Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Herečka. Narodila se 13. 10. 1977 v Boskovicích. Absolvovala brněnskou konzervatoř (1999). Hrála zde mj. Nevěstu v Lorkově Krvavé svatbě a Taťánu v Evženu Oněginovi. Od roku 1998 působila v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde pod režijním vedením Vladimíra Morávka ztvárnila velké shakespearovské role (Cordélie, Ofélie). V Hradci Králové hrála také Mášu v Čechovově Rackovi a Třech sestrách. Ve Stavovském divadle v Praze hostovala v roli Julie v Shakespearově Hamletovi. Dosud hrála ve filmech Nuda v Brně (2003) a Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště (2005). V současné době je v angažmá Národního divadla v Brně. V rozhlase zatím vytvořila Johanku z Arku v Peroutkově Pozdějším životě Panny a Fanynku v inscenaci Figarova svatba (2007).

Role:

Pozdější život Panny (Ferdinand Peroutka, režie Antonín Přidal; role – Johanka z Arku; 2005)

Figarova svatba (Pierre – Augustin Caron de Beaumarchais, režie Ivan Rajmont; role – Fanynka, 2007)

LOPATKA Jan (* 7. 2. 1940 Zdíkov, + 9. 7. 1993 Praha) – český literární kritik a editor

Jan Lopatka od svých kritických začátků velmi cílevědomě a „zaujatě“ vytvářel a prosazoval svou výlučnou koncepci literatury jako autentického svědectví, tvořeného vně stylových stereotypů a ideologických doktrín. Lopatkovým celoživotním tématem není nic jiného a nic míň než otázka, co to vlastně je literatura, napsal o Lopatkových textech V. Havel.

Lopatka po studiích na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (obor čeština, historie a estetika) pracoval od roku 1962 ve studijním oddělení Čs. rozhlasu v Praze. Od toho roku také začal publikovat své kritiky v časopisech Česká literatura, Divadlo, Slovenské pohľady, a především ve Tváři, kde v druhé polovině 60. let řídil její kritickou část. Lopatka tehdy bez zvláštních skrupulí vyjadřoval pronikavé výhrady vůči obecně kladně přijímané literární produkci (například ve stati Literatura speciálních funkcí srovnal Kunderův Žert s pokleslým žánrem Pitigrilliho komentovaných historek). Havel píše, že Lopatka byl přijímán jako jakýsi mladistvý podivín, který si předsevzal za každou cenu provokovat, a ztrhává proto všechny „nejprogresivnější“ knihy a provokativně chválí jen jakési okrajové kuriozity.

Lopatka ještě předtím, než byl oficiálně umlčen normalizací, stihl v roce 1970 uspořádat české číslo měsíčníku Slovenské pohľady jako poslední veřejné vystoupení řady autorů, kteří nemohli v Čechách již publikovat. Stál také u zrodu samizdatového časopisu Kritický sborník a podílel se jako jeden z autorů na Slovníku českých spisovatelů (Toronto 1982). Aktivně se účastnil vydávání samizdatové produkce a od roku 1975 spolupracoval s edicí Expedice. Zde také vyšel sborník jeho kritických statí z 60. a 70. let Předpoklady tvorby (1978) a analýza rozhlasových žánrů Radiojournal v ko(s)mickém věku (1984). (more…)

LAŠTOVIČKA Bohuslav (* 29. 4. 1905 Pelhřimov, + 30. 3. 1981 Praha) – český komunistický publicista a československý politik

Bohuslav Laštovička byl původně důstojníkem Československé armády a ve 30. letech redaktorem komunistického tisku. V letech 1937-38 uplatnil své vojenské vzdělání jako velitel protiletadlové baterie K. Gottwald v občanské válce ve Španělsku. Za 2. světové války patřil ke skupině českých komunistických emigrantů v Londýně a byl redaktorem v české sekci zahraničního vysílání londýnského rozhlasu.

V březnu 1945 zapisoval moskevská jednání, na nichž se tvořila československá vláda a její program (tzv. košický). Ihned po návratu do Prahy v květnu 1945 se stal ředitelem Československého rozhlasu, který postupně přeměnil, v souladu s měnící se politickou situací, v jednoznačně komunistické médium.

