Dvaapadesát let zmíněných v titulku uplynulo od doby, kdy jsem poprvé spatřil živého Milana Kunderu. Vše, co o něm vím, jsem už napsal pro tento týdeník před pěti lety v článku nazvaném Dvaadvacet let s čerstvým pětaosmdesátníkem (TR 14/2014). Od té doby přibyl už jen poslední román Slavnost bezvýznamnosti, jímž světový „francouzský spisovatel českého původu“ a zároveň i jeden z nejvlivnějších myslitelů dneška udělal jakoby ironickou tečku za svou tvorbou.
Světový román
Nakladatelství Gallimard v Paříži vydalo jeho dílo v prestižní edici Pléiade, v Brně nakladatelství Atlantis dokončilo vydání celého Kunderova českého díla. Těch šest českých románů a povídkový soubor Lásek neztratilo nic ze své naléhavosti a čtenářské popularity, třebaže od jejich vzniku uplynulo už více než třicet let, v případě Směšných lásek dokonce padesát pět. To znamená, že Kunderovo dílo ožívá ve stále nových čtenářských generacích. Co se pak týče českého vydání Kunderových čtyř francouzských románů, stále platí výrok A. J. Liehma, že nejprve si budou muset Češi vyjasnit mnohé mezi sebou.
Dvacet pět let po prvním letmém setkání s Milanem Kunderou jsem s papírovým plánem Paříže v ruce překonával systém podchodů pod křižovatkou bulváru Montparnasse a rue du Rennes, abych po několika metrech zahnul do nenápadné ulice rue Littré, kde tehdy Kunderovi bydleli. Netušil jsem, že tudy budu v duchu znovu procházet, až budu po dalších dvaceti šesti letech připravovat k četbě na pokračování román Nesmrtelnost. Ze se mi z paměti znovu vyloupne mrakodrap Tour Montparnasse a přilehlé obchodní Galerie Lafayette s šedivými pannami ve výlohách, jejichž tváře a pózy tak vzrušují románového profesora Avenaria. Ze právě tam, kde jsem úpěnlivě sledoval šipky s nápisem Sortie – tedy Východ -, se potká s románovou Laurou, sestrou Agnes, jež vznikla z autorova rozmaru z nepřípadně (a tedy komicky) mladistvého gesta jedné staré paní.
Za tu obnovenou vzpomínku může rozhodnutí dramaturgie stanice Vltava uvést do vysílání román Milana Kundery Nesmrtelnost jako četbu na pokračování. Úctyhodně monumentální podnik. Proč? Nesmrtelnost je šestým románem Milana Kundery (dokončen 1988, francouzské vydání 1990, česky 1993). Předcházely mu Žert, Život je jinde, Valčík na rozloučenou (napsané ještě v Československu), ve Francii pak připojil Knihu smíchu a zapomnění a Nesnesitelnou lehkost bytí. Nesmrtelnost uzavírá autorovu česky psanou tvorbu; další čtyři romány (Pomalost, Identita, Nevědomost a Slavnost bezvýznamnosti) píše už od počátku francouzsky. Nesmrtelnost je také prvním Kunderovým románem, v němž česká témata nemají dějotvornou roli. Je to v pravém smyslu slova francouzský, přesněji světový román, o němž odborníci praví, že je to autorovo vrcholné dílo (Philippe Sollers), nejkrásnější Kunderův román (Sylvie Richterová) či že jde o autorův nejosobnější román.
Skládá se ze sedmi dílů, z nichž dva jsou zdánlivě disparátní a nesouvisejí bezprostředně s příběhem Pařížanů z konce osmdesátých let 20. století. V popředí epického dění stojí osudy matematičky Agnes a jejího manžela, právníka Paula. Mají spolu dceru Brigitu, rodinu doplňuje Agnesina sestra, hudebnice Laura. S nimi do knihy proniká řada dalších postav: rozhlasový redaktor Bernard Bertand s přesahem do politických sfér a konečně anarchistický profesor Avenarius. Ale román tvoří také rozsáhlý historický esej a zároveň tragikomický příběh vztahu J. W. Goetha a Bettiny von Arnim, ukončený v závěrečných kapitolách čtvrtého dílu zcela groteskním setkáním Goetha a Hemingwaye na onom světě.
