Lilian Malkina. Četba na pokračování ze vzpomínek estonské herečky. Literárně zpracovala a připravila Marie Valtrová.
Čte Lilian Malkina a Eliška Balzerová.
Natočeno 2004. Premiéra 1. dílu 24. – 28. 5. 2004 (Vltava, 11:30 – 12:00 h).
Obsah: Část 1. – Zpáteční lístek do dětství – Část 2. – Dary od Pánaboha – Část 3. – Kaviár a prohibice – Část 4. – Taková šikovná štace – Část 5. – závěrečná – Koljova babička.
Alena Mornštajnová. Osudy obyčejných lidí na pozadí velkých dějin líčí několikagenerační sága, která se zčásti odehrává ve Valašském Meziříčí. Rozhlasová úprava Pavla Nejedlá. Zvukový mistr Michal Zelenka. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Alexandra Bauerová.
Účinkuje Barbora Goldmannová a Eva Novotná.
Nastudovalo Brno v roce 2018. Premiéra 19. – 23. a 26. – 30. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.). Repríza 23. 5. – 3. 6. 2022 (ČRo České Budějovice, 18:04 h.) v cyklu Podvečerní čtení; 23. 6. – 25. 8. 2024 (ČRo Olomouc, 18:04 h.) v cyklu Počteníčko.
Lit.: anonym: Alena Mornštajnová: Hana (1/10). In web ČRo 2 Praha, 19. 3. 2018 (článek). – Cit.: Bezděčným hybatelem tragického osudu rodiny se kdysi stala Hana. Němým svědkem je číslo vytetované na Hanině zápěstí. Několikagenerační sága částečně z Valašského Meziříčí.
Miře je devět let, miluje žloutkové věnečky a někdy hodně zlobí maminku. Jako každá normální dívka jejího věku. Tetě Haně je jen něco málo přes 30, přesto má úplně bílé vlasy a ani jeden zub. Na ní naopak není normální vůbec nic. Téměř nejí, v podstatě nemluví, nikam nechodí a nosí jen černou barvu. Hana na Miru dosud nikdy nepromluvila.
Mira si ani není jistá, jestli teta ví, jak se jmenuje. Shodou krutých náhod se Hana stane Miřinou jedinou příbuznou a opatrovnicí. Pozvolna se tak před dívkou začne rozplétat tragický osud rodiny, jehož bezděčným hybatelem se kdysi stala právě teta Hana a jehož němým svědkem je číslo vytetované na Hanině zápěstí.
Osudy obyčejných lidí v neobyčejné době
Několikagenerační sága se částečně odehrává ve Valašském Meziříčí, odkud jeho autorka Alena Mornštajnová pochází, hranice regionální tvorby ale dalece překračuje. Na pozadí velkých dějin líčí osudy obyčejných lidí, kterým do života často až neuvěřitelně krutě zasáhl osud. Román ale ukazuje, že člověk je často jeho nebezpečným slepým strůjcem.
Každé rozhodnutí může mít dalekosáhlé následky. A to nejen pro člověka samotného, ale zejména pro lidi kolem něj, ať už blízké, nebo úplně cizí. Autorka mimořádně čtenářky úspěšné knihy je tak trochu zvláštním úkazem na českém literárním poli. Svou prvotinu, která se rovnou stala bestsellerem, vydala až v 50 letech. Hana je její třetí kniha.
Petr Borkovec. „Italské“ povídky současného českého autora z knihy Lido di Dante vybrala a pro rozhlas upravila Marie Nováková. Režie Apolena Novotná.
Účinkuje Miroslav Etzler.
Natočeno 2018. Premiéra 19. – 23. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h) v cyklu Povídka.
Obsah: 1. Lido di Dante, Cattolica – 2. Před pláží, Camping Classe – 3. U Tonyho, Bar Lupen – 4. Veřejné čtení – 5. Kolibříci v Brisighelle.