V letech 1948-50 byl československým velvyslancem v Moskvě, potom – do roku 1952 – Čepičkovým náměstkem na ministerstvu národní obrany. Z funkce byl odvolán a na několik let odešel z politického života. Roku 1957 se stal redaktorem časopisu Nová mysl a v 60. letech zastával vedoucí funkce v KSČ. V letech 1964-68 byl předsedou Národního shromáždění, od roku 1969 poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění.

Ve dvou vydáních (1960 a přepracované 1979) vyšla jeho kniha V Londýně za války napsaná z přísně „stranického“ stanoviska. Nicméně roku 1960 se v ní občané Československa konečně mohli dočíst něco podrobnějšího o jednáních v Moskvě v březnu 1945, která do značné míry určila jejich osud.

Iva Hercíková byla autorkou spousty bestsellerů. Napsala dvaadvacet románů a novel, několik scénářů, televizních i rozhlasových her (Bůh přeje milencům, 1967). Vedle Pěti holek na krku, jimiž vstoupila ve druhé polovině 60. let do literatury jako mimořádný talent, byly zfilmovány i další její romány a povídky. Mezi čtenáři se prosadily především díla Hester aneb O čem ženy sní, Pavouk, který kulhal, Vášeň, Touha, Klára, holub růžový a Lékař duší a zvířat.

V roce 1986 Hercíková z politických důvodů emigrovala s manželem do Spojených států. Nejprve žili na Floridě a pak deset let na Manhattanu v New Yorku. Hercíková dál psala česky a nikdy se nevzdala českého občanství. Proniknout do amerického literárního byznysu se jí však nepodařilo, i když se jí v New Yorku ujali přátelé a překládali její romány i povídky.

V roce 1964 debutovala Hercíková knihou o pražských divadlech malých forem nazvanou Začalo to Redutou. V roce 1970 se podílela na scénáři Hoblova filmu Velká neznámá, který vznikl podle její povídky. Jan Kačer natočil podle dalšího jejího námětu snímek Jsem nebe a bulharský režisér Angel Valčanov pak zfilmoval její scénář Šance s Jiřinou Třebickou a Josefem Abrhámem. V televizi vznikl například v roce 1980 snímek nazvaný Jak namalovat ptáčka. V roce 2002 napsala s Petrem Jandou libreto k muzikálu Olympic.

27. ledna 2007 spáchala sebevraždu oběšením.

* 1. února 1954 ve Frýdku-Místku. Rozhlasová režisérka. Též jako Mária.

Vystudovala divadelní fakultu Akademie múzických umění – obor režie. Její rozhlasová praxe je četná: v roce 1982 stipendium LF v literárně-dramatické redakci, v roce 1984 – zahraniční vysílání, v roce 1986 – redakce publicistiky, v roce 1990 – umělecká realizace.

Od roku 1993 pracuje externě pro stanice Radiožurnál, Praha, Vltava a Regina Praha jako redaktorka a režisérka. Na Radiožurnálu pracuje na programech Radiofórum, Generace, Zlaté dno a O všem – s vámi.

Tvorba

Tvorba 2

Britsko-český spisovatel, novinář a dramatik. Vystudoval anglistiku v Olomouci a profesionálně začal psát v roce 1966 pro olomoucké studio Severomoravského rozhlasu. Od března do srpna 1968 pracoval v anglickém vysílání Československého rozhlasu v Praze. V září 1968 emigroval do Londýna, kde od ledna 1969 vysílal řadu let v české redakci BBC. V sedmdesátých letech byl několik roků rovněž divadelním manažerem.

Benjamin Kuras je autorem třinácti anglicky psaných her, které se hrály v překladech v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Itálii a Izraeli. Čeští diváci mohli zatím zhlédnout pouze jednu – zkrácenou verzi hry Nikdy nekončí (Never Done), kterou v roce 1993 uvedla brněnská televize. Kurasovo první dílo Anthony and Francis Are Alive mělo premiéru v rozhlasovém vysílání BBC roku 1976, a asi tucet repríz v překladech. Jevištní jednoaktovka Friday Murder se po premiéře v londýnském divadle Soho Poly stala na zakázku německého a izraelského rozhlasu základem série pěti rozhlasových detektivek s