Na tragikomicky se zauzlovavší osud Agnes je zdánlivě nelogicky připojen rozsáhlý příběh groteskního konce erotického sběratele Rubense. A v závěrečném sedmém dílu se autor setkává se svými postavami, aby se zejména od Paula dověděl, jak marné bylo jeho románové úsilí na obranu velké kultury… Každý z těch sedmi dílů má jiné vyprávěcí tempo a jiné téma, definované názvem dílu (Tvář, Nesmrtelnost, Boj, Homo sentimentalis, Náhoda, Ciferník a Oslava) a všechny úvahy a příběhy jsou navzájem pospojovány subtilním předivem odkazů, motivů či detailů a paralel v jedno nereprodukovatelné a mimo románový text nepřevoditelné dílo.
Místo šipek zadnice
Není to žádná náhoda, vysvětluje v Nesmrtelnosti románová postava Milana Kundery profesoru Avenariovi v odpovědi na otázku: „O čem teď píšeš?“ – „To se nedá vyprávět. (…) Nová doba se vrhá na všechno, co bylo kdy napsáno, aby to proměnila ve filmy, televizní vysílání nebo kreslené obrázky. (…) Podstatné na románu je právě jen to, co se nedá říci jinak než románem, v každé adaptaci zůstane jenom to nepodstatné. Chce-li blázen, který ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat, jinými slovy, aby se nedaly vyprávět.“
Odtud plynou i požadavky Milana Kundery na uvedení Nesmrtelnosti v rozhlase: román musí zaznít bez krácení (každý zásah do textu je už adaptací), z téhož důvodu je v záznamu zakázána jakákoli hudební složka – plocha patří výhradně textu a jeho vypravěči. Znamená to, že se stanice musela rozhodnout, zda naKunderovo jde ve svém schématu pro takové požadavky prostor, protože jednotlivé díly trvají nepravidelně od dvaceti osmi do více než čtyřiceti minut. Vynucuje si to nutnost dodržovat významové celky a pochopitelně také strukturu románu. Vltava tu odvahu našla a doufám, že posluchače těch třiadvacet dílů Nesmrtelnosti v nepravidelných stopážích – ale s pravidelnými začátky – zaujme.
Obrana románu – prostoru, kde každý má možnost být pochopen, (jako ve všem i tady román souzní s Kunderovými eseji) – před úpravami textu měla v případě Nesmrtelnosti přece jen své limity. Rozhlasovými prostředky totiž nelze vyjádřit dva grafické znaky šipek na straně 238 (vydání z roku 1993). Vypravěč jimi vysvětluje protikladnost osobností sester Agnes a Laury. Nejjednodušší řešení – oba znaky popsat slovy – Milan Kundera pochopitelně odmítl, ale byl ochoten připustit v tomto případě výpustku. Jenže v románu se k oběma znakům odvolává ještě asi na dalších čtyřech místech. Pokaždé jsme se museli domlouvat na rozsahu škrtů – a stalo se, že v sedmém díle poznává postava Milana Kundery Lauru nikoli podle znaku proti sobě mířících šipek, ale rovnou podle „.poněkud velké zadnice.“. Když jsem na to autora upozornil, odpověděl za postavu: „Je potěšen.“ Kdo jiný by to mohl vědět jistěji?
