Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Irena Brežná. Kniha bravurně zvládnutým naivistickým stylem zachycuje začátky dívčího dospívání v atmosféře slovenského maloměsta na začátku 60. let. Pro rozhlas upravila Petra Lásková. Režie Yvona Žertová.

Účinkuje Jana Stryková.

Natočeno 2018 (?). Premiéra 5. – 9. 2. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:00 h).

Pierre de Coubertin. Kapitoly ze vzpomínek pedagoga a historika, zakladatele moderních olympijských her. Překlad Jiří Kroutil. Připravila Olga Stehlíková. Režie Vlado Rusko.

Účinkuje Pavel Rímský. 

Natočeno 2018 (?). Premiéra 5. – 9. 2. 2018 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 29 min).

Lit.: Stehlíková, Olga: Pierre de Coubertin: Olympijské paměti. In web ČRo 3 Vltava, 6. únor 2018 (článek). – Cit.:  (…) Pierre de Coubertin (1863-1937) se narodil v aristokratické rodině. Inspirovaný návštěvami středních a vysokých škol ve Spojeném království a Spojených státech se rozhodl zlepšit úroveň vzdělávání ve Francii. Domníval se, že součástí výuky by měla být tělesná sportovní příprava, kterou považoval za důležitou pro správný vývoj mladých lidí.

Karel Klostermann. Četba na pokračování. Klavírní improvizace Vadim Petrov. Dramaturg Donát Šajner. Režie Oldřich Hoblík.

Čte Václav Vydra II.

Natočeno 1959. Premiéra 5. 7. – 23. 8. 1959 (Praha I, 11:00 – 11:28 h).

Božena Němcová. Četba na pokračování. Vedoucí redakce literárně dramatické Vlastimil Brtěk. Odpovědná redaktorka Milena Nouzová. Vedoucí české redakce Antonín Langr. Režie Jana Bezdíčková.

Čte Jarmila Balašová.

Nastudovala Plzeň v roce 1956. Premiéra 17. 6. – 29. 7. 1956 (Praha I, 11:00 – 11:30 h.; 1 díl cca 30 min).

Zdenka Kaizlová. Výběr z deníkových zápisů dcery ministra financí rakousko-uherského mocnářství Josefa Kaizla připravila Marina Feltlová. V úvodu hovoří editorka Dagmar Hájková. Režie Lukáš Hlavica. 

Účinkuje Klára Suchá.

Natočeno 2017. Premiéra 29. 1. – 2. 2. a 5. – 9. 2. 2018 (ČRo 3 Vltava, 23:45 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc.

Pozn.: V sobotu 27. 1. 2018 byl na ČRo 3 Vltava premiérován dokument „Budu si sem psát několikráte v týdnu různé příběhy. Dnes začínám.“

Thomas Hylland Eriksen. Četba na pokračování. Překlad Daniela Zounková.

Natočeno 2018. Premiéra 1. dílu 9. 2. 2018 (ČRo Plus, 23:33 h.).

Obsah: 1. Odpad neexistuje

Lit.: Zounková, Daniela: Když něco vyhodíme, ono to nezmizí. In Týdeník Rozhlas 6/2018, s. 8 (článek).

Lit.: Zounková, Daniela – Blažejovská, Alena: Thomas Hylland Eriksen: Odpady. In web ČRo Plus, 9. 2. 2018 (článek). – Cit.:  V Radioknize si můžete tentokrát poslechnout pětidílnou četbu z knihy norského antropologa Thomase Hyllanda Eriksena Odpady. Do češtiny ji přeložila a četbu pro rozhlas připravila Daniela Zounková.

Vnímání toho, co je a není odpad, se v průběhu věků proměňuje. Stejně tak prochází změnami nakládání s odpadky. Co naši předkové dělali odpradávna, přestalo fungovat a lidstvo se dnes znova učí, jak odpad efektivně využívat a vnímat ho jako zdroj k dalšímu použití a nikoli jako problém, který je třeba zakopat hluboko pod zem nebo nasypat do řeky či oceánu.