Lit.: Fleyberková, Klára – Nováková, Marie – Borkovec, Petr: Petr Borkovec: Povídky z knihy Lido di Dante. In web ČRo 3 Vltava, 22. březen 2018 (článek). – Cit.: Opálení naháči na vyhřáté písčité pláži, vychlazené nápoje, hlasité rozmluvy i vysedávání v zaprášených hlučných barech. To všechno je Itálie. A Petr Borkovec ji moc dobře zná. Zřejmě i proto se mu právě tato země stala námětem k mnoha povídkám. Svou vůbec první prozaickou knihu vydal v mateřském nakladatelství Fra a nazval ji podle zcela konkrétního italského místa – Lido di Dante.
Borkovec se narodil v roce 1970 a po absolvování gymnázia zamířil ke studiu českého jazyka a literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ačkoli školu nedokončil, z oboru tak úplně nezběhl, protože se začal soustavně věnovat redaktorské práci. Od devadesátých let pracoval v revue Souvislosti, v deníku MF Dnes, v Nakladatelství Lidové noviny, v Lidových novinách jako takových nebo také v Literárních novinách. Roku 2005 pak začal působit jako dramaturg Café Fra a jako redaktor stejnojmenného nakladatelství.
Průběžně se ale věnuje překladům a psaní poezie. Vydal více než desítku básnických sbírek a řada z nich se dočkala mnoha jazykových mutací. Jako oceňovaný současný básník loni o to více překvapil vydáním povídkové sbírky. Útlá knížka Lido di Dante sdružuje dvanáct krátkých textů, v nichž se Borkovec vrací do své tak oblíbené Itálie.
Společně vytvářejí dokonale věrohodný a humorný obraz tamní kultury a životního stylu, ale také obraz svérázného „hrdiny“. O jeho podobnosti s autorem se dá jen spekulovat, jisté ale je, že se Borkovec nevyhýbá tématům, která jsou jeho životu vlastní:
Váš idiot, kteryÌ před patnácti lety napsal jeden slušnyÌ román, ale už dávno nic pořádného nepíše. Váš idiot, kteryÌ se zajímá jenom o to, jakyÌ honorář mu za hodinu nebo dvě veřejného předčítání staryÌch vět ve špatném překladu dáte. Jehož ani náhodou nevzrušuje země, kam jede, město, kam ho zvou, natož cizí spisovatelé, s nimiž se tam potká, a už vůbec ne imolští nebo ferrarští nebo jiní diváci, kteří si jej přijdou poslechnout. Idiot, co už patnáct let říká na besedách nestydatě to samé, co se dokonce přestal snažit o variace těch povedenyÌch historek, které neprožil, a zkušeností, které neudělal, kteryÌ spoléhá zkrátka na to, že ho nikdo z těch nadšenyÌch příchozích předtím neviděl a nikdy už neuvidí.
Povídka nazvaná Veřejné čtení je jednou z těch, které se teď dočkaly rozhlasového zpracování. V jednom týdnu jich ale na Vltavě posluchači uslyší hned devět. Odpolední řada Povídka tak knížku Lido di Dante představí opravdu zevrubně.
Ondřej Kundra a Tomáš Lindner. Novináři vyrážejí na zaÌpad a na sever Evropy za svědectviÌm radikaÌlů a jejich rodin, příslušníků neziskovek i staÌtniÌch instituciÌ. Rozhlasová úprava Viktor Bezdíček. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.
Čte Igor Dostálek.
Natočeno 2018. Premiéra 1. dílu 16. 3. 2018 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Pozn.: Jestli existuje něco jako typologie extremisty řeší druhý díl Radioknihy, ve které čteme z knihy Můj syn terorista novinářů Ondřeje Kundry a Tomáše Lindnera. Nabídne také historický pohled na konflikt, který se odehrává v Sýrii, především na střet dvou základních větví islámu – sunnitské a šíitské. (anotace)
Obsah:
1. Úvod + 1. část: Za pár dní se vrátím.
