Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Narodil se 19. ledna 1939. V letech 1957 – 1961 studoval na pražské DAMU. Začínal v Divadle československé armády, poté hrál v Divadle za branou.

Od roku 1972 působil v Činoherním klubu. „Už když se dával dohromady Činoherní klub, tak jsem do něj chtěl, a i když jsem hrál „Za branou“, byl jsem víc tady. Říkával jsem dokonce, že kdo tady nepřespává, tak sem ani nepatří,“ napsal o své činnosti na této scéně Zahajský.

Účinkoval tam mimo jiné v hrách Ladislava Smočka, Bohumila Hrabala, Jaroslava Vostrého, Václava Havla, Shakespeara, Goldoniho, Brechta i řady ruských klasiků. Jeho poslední inscenací byl Moliérův Amfitryon.

Herecký rejstřík Zahajského byl pestrý. Hrál především ve snímcích v 70. letech. Účinkoval v detektivních filmech a seriálech, jako byli Hříšní lidé města pražského, ale i v F. L. Věkovi.
Herce si lidé mohou pamatovat jako inspektora Trachtu v cimrmanovském snímku Rozpuštěný a vypuštěný.
Několik rolí měl i ve filmech ze začátku 90. let. Kromě inspektora Trachty je známý také z role otce v seriálu Křeček v noční košili nebo z filmu Krakonoš a lyžníci.

Věnoval se rovněž dabingu. Propůjčil tak hlas mimo jiné Philippu Noiretovi v krimikomedii Prohnilí proti prohnilým a namluvil také pantera Baghíru v kreslené Disneyho Knize džunglí.

Rozhlasových rolí nebylo málo. Zaujal jako první vozka ve hře Rozsudek smrti nad koněm Faraonem (1990), komediální talent prokázal jako Kelleyho společník v komedii Pavla Šoltésze Kelley aneb První sčítání holubů v Čechách (1994). Jeho největším uměleckým úspěchem však byla role cynického Adriana Walsera ve hře Wolfganga Hildesheimera Havrani pana Walsera (1992).

Zemřel 19. 7. 2007.

Běhal se narodil v roce 1922 v Bratislavě. Do Československého rozhlasu v Praze nastoupil v roce 1952 jako ekonomický redaktor, poté jako vedoucí redaktor Besedy Rozhlasových novin. Od roku 1962 byl ředitelem programu. Pro účast na demokratizačním procesu v roce 1968 byl z funkce odvolán a v roce 1970 byl propuštěn.

Běhal je autorem řady odborných studií; mimo jiné sborníku „Kdo je kdo v 70-ti leté historii Českého rozhlasu“ a spoluautorem publikace „Od mikrofonu k posluchačům“, vydané k 80. výročí ČRo v roce 2003. V posledních letech přispíval do rozhlasové revue Svět rozhlasu.

V červnu 2007 jej senátoři navrhli na udělení medaile Za zásluhy. 20. července téhož roku zemřel.

Narodil se 18. června 1970 ve východních Čechách, kde v Týništi nad Orlicí prožil idylické dětství v domě nedaleko lesa plného staletých mluvících dubů : „Měli jsme partu. Já a pět holek ze sousedních domů. A sešli jsme se vždycky v nějakém tom zahradním altánku nebo sklepě a každý si řekl, co by dnes chtěl být. Přání vypadala asi takhle: víla Amálka, Skippy, Rumcajs, sekretářka, Hitler a Saskia Burešová. A bylo na mně, aby si všechny tyhle bytosti zahrály v jednom příběhu, aby nikdo neostrouhal. Tak nějak asi vznikl ten „týnišťský postmodernismus“.“

Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, obor filmová a divadelní věda. Na univerzitě založil spolu s Darkem Králem divadelní Studio Hořící žirafy, které se specializovalo na žánr moderního kabaretu. Byl autorem a režisérem všech inscenací Studia. V letech 1996-2001 pracoval jako dramaturg činohry Moravského divadla v Olomouci. V letech 2001-2003 vedl v Olomouci nově vzniklou alternativní scénu Hořící dům. V roce 1995 obdržel Cenu Nadace Alfréda Radoka za nejlepší hru roku za text Jana z parku. V roce 2004 získal ve stejné soutěži první cenu za hru Akvabely. Tato hra díky své hradecké inscenaci Vladimíra Morávka získala o dva roky později i cenu za poprvé uvedenou českou hru. Ještě v roce 2004 se Akvabely probojovaly do nejužšího finále soutěže StÃœckemarkt při festivalu Theatertreffen Berlin. Hra byla přeložena do angličtiny, němčiny a španělštiny. V roce 2003 vydalo nakladatelství Větrné mlýny sborník sedmi jeho her. Jako autor, režisér a dramaturg spolupracoval s Klicperovým divadlem v Hradci Králové (naposledy na kontroverzní inscenaci Shakespearova Macbetha), Divadlem Petra Bezruče v Ostravě, divadlem v Šumperku a s Národním divadlem v Brně. (more…)

Narodil sa 4. januara 1946 v Gbelciach v rodine lesneho inziniera. Zakladnu skolu vychodil v Piestanoch, zmaturoval na Strednej priemyselnej skole chemickej v Bratislave, potom studoval chemiu a geologiu na PF UK. Po skonceni vysokoskolskeho studia roku 1970 dva roky posobil ako redaktor dennika Smena, potom bol redaktorom sportoveho dennika Tip a v rokoch 1973-1979 redaktorom mladeznickeho casopisu Kamarat. V rokoch 1979-1989 posobil ako profesionalny spisovatel, neskor pracoval v redakcii literarneho mesacnika Slovenske pohlady (do roku 1992), dnes je pedagogom na Filmovej a televiznej fakulte VSMU v Bratislave (katedra dramaturgie a scenaristiky).

Dusan Dusek je aj autorom filmovych a televiznych scenarov a rozhlasovych hier. Napisal literarne scenare k filmom Ruzove sny, Ja milujem, ty milujes, Sojky v hlave, Vlakari, televiznu hru Rychlik a z rozhlasovych hier najvacsi uspech dosiahla hra Muchy v zime a Medové reči.

Po viacrocnej casopiseckej priprave vstupil do literatury zbierkou poviedok Strecha domu (1972), ktorych temou su zazitky z detstva na rodnom Zahori. Nasledujuca kniha Oci a zrak (1975) je skomponovana z kratkych poviedok, autorskych uvah, humoristickych basniciek a grotesiek. Knizky pre deti Najstarsi zo vsetkych vrabcov (1976), Pravdivy pribeh o Pacovi, Pistacik (obe 1980) a Pistacik sa zeni (1981) tvoria kompozicny celok, spojeny nielen autobiografickou postavou detskeho hrdinu Pistacika, ale aj priestorom detstva dedinskeho chlapca so vsetkymi medziludskymi vztahmi. (more…)

Květa Legátová je pseudonymem autorky (1919), která vystudovala fyziku a matematiku, po krátkém válečném působení na brněnské konzervatoři, kde učila němčinu, působila na jednotřídkách v zapadlých Beskydech. Jako politicky nespolehlivá byla často překládána z jedné školy na jinou. Je autorkou úspěšných románů, povídek a rozhlasových her. (more…)

Vyštudovala ruštinu a angličtinu a vyskúšala si viacero povolaní (dramaturgia v trnavskom divadle, študijný pobyt v Literárnovednom ústave SAV, zástupkyňa šéfredaktora Slovenských pohľadov, komentátorka Slobodnej Európy). Roku 1993 s viacerými spolupracovníčkami založila feministický kultúrny, vzdelávací a publikačný projekt Aspekt. Jeho aktivity sa vonkoncom nekončia vydávaním ambiciózneho rovnomenného časopisu s medzinárodným prispievateľským okruhom a knižnou edíciou. Systematickou každodennou prácou sa stal akýmsi generálnym štábom slovenského feminizmu.

