocník pes mu stádo svědomitě hlídal, a tak pasáček často uléhal do stínu stromů poblíž starého hradního sklepa. Když tak zase jednou odpočíval a z nedaleké osady zvonily zvony právě poledne, zjevil se mu rytíř vysoké postavy, v brnění a s helmicí na hlavě. Pokynul pasáčkovi rukou, aby ho následoval. Prodírali se hustými keři, až stanuli u hradního sklepení. „Zde kopej!“ řekl rytíř a zmizel.

Pasáček poslechl, a když vypáčil několik velkých kamenů, uviděl rezavou truhlici. Jakmile doma odrazil její víko, spatřil spoustu zlatých mincí. Sedlákům, u nichž byl ve službě, poděkoval a odstěhoval se do vzdáleného města, kde ho nikdo neznal. Koupil si tam velký dům na náměstí a ještě mu zbylo hodně peněz na pěkné živobytí.

Lit.: anonym: Kam až sahá historie města Pohořelice? In web ČRo Brno, 26. 2. 2015 (článek). – Cit.: Pohořelice patří mezi prastará města naší země. Leží na důležité obchodní cestě a pro svou významnou polohu byly svědkem slávy a úpadku vlasti, zejména v období válek. A těch bylo více než dost a vždy měly svůj odraz v životě místního obyvatelstva, neboť nesčetněkrát bylo město téměř zničeno, vypáleno a vydrancováno.

Z římských provincií se dováželo množství luxusních předmětů. K častým nálezům patří i římské mumie, které byly nalezeny i v pohořelickém katastru. V nejtěsnější blízkosti Pohořelic, v pískovně katastru osady Smolín, bylo v r. 1951 objeveno pohřebiště. Bylo prokopáno celkem 28 hrobů, ale všechny byly už předtím vyloupeny. V červnu téhož roku byl objeven velmi bohatý nedotčený hrob (asi mladé ženy), který obsahoval dvě zlaté náušnice, stříbrnou přezku a sponu, stříbrný náramek a prsten, dále náhrdelník ze skleněných jantarových korálků a množství jednotlivých skleněných a jantarových perel a korálků.

Dnešní Pohořelice se nám představují původním názvem Borlitz v r. 1222, po roce 1918 Pohořelice. Název je odvozen buď od osobního jména Pohořel, nebo od lidí, kteří byli pohořelí, to znamená, že město bylo vysazeno na místě někdejší osady zničené požárem. K Pohořelicím neodmyslitelně patří také rybníkářství a tzv. „Pohořelický kapr“. Nejznámější akcí, pořádanou Rybníkářstvím je „Výlov rybníka Vrkoče“, který se koná s účastí veřejnosti, vždy v termínu kolem 28. října. Během 2-3 dnů se výlovu zúčastní kolem 30 až 50 tisíc lidí. Stačí se přijít podívat!  (more…)

Vladislav Vančura. Četba na pokračování z románu českého prozaika. Připravila Markéta Jahodová. Režie Markéta Jahodová.

Čte Lukáš Hlavica.

Natočeno 2014. Ke stažení a poslechu na stránkách Čtenářského deníku. Repríza 26. 4. 2016 (ČRo 3 Vltava, 13:22 h.) v cyklu Čtenářský deník. Repríza 1. dílu 29. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.); 19. 2. 2024 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Hlava devátá

Hlava desátá

Lit.: Konrádová, Jarmila: Marketa Lazarová (Vladislav Vančura). In web Čtenářský deník, 8. 1. 2015 (článek + nahrávky ke stažení). – Cit.:  Vladislav Vančura se často nechával inspirovat skutečnými příběhy, událostmi, lidmi. Otec jeho přítele, spisovatele Karla Nového, se stal předobrazem „Pekaře Jana Marhoula“. Podnětem k „Rozmarnému létu“ byla dřevěná zbraslavská plovárna a její majitel i návštěvníci. A v „Rodině Horvatově“ zpodobnil členy své vlastní rodiny.

Námět k románu „Marketa Lazarová“ nalezl Vančura v kronice svých předků, Vančurů z Řehnic, mezi nimiž byli ve středověku zbojníci a loupežníci. Na okamžik, kdy se nápad na román zrodil, vzpomíná ve svých memoárech Vančurova manželka Ludmila: 

„Jak často maličkosti rozhodují o vzniku velkých věcí! Jak vlastně došlo k tomu, že před plánovaným románem o rodině Vančurů zaujal Vladislava nápad napsat příběh ze středověké historie svého rodu? Nepatrným bezprostředním podnětem k tomu, aby jednoho dne řekl, že napíše dobrodružný román o Vančurech z Řehnic, byla naše rozmluva při vycházce nad Zbraslaví k Baním. Přečetla jsem tehdy právě Wildovo „Strašidlo cantervillské“ a vyprávěla jsem mu o tom. Námět i jednotlivé scény ho náramně pobavily. A ještě než si sám knížku přečetl, ho napadlo, že napíše rytířský, loupežnický román. Vrátili jsme se domů a Vladislav zmizel ve své pracovně s novým plánem v hlavě.
V mých vzpomínkách je období, kdy Vladislav psal Marketu, jedno z nejkrásnějších. Byl zamilován do těch Vančurů a nejvíc do Markety.“  

Román, strhující vyprávění o vášnivé lásce, která boří všechny konvence a společenské hranice, vyšel v roce 1931 a byl odměněn státní cenou za literaturu. Velice slavné je filmové zpracování v režii Františka Vláčila z roku 1967 s Magdou Vášáryovou v titulní roli, a vzniklo také několik dramatizací. Ale největším, nejpůsobivějším zážitkem je přece jen samotné Vančurovo dílo. Postupně si zde poslechněte celé dílo v nezkrácené podobě.