První tuzemský případ zadržení islámského radikála otevře četbu z knihy Můj syn terorista. Co radikalizovalo Jana Silovského, kterého policie zatkla po návratu z Istanbulu?
2. část: Začíná nová etapa.
Jestli existuje neco jako typologie extremisty, řeší druhý díl Radioknihy. Nabídne také historický pohled na konflikt, který se odehrává v Sýrii.
3. část: Něco není v pořádku.
Další díl přináší příběhy mladých Evropanů, kteří konvertovali, radikalizovali se a odešli bojovat za Islámský stát. V řadě případů v Sýrii zemřeli a zůstaly po nich rozbité rodiny.
4. část: Věčný život v ráji.
V lednu 2014 se Kanaďanka Christianne Boudreauová dozvěděla o smrti svého syna Damiana, který se stal dalším z padlých evropských džihádistů.
5. část: Čti korán, bratře.
Autoři popisují bohatý německý Frankfurt nad Mohanem a chudé pařížské předměstí Sevran jako příklady míst, kde se islamistickým verbířům mezi mladými lidmi neobyčejně dařilo.
6. část: My proti zbytku světa.
Autoři představují i Nora Yousefa, zakladatele neziskovky, která poskytuje pomoc džihádistům a jejich rodinám. K jeho práci ho přivedla osobní zkušenost se salafistickou skupinou.
7. část: Komplikovaný zápas.
Na komplikovanou spolupráci tajných služeb při odhalováni zárodku extrémních islamistů v Evropě se zaměřuje sedmá část Radioknihy, ve které čteme z publikace Můj syn terorista.
8. část: Islámský stát před soudem.
Autoři vyprávějí i příběh radikála Svena Laua. Jako salafistický verbíř stanul před soudem v Düsseldorfu. Jeho případ je jedinečný detailním pohledem do metod radikálních islamistů.
9. část: Druhá šance.
Dozvíte se i to, že se kromě uplatňování represe proti islámským radikálům objevují čím dál častěji také měkčí metody. Mnohé instituce se zamýšlejí nad tím, jak působit preventivně.
10. část: Zbavit je vzteku.
V desáté části Radioknihy si autoři všímají toho, jak se v různých zemích snaží zabránit náboženské radikalizaci mládeže.
Lit.: Bezdíček, Viktor: Tenhle souboj musíme vyhrát. In Týdeník Rozhlas 14/2018 (článek).
František Všetička. O Zdeňku Matěji Kudějovi a lidech kolem něho z bohémského okruhu Jaroslava Haška. Pro rozhlas připravil Jan Sulovský. Režie Tomáš Soldán.
Účinkují František Strnad a David Viktora.
Nastudovala Olomouc v roce 2018. Premiéra 12. – 16. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).
Pozn.: Tato kniha je prozaickou poctou Zdeňku Matěji Kudějovi, spisovateli z bohémského okruhu Jaroslava Haška. Podstatu knihy tvoří spontánní zajímavé příběhy z Kudějova života, kladené vedle sebe podobně, jak to čtenář zná z Boccacciova Decameronu. Autor využil tohoto způsobu vyprávění při líčení Kudějova extravagantního složitého života. Ve vyprávění vystupují i další postavy českého kulturního světa. Vedle Jaroslava Haška to jsou malíř Jaroslav Panuška, polárník Jan Eskymo Welzel, Bob Hurikán a další. (anotace)
Géza Csáth. Povídky klasika moderní maďarské literatury. Připravil Dominik Mačas. Překlad Lenka Kubelová. Režie Jakub Doubrava.
Účinkuje Jan Holík.
Nastudovala Plzeň v roce 2018. Premiéra 12. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 23:45 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc. Repríza 1. a 2. dílu 11. 6. 2022 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.) v cyklu Povídka.
Obsah: 1. Čarodějova zahrada. – 2. Jolana. – 3. Pohádky se špatným koncem. – 4. Na Kalvínově náměstí. – 5. Žába
Jan Otčenášek. Četba na pokračování. Hlavní redaktor literárně dramatické redakce Vlastimil Brtěk. Odpovědný redaktor Milena Nouzová. Režie Josef Bezdíček.