Juráňová začínala prózou a publicistikou v časopisoch, no jej prvé väčšie projekty sa viažu na divadlo. V spoluautorstve s avantgardným režisérom Blahom Uhlárom napísala scénickú kompozíciu Téma Majkovskij (1986), ktorú inscenovali v Trnave. Roku 1989 nasledovala monodráma Salome, ktorú v interpretácii Jany Bittnerovej videli návštevníci rozličných divadiel na Slovensku i vo Francúzsku. Prinajmenšom odvahou vidieť národné mýty triezvym pohľadom a otvorene s nimi polemizovať zaujme hra Misky strieborné, nádoby výborné (1997), neľútostné demaskovanie štúrovcov a ich vzťahu k ženám – k celkom konkrétnym – manželkám i k ideálom a Múzam. (more…)

„Jeden z triumvirátu Werich, Voskovec, Ježek“

Jan Werich, český herec, dramatik, spisovatel a publicista, spolu s Jiřím Voskovcem, Jindřichem Honzlem a Jaroslavem Ježkem jedna z hlavních postav meziválečného Osvobozeného divadla a po druhé světové válce ředitel pražského Divadla ABC (1956-61) a jedna z největších postav české kultury, přichází na svět 6. února roku 1905 v Praze-Dejvicích v rodině úředníka pojišťovny.

Vzdělání získává Werich nejprve na gymnáziu v pražské Křemencově ulici (tady se spřátelí s Voskovcem), později pak studuje práva na Univerzitě Karlově (od roku 1924) – spolu s ním se na práva zapisuje i J. Voskovec.

V roce 1926 spolu Jan Werich s Voskovcem poprvé autorsky spolupracují – nějaký čas spolupůsobí v redakci časopisu Přerod, a tato spolupráce stojí u vzniku prvního Werichova a Voskovcova úspěšného divadelního kusu, a to slavné „Vest Pocket Revue“ – premiéra této hry, či spíše pásma, ovlivněného dadaistickou hravostí a poetikou, je na scéně Osvobozeného divadla v pražské Umělecké besedě 19. dubna roku 1927 a Voskovec s Werichem slaví obrovský úspěch. (more…)

Napsala Tereza Semotamová (zdroj: MF Plus, 7/07)

Günter Eich je pokládán za jednoho z nejvýraznějších německých básníků 20. století a také zákonodárce svébytného žánru – rozhlasové hry. Celé jeho tvorbě je každopádně společný jeden zásadní prvek: ojedinělým způsobem se v ní snoubí naděje a skepse.

Rozhlasoví teoretici se rozcházejí v tom, zdali má rozhlasová hra blíže k divadlu či literatuře, mnozí tvrdí, že jejím „semeništěm“ je poezie. Jakožto zvukové médium je rozhlas v dnešní vizuální době spíše staromódní záležitostí. Avšak v době, kdy Günter Eich slavil největší úspěchy se svými rozhlasovými hrami -v padesátých letech, byl tento formát velmi populární. Dokud rozhlas nevystřídala televize, seděli lidé u rozhlasových přijímačů. (more…)

Režisér, pedagog, publicista

Na katedře režie DAMU absolvoval v roce 1954.
V rozhlase se v 60. letech podílel jako režisér např. na cyklu “Avantgarda bez legend a mýtů” nebo na rekonstrukci snímků z díla E.F.Buriana.
Mimo tyto aktivity začal již tehdy působit též jako porotce a lektor seminářů uměleckého přednesu, o němž je autorem řady statí a publikací.
V roce 1970 musel rozhlas opustit.
Je autorem i režisérem pódiových a rozhlasových scénářů.

V 90. letech působil jako pedagog v rozhlasové specializaci katedry žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Je místopředsedou “Sdružení pro rozhlasovou tvorbu”, zabývá se problematikou rozhlasové historie a teorie, dále se věnuje otázkám hlasové realizace.
V roce 2002 získal Cenu generálního ředitele za celoživotní práci pro Český rozhlas, s přihlédnutím k zásluhám o teoreticko-kritickou reflexi rozhlasové tvorby, a za dlouholetý autorský přínos rozhlasové ediční činnosti, zvláště v oblasti historie. V letech 2002-2003 společně s Robertem Tamchynou připravil devítidílný cyklus „Československý rozhlas v zrcadle času„.