O kráse bytí
O čem je tedy Nesmrtelnost doopravdy? O rozpornosti lidského já a lidského bytí, o životě ve světě manipulovaném imagology, podvodně předstírajícími krátkodechými změnami vývoj a zastírajícími skutečnost znaky skutečnosti, o nevkusném sebepředvádění a indiskrétním dohledu všudypřítomnými kamerami (a to se píše teprve rok 1988!), o vyprazdňování demokracie, o záměnách lidských práv za práva tužeb. Je to i jízlivá obrana velké kultury před šílenstvím komerce, do níž se převlékla modernita, varovná obrana mizející krásy před náporem civilizační ošklivosti, rozsáhlá meditace o zrodu exhibicionistického homo sentimentalis, o porážce touhy a vítězném tanci smrti. Postavy Nesmrtelnosti jsou tragické a směšné zároveň a jejich osud se naplňuje v malých i zcela fatálních paradoxech. Žijí v neomezené svobodě, ale tím také v bezbřehé samotě, postrádající vyšší smysl. Shrneme-li tento výčet, dospíváme k chvatíkovské odpovědi: „Nesmrtelnost je románové tázání po smyslu lidského bytí ve světě beze smyslu…“
V románu zřetelně ubývá dějového napětí ve prospěch vypravěčovy meditace, téma je však tak naléhavé, že čtenářova pozornost neochabuje. Mohlo by se zdát, že Nesmrtelnost je kritickou analýzou moderního světa. Jenže právě takové vnímání autor odmítá. Co ho zajímá, je „.věčný intimní existenciální problém obrazu člověka v očích těch druhých“, což je jedno z jeho trvalých témat už od Směšných lásek.
Kdo by měl přečíst těch třináct hodin vyprávění a meditací tak, aby přenesl co nejvýstižněji a nejpřesněji text posluchači? Autor měl zlomyslné rady: Nejlépe snad, kdyby se Nesmrtelnosti ujali buď Ladislav Lakomý, nebo Antonín Přidal. Režisér Aleš Vrzák zvolil zkušeného dělníka slova i přesného interpreta náročného textu Lukáše Hlavicu. Soudím, že to byla šťastná volba, jakkoli poslední slovo má vždy veličenstvo posluchač.
Vltava poskytla také čas poslední březnové Víkendové přílohy, aby připomněla několik snímků s Milanem Kunderou a jeho díly, které vznikly v průběhu posledních šestadvaceti let. Otevře ji klíčový esej Milana Kundery Román a Evropa v podání Antonína Přidala, pak vám autor přečte povídku Zlaté jablko věčné touhy, s paní Věrou Kunderovou projdeme montparnasským hřbitovem a na závěr zazní poslední rozhovor s Milanem Kunderou o Janáčkovi -Nepravděpodobný osud.
Příliš pozdní návrat?
Data vysílání samozřejmě nejsou náhodou. Prvního dubna bude Milanu Kunderovi devadesát. Slyším jeho jízlivý komentář: „Zas mi připomínáte, že už mám být dávno mrtvý.“ Nikdo ho nepřesvědčí, že je tomu právě naopak. Ze všechny akce u nás, rozhlasové a televizní vysílání, konference či výstavy, jichž budeme svědky, nejsou pohřbíváním, ale pokusem potvrdit světovému autorovi v české literatuře místo, které mu stejně nemůže nikdo vzít. S trochou melancholie si připomínám větu z rozhovoru z roku 1995, když vysvětloval, proč už se do rodné země nevrátí: „Změna přišla příliš pozdě, „.než abych byl s to – a chtěl -ještě jednou převrátit život.“
Přeji Milanu Kunderovi co nejvíce zdraví a sil v daleké Paříži, ale trápí mne otázka: Není ten literární návrat velikána, jenž své dílo – přeložené do více než čtyřiceti jazyků -uzavřel, do Česka také trochu po termínu? Pýchou Českého rozhlasu může být, že na Milana Kunderu nikdy nezapomněl – a mým štěstím, že jsem u toho díky laskavosti Milana a Věry Kunderových mohl být.
Halina Pawlowská. Četba na pokračování. Příběh ženy, která milovala svého muže. Muže, který byl tak dokonalý, že o ni stál. Ironický pohled na svět i honba za pravou láskou. Příběhy o plánech milostného života Olgy Polubenské. Režie Jaroslav Pokorný. Mistr zvuku Leoš Sedláček.