Čte Otomar Krejča.
Natočeno 1956. Premiéra 1. dílu 1. 4. 1956 (Praha I, 11:00 – 11:30 h).
Pozn.: Původně měl četbu režírovat Jaroslav Burian.
Pozn.: Vážení přátelé, v měsíci dubnu a květnu budeme v tomto čase vysílat četbu z nové knihy spisovatele Jana Otčenáška Občan Brych. Hlavní postavou románu je právník Brych a lidé z jeho nejbližšího okolí, dějem románu jsou osudy této společnosti v poúnorových dnech roku 1948. Že autor v pravdivém světle zachytil historické události, to dokázali čtenáři svým velkým zájmem o tuto knihu. Proto jsme zařadili její četbu na pokračování a vyhovujeme tak i mnoha účastníkům literární ankety, na něž Občan Brych spisovatele Jana Otčenáška tak zapůsobil. (anotace)
Marek Švehla. Četba na pokračování. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.
Čte Vladimír Hauser.
Nastudovalo Brno v roce 2018. Premiéra 1. dílu 23. 4. 2018 (ČRo Plus, 23:33 h.) v programové řadě Radiokniha. Repríza 1. dílu 18. 9. 2024 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Vydala Radiotéka, červenec 2018 (MP3).
Pozn.: V Radioknize ode dneška uslyšíte četbu z knihy věnované klíčové postavě českého undergroundu, básníkovi a kunsthistorikovi Ivanu Martinu Jirousovi. Napsal jí Marek Švehla a jmenuje se Magor a jeho doba. Stala Knihou roku 2017 v anketě Lidových novin a v soutěži Magnesia Litera byla vyhlášena Objevem roku. Autor vybral ze své obsáhlé publikace deset kapitol, které jsou věnovány rozhodujícím momentům v Jirousově životě. První vás zavede do Humpolce po druhé světové válce, kde se Ivan Martin Jirous narodil a kde prožil dětství a mládí. A už tehdy se u něj objevil velký zájem o literaturu a kulturu vůbec. (anotace)
Obsah:
1. Přepisování Kafky. Kde může začít cesta k pozici člověka, který později pohne dějinami? Třeba na konci války, na maloměstě a u nevšedního zájmu o knížky.
2. Jak je dobré mít bratrance. V Československu 60. let dvacátého století žilo jen málo lidí, kteří by dokázali uspokojit hlad humpoleckého gymnazisty Ivana Jirouse po moderním umění lépe než jeho zapomenutý bratranec Jiří Padrta. Právě Padrta, jeho žena Lída a jejich byt, který se před Ivanem Jirousem v jeho šestnácti letech jako zázrakem otevřel, zásadně ovlivnili Jirousovo dospívání.
3. Jak se dělá humor bez vtipu. Po příchodu na vysokou školu se Ivan Jirous dal dohromady s Věrou Vařilovou a o dva roky později měli svatbu. Škola ale nebyla tím prostředím, které ho postrkovalo dopředu. Kromě inteligentní a inspirativní Věry ovlivňovali Jirouse nejvíc přátelé a živé prostředí hospod, v nichž se scházeli. A samozřejmě atmosféra Prahy, která se podobně jako celá země probouzela ze zlého stalinského snu.
4. Plastic People. Na konci šedesátých let Ivan Jirous zjistil, že rocková hudba je pro jeho snahu spojovat lidi lepší než literatura nebo výtvarné umění. Se svojí ženou Věrou, sestrou Zorkou a jejím manželem Janem Ságlem se přidali ke skupině The Primitives Group a dělali pro ně výtvarný doprovod koncertů. Po srpnové invazi 68 ale Primitives emigrovali a Jirous objevil jinou skupinu, která ho nadchla. S ní měl pak velké plány.
5. Zatčení. Po nástupu normalizace ztratili Plastic People možnost oficiálně hrát. Jirous jako manažer skupiny tedy začal organizovat pololegální koncerty maskované oslavami svateb. Začal kolem sebe formovat unikátní subkulturu, které říkal underground. Jirous navíc sepsal esej nazvaný Zpráva o třetím hudebním obrození, který sloužil jako návod, jak v nesvobodném prostředí tvořit aspoň trochu svobodné umění. Režim se ale rozhodl pomstít.
6. Soudní proces. Komunistická moc nesnesla, aby skupina Plastic People pořádala byť jen soukromé koncerty. Ivan Jirous a jeho přátelé byli zatčeni a připravoval se velký soudní proces. Stalo se ale do té doby něco nevídaného. Díky zapojení Václava Havla se podařilo zformovat pro vlasaté hudebníky podporu ze zahraničí. A čekalo se, jak bude soudní proces vypadat.
7. Zapalte ten dům. Na začátku osmdesátých let měl Ivan Jirous za sebou tři věznění kvůli své snaze provozovat nezávislé umění. Režim dával najevo, že další koncerty Plastic People nedovolí. Jirous a jeho přátelé se ale nechtěli vzdát. Ustoupili nejdál, jak ustoupit šlo, a začali hrát v soukromých domech pro partu svých kamarádů. Ani to ale tajná policie nechtěla strpět a byla připravená zajít hodně daleko.
8. Valdická věznice. Koncem roku 1981 byl Ivan Jirous zatčen počtvrté a odsouzen na tři a půl roku, které si měl odsedět v nejtěžší věznici Valdice. Důvodem byla opět jeho činnost v rámci undergroundu, tentokrát psaní článků do podzemního časopisu Vokno. Jeho manželka zůstala doma na Vysočině sama se dvěma dcerami – roční Martou a dvouletou Františkou.
9. Máme svobodu. Co s ní? Ještě na konci osmdesátých let absolvoval Ivan Jirous další, už pátý kriminál. Za protestní petici s provoláním Tak dost! byl odsouzený na rok a půl, z nichž si stihl odsedět celý rok. Propuštění politického vězně Jirouse na svobodu se pak stalo jedním z požadavků revoluce 1989.
10. Ani trochu. Nebylo mnoho lidí, kteří by měli větší zásluhy na prosazení svobody než Ivan Jirous. Po revoluci to ale najevo nedával. Velkou část 90. let žil jako bezdomovec a opilec, kterému se mnozí raději vyhýbali. Až v roce 1997 začaly vycházet jeho knihy a získal široké veřejné uznání jako básník. O deset let později obdržel za své psaní Seifertovu cenu. V roce 2011 ukončila jeho život těžká závislost na alkoholu.
Lit.: Švehla, Marek: Český velikán Magor. In Týdeník Rozhlas 17/2018, s. 8 (článek).
Lit.: Přinosilová, Jana – Švehla, Marek: Marek Švehla: Magor a jeho doba. In web ČRo Plus,23. duben 2018 (článek). – Cit.: Píše se rok 1960 a v Humpolci na Vysočině žije šestnáctiletý obrýlený mladík, který se nápadně odlišuje od svého okolí. Oblečený v černých manšestrácích a roláku vyráží s psacím strojem v tašce do ústraní, kde neúnavně přepisuje díla světových literárních klasiků. Třeba téměř celé dílo Kafky.
Na prahu šedesátých let také zjišťuje, že v Praze žije jeho o patnáct let starší bratranec Jiří Padrta. Ten pracoval jako redaktor v časopise Výtvarná práce, doma měl knihovnu plnou výborných knih, například v té době nedostupných výtvarných monografií, které si přivezl z cesty na Expo 1958 v Bruselu.
Sklepní byt Padrtových na pražské Zvonařce patřil v tehdejší intelektuálně zaškrcené Praze k nemnoha ostrůvkům kulturního dění. Pro omezený okruh přátel a s nutnou konspirací na ochranu před zájmem politické policie se tu pořádaly večery s poslechem vážné hudby, četby poezie a debatami o umění. Příbuzensky spřízněný gymnazista má do této společnosti dveře otevřené a začíná dotvářet svůj nevšední kulturní rozhled.