Všichni se shodují, že lidstvo vyhazuje příliš mnoho věcí. Přitom odpadky v popelnicích tvoří jen zlomek veškerého odpadu, který produkujeme. Vyhazování je průvodním jevem konzumní společnosti a důkazem, že v naší společnosti je lidská práce příliš drahá a suroviny naopak velmi levné.

To vede k situaci, kdy se vyplácí věci neopravovat a kupovat nové, případně využívat výrobky na jedno použití. Co ale s odpadky dělat, když už je neumíme přestat vytvářet?

Skládky provázejí lidstvo od nepaměti, jejich podoba se v průběhu historie proměňovala. Lidé, kteří nejsou usazení na jednom místě, odpad nemusejí řešit, prostě „zvednou kotvy“ a přesunou se o kus dál. Všichni ostatní nějakou formu skládky potřebují.

Původní nenápadné díry v zemi postupně přerostly v gigantické struktury viditelné z kosmu. Hitem dnešní doby je recyklace, ale některé věci zkrátka jinam než na skládku uložit nejde, nebo se to nevyplatí.

Historie odpadů je také historií nejrůznější havěti. Bakterie, vši, a především krysy a potkani člověka doprovázejí odnepaměti a všude, kde jsou odpadky, najdete i je. Nejraději bychom o nich nevěděli, ovšem potkani jsou nám svou inteligencí, přizpůsobivostí i sociálním chováním podobní více, než jsme ochotni připustit.

Dalším neoddělitelným průvodcem odpadků je zápach. I když nám většinou není příjemný, je vnímání zápachu evolučně výhodnou strategií, jak se ochránit před možnou nákazou.

Odpad, to nejsou jen přeplněné popelnice, skládky, potkani a všudypřítomný zápach, ale také nepřehledná plocha našich počítačů, neustálé obtěžování zprávičkami ze sociálních sítí a informační šum v našich hlavách.

Nepřetržitý proud útržků nepodstatných informací, se kterými jsme dennodenně konfrontováni, zaplňuje prostor v našich hlavách, původně určený pro hluboké soustředění, nerušenou intelektuální práci nebo odpočinek. Občasná nuda není vůbec na škodu, podporuje totiž kreativitu.

Informační odpad však bohužel nelze kompostovat, takže si s ním musíme poradit jinak.

Knihu vydalo brněnské nakladatelství Doplněk. Dramaturgie Alena Blažejovská, v režii Lukáše Kopeckého čte Martin Sláma.

Tereza Límanová. Četba z úspěšného autobiografického debutu. Pro rozhlas připravila Blanka Kostřicová. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.

Čte Petra Bučková.

Nastudovalo Brno v roce 2018. Premiéra 22. – 26. 1. a 29. 1. – 2. 2. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).

Lit.: anonym: Tereza Límanová: Domeček (1/10). In web ČRo 2 Praha, 22. 1. 2018 (článek). – Cit.: V knize Domeček se Tereza Límanová pomalu prochází chodbičkami svého dětství, které prožila na Malé Straně. O intenzivním prožitku silné sounáležitosti s rodným domem.

V prozaické prvotině Domeček zpracovala výtvarnice Tereza Límanová se silnou naléhavostí téma, které jistě nepatří v současné české literatuře k nejfrekventovanějším. Sounáležitosti s rodným domem, s jeho příběhem či téměř bytostí, i s příběhy jeho obyvatel – několika generací jednoho rodu.

Vypravěčka prožila v Domečku, jak je malostranský dům v rodině nazývaný, nejranější chvíle svého života. Pak se s rodiči odstěhovala do kanadského Halifaxu, odkud se vrátila v necelých čtyřech letech. Přilétla do Prahy sama, protože rodiče se ještě zdrželi v Paříži a v Londýně, kde se jí ujmul dědeček. Ten ji do Domečku: obrovského, tajuplného, neznámého, s temnou chodbou vlastně uvedl.

Domeček = útočiště

Vypravěčka na začátku až bytostně touží po návratu do Kanady, ale když postupně Domeček objevuje a obydluje, začínám se s ním taky sžívat. Domeček je útočištěm, pevným bodem ve vesmíru, jehož sílu nenaruší ani občasné spory mezi rodiči a prarodiči. Prorůstání vypravěčky a Domečku trvá celých deset ale, a pak – následuje kapitola Konec.