Zvrat Jirousova dlouho chladného vztahu k rockové hudbě nastal v roce 1967 po návštěvě koncertu české kapely The Primitives Group. Hráli v maskách, na pódiu planuly ohně, což bylo tehdy něco nevídaného. „Byl tím unešený. Mával sakem nad hlavou a ztratil při tom doklady,“ vzpomíná kytarista Primitives Josef Janíček, na něhož Jirous už tehdy zapůsobil jako podmanivý debatér. Ivan s přáteli sestavili umělecký tým, který začal pro Primitives vymýšlet výtvarnou stránku jejich vystoupení.
Dva roky po invazi 1968 Jirous odpromoval na dějinách umění, profesionální kariéra se ale rozplynula před očima. Československo na začátku 70. let nebyla pro svobodně, kriticky smýšlející lidi přívětivou zemí. Veškeré kořínky spontánního života jako časopisy, kluby, byly bez debat zahubeny. Jirous, kvůli svým bláznivým, často opileckým kouskům tehdy už známý spíš pod přezdívkou Magor, začíná patřit k předním postavám pražské nezávislé scény.
Do značné míry opouští svět výtvarného umění a stává se manažerem kapely Plastic People of the Universe. „Plastici hráli proti Primitives příšerně. Ale kapela v sobě měla ohromný náboj,“ řekl později Jirous. „Myslel jsem, že by koncerty Plastiků mohly být centrem, na něž by se nabalila valná část slušných lidí. Ohnisko, kolem kterého by se mohli tito lidé sdružovat. Médium rockové hudby mi připadalo k tomuto účelu maximálně příhodné.“
Kolem Jirouse vznikla komunita, která si začala říkat underground. Jejím centrem se stal velký byt manželů Němcových v Ječné ulici. Byl neustále plný lidí, dělaly se přednášky, hrála muzika, lidé se před venkovní jednolitou šedí zachraňovali ve vzájemné pospolitosti na častých večírcích s alkoholem. V čase, kdy všichni trpí depresí, že nejde dělat nic, začíná Jirous také pořádat ilegální koncerty a hudební festivaly.
To, že nešlo o nějaké tápání bezprizorních lidí, ale o promyšlenou taktiku, ukazuje Jirousova zřejmě nejdůležitější písemná práce nazvaná Zpráva o třetím českém hudebním obrození, v níž v roce 1975 ve vší jasnosti shrnul svoji strategii nulového kompromisu s husákovským režimem.
„Je lepší nehrát vůbec, než hrát hudbu, která nepramení z hudebníkova vlastního přesvědčení. Je lepší nehrát vůbec, než hrát to, co si přeje establishment. A i takhle je to řečeno přespříliš mírně. Není to lepší, je to nutné. Toto vzdání se všeho, na něž musí být v dnešní situaci kdykoliv připraven každý, kdo chce být umělcem, je základní podmínkou předcházející veškeré veřejné konání ve sféře ducha. Jakmile je totiž učiněn první ústupek, ať pod pokryteckou omluvou nebo poctivým dojmem, že na tom nezáleží, je ztraceno vše. Jakmile položí ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) první podmínku, přistřihněte si vlasy, jenom tak trošku, a budete moci hrát, je třeba říci ne. Jakmile ďábel řekne – změňte si název a budete moci hrát dál to, co hrajete, je třeba říci – ne, nebudeme tedy hrát.“ Ivan Martin Jirous
Jirousovi čtenáři obvykle vyznění jeho textu vnímali v širším pohledu – jako jakýsi recept, který se dal vlastně použít nejen v přístupu k umění, ale i v běžném životě.
V roce 1976 se Jirous seznamuje s Václavem Havlem. Přehrál mu Plastiky a přesvědčil ho, že underground není jen parta opilců, ale důležitý zárodek svobodného myšlení. Význam tohoto kroku se ukázal už o několik měsíců později, kdy hlavní postavy undergroundu včetně Magora zatkla tajná policie a hodlala s nimi uspořádat exemplární proces.
Plastikům se pak dostalo zastání právě od Havla a desítek dalších i mezinárodně známých lidí. Tím dosáhli mírnějších trestů pro Jirouse a spol. a o čtyři měsíce později z tohoto vzedmutí občanské odvahy a solidarity vznikla Charta 77.
Později se tlak tajné policie dál stupňoval a Jirous skončil v kriminále kvůli své kulturní či publicistické činnosti ještě třikrát. Úhrnem si v komunistickém žaláři odseděl osm a půl roku, stal se ale jednou z nejvýznamnějších postav odporu proti československému komunismu v jeho posledních dvaceti letech.
Karel Schulz. Úvodní kapitoly nedokončeného monumentálního románu o životě sochaře, malíře a básníka Michelangela Buonarrotiho. Připravil Petr Turek. Režie Markéta Jahodová.
Účinkuje Marek Holý.
Natočeno 2018. Premiéra 1. dílu 6. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.), 7. dílu 12. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.) v cyklu ČeskoSlovenský rok.
Reportáž z natáčení k poslechu zde.
Vydala Radiotéka 21. 9. 2018 (MP3).
Lit.: Turek, Petr: Karel Schulz: Kámen a bolest. In web ČRo 3 Vltava, 8. březen 2018 (článek). – Cit.:
Strhující životní příběh sochaře, malíře a básníka Michelangela Buonarrotiho, jednoho z géniů italské renesance. Po sedmi úvodních kapitolách, které na Vltavě uvádíme v premiéře, bude následovat ústřední část monumentálního románu (V zahradách medicejských) i nedokončený fragment, vydaný posmrtně pod názvem Papežská mše. Dílo je mohutnou freskou zabírající vertikálně i horizontálně samu duchovní i politickou podstatu renesančního světa. Příznačným stylovým a kompozičním rysem románu je dialog a vnitřní monolog a navracející se „refrénovité“ motivy, které zesilují účinek prózy. Ve skvělém hereckém obsazení poslouchejte on-line vždy po odvysílání až do 15. dubna 2018.
Prozaik Karel Schulz (6. 5. 1899 Městec Králové u Nymburka – 27. 2. 1943 Praha) rozvíjel nejprve avantgardní program jazykově-stylového experimentu, později po konverzi byl katolicky orientovaným autorem expresivních povídek a především nedokončeného románového životopisu Michelangelova (torzo proponované monumentální trilogie Kámen a bolest vyšlo v letech 1942 /první část/ a 1943 /nedokončená část druhá – Papežská mše/ a patří k vrcholným dílům moderní české i světové historické prózy). Působil též jako divadelní a filmový kritik a publicista. Literárně činný byl od začátku dvacátých let 20. století, pracoval jako novinář. Zprvu byl spjat s levicovým Devětsilem, ke konci dvacátých let konvertoval ke katolicismu. Zemřel předčasně, na komplikace způsobené srdeční chorobou.
Své vrcholné dílo Kámen a bolest začal psát v roce 1941 poté, co zanechal prací na pražském hudebnickém románu. V knize zobrazil život sochaře, malíře a básníka Michelangela Buonarrotiho.
V monumentální fresce s ústředními tématy vztahu duše a díla, identity a svobody tvůrčí individuality zachycuje vrchol i rozklad renesanční a humanistické periody, charakter politických, náboženských a kulturních struktur s jejich dynamikou a krizemi, především však na postavě Michelangela ztvárnil zrod, vzestup a vývoj geniálního umělce zápasícího s vlastními vášněmi a dilematy i s nepřízní osudu.
Michelangela konfrontoval Schulz s jeho antipodem Leonardem da Vinci. Kompoziční a stylová architektura umocněná bohatým slovníkem, složitou syntaxí, vyhrocenou dramatičností dialogů i vnitřních monologů se zasloužila o věhlas díla, které došlo i mezinárodního ocenění.
Nejde o úzce pojatou biografii, ale o mohutnou fresku zabírající vertikálně i horizontálně samu duchovní i politickou podstatu renesančního světa. Příznačným stylovým a kompozičním rysem románu je dialog a vnitřní monolog a navracející se „refrénovité“ motivy, které zesilují účinek prózy.
Schulzova renesance není „poklidným ostrovem harmonie lidí, věcí a přírody, ale tragickým vlnobitím na skálu prostoru a času.“ Petr Wittlich
Lit.: Štefanová, Veronika – Rokosová, Alena: Monumentální historická freska Kámen a bolest na Vltavě jako četba na pokračování. In web ČRo 3 Vltava, 7. březen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Svým posledním dílem, románem Kámen a bolest, vytvořil někdejší člen Devětsilu Karel Schulz jedno z vrcholných děl české historické prózy. Režisérka Markéta Jahodová vysvětlila, proč se Český rozhlas Vltava rozhodl uvést kompletní četbu na pokračování z tohoto románu právě v roce 2018.
Rok 2018 je rokem literatury a kultury československé a autor Karel Schulz, který napsal Kámen a bolest, je velká osobnost české literatury. Takže do vysílání určitě patří. A myslím, že redakce využila i toho, že jsme zhruba před dvaceti lety natočili dvacetidílný seriál – dramatizovanou četbu – zhruba z prostředka románu Kámen a bolest od kapitoly V zahradách medicejských. To, co teď natáčíme, se tehdy dramaturgovi Ladislavu Pourovi pravděpodobně nehodilo. Markéta Jahodová
V románu Kámen a bolest se Karel Schulz zabýval životem a tvorbou slavného sochaře, malíře a básníka Michelangela Buonarrotiho. Ten je pojítkem všech událostí, které se odehrávají na pozadí mistrova příběhu. Vzniká tak mohutná historická freska. Umělcův příběh je spojen s děním v Itálií na konci 15. a počátku 16. století, tedy s bouřlivým obdobím válek a církevních intrik. Autorovi nešlo o pouhý životní příběh umělce, ale o jeho niterný zápas o nalezení smyslu uměleckého snažení navzdory době, nalezení pravdy a krásy.
Při četbě nedokončeného románu Kámen a bolest si herec Marek Holý zase o něco více uvědomil koloběh dějin a archetypální situace, se kterými se člověk ve svém životě opakovaně konfrontuje.
Čím více čtu starší knižní tituly, tak vážně zjišťuji, že koloběh života je pořád stejný a některé věci jsou neměnné, jako je třeba boj o moc. Toto téma kniha Kámen a bolest obsahuje, stejně jako téma víry. S tím se lidé potýkali v době, o níž román hovoří, ale je pravdou, že s těmito otázkami se potýkáme i dnes. Tím i toto dílo se stává nadčasovým. Na knize Kámen a bolest mě fascinuje její jazyk. Bohatost jazyka, s jakou autor v díle zachází, to je něco neuvěřitelného. Je to sice složitý text, ale to je pro mě, jako pro herce dobře, protože člověk alespoň nezakrní. Marek Holý
Románem Kámen a bolest prostupují skrze bohatý autorský styl Karla Schulze výrazové prostředky různých druhů umění – literatury, hudby, malířství, sochařství i architektury.
Lois Lowryová. Svět bez problémů a bolesti, ale také bez jakýchkoliv citů, očima dvanáctiletého Jonase. Americký sci-fi příběh ověnčený řadou literárních cen. Připravil Dominik Mačas. Překlad Dominika Křesťanová. Režie Jakub Doubrava.
Účinkuje Michal Štěrba.
Nastudovala Plzeň v roce 2018. Premiéra 1 dílu 5. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 20:00 – 20:21 h.) v cyklu Čtení na pokračování.
Powered by WordPress