Charles Dickens. Osiřelý chlapec vypráví příběh o tom, jak složitě nabýval životní zkušenosti v anglické společnosti 19. století.  Četba na pokračování. Překlad Emanuela Tilschová a Emanuel Tilsch. Rozhlasová úprava Marek Horoščák. Použitá hudba Debbie Wiseman. Zvukový mistr Lukáš Dolejší.  Dramaturgie Hana Hložková. Režie Hana Mikolášková.

Účinkuje Luboš Veselý.

Nastudovalo Brno v roce 2017.  Premiéra 5. 2. – 2. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 20:04 h).

Lit.: Hložková, Hana: David Copperfield.  In web ČRo 2 Praha, únor 2018 (článek). – Cit.: Dvacetidílná četba na pokračování z dvoudílného románu Charlese Dickense zachycuje osudové momenty ze života Davida Copperfielda, chudého sirotka, který dospěl v pozoruhodného a úspěšného člověka. Ačkoliv zažil po úmrtí rodičů nepřízeň, pronásledující ho celé dětství, a jeho dospívání provázelo též mnoho obtíží, mladý muž svůj vlastní příběh vypráví podrobně, barvitě, avšak bez lítosti. Jeho bystré postřehy zaznamenávají nejen vzpomínky na osobní záležitosti, ale také znamenitě popisují život a jednání lidí odlišných společenských tříd v Anglii poloviny 19. století. 

Strasti, se kterými se potýká nejen titulní hrdina, i způsob, jakým člověk nabývá životní zkušenosti a vyzrává, jsou popisovány podmanivě, zároveň i humorně. Díky zvolené ich-formě, tedy vyprávění z pohledu titulní postavy, je v textu patrná i autorova nadsázka a ironie, které nejlépe vyznívají zejména při líčení charakterů desítek postav a jejich vztahových propletenců. Pozitivní povahové rysy Davida Coppperfielda jsou formovány zejména díky rozličným ženským figurám – dobrosrdečné a vitální Kláře Peggotyové přezdívané Peggotka, aktivní a svérázné tetě Trotwoodové, moudré a vlídné Agnes Wickfiedové. Mnohé, převážně mužské figury naopak rozvíjí osobnost hlavního hrdiny prostřednictvím zkušeností, které díky nim získá. Ať už jde o veselého notorického dlužníka Wilkinse Micawbera – jeho předobrazem byl mimochodem Dickensův otec, úlisného a prohnaného Uriáše Heepa, ale i noblesního přítele s temnými sklony Jamese Steerfortha. V pestrém životopise utlačovaného a bídného sirotka, kterému se podařilo vlastním úsilím vypracovat se ve váženého muže, není jen sociální kritika, má i jiné žánrové linky – dobrodružnou, romantickou i jemně satirickou, proto je dodnes přitažlivým dílem.

Částečně autobiografický román Charlese Dickense byl publikován v letech 1849 – 1850. Pod názvem „David Copperfield také Vlastní životopis, dobrodružství, zkušenosti a postřehy Davida Copperfielda mladšího, z osady Blunderstone (který pisatel nikdy a za žádných okolností nemínil vydat)“ vycházel měsíčně jako seriál v sešitovém vydání. Bylo to údajně nejoblíbenější vlastní dílo tohoto anglického spisovatele.

Četbu z překladu Emanuely Tilschové a Emanuela Tilsche pro rozhlas připravil Marek Horoščák. Režisérka Hana Mikolášková ji natočila s velkým rozmachem v dramatické interpretaci, jež nebývá pro daný cyklus obvyklá. Pro obsáhlé dílo s četnou skupinou různorodých postav zvolila nápaditého a emočně přesvědčivého Luboše Veselého. V jeho brilantním podání se takřka zhmotňují napínavý příběh sympatického hrdiny, svět lidí, se kterými se setkává, ale i dobové a místní reálie. Díky dynamickému, psychologicky věrohodnému a přitom odlehčenému hereckému výkonu vyniká půvab textu, dávno již označeného za klasické dílo světové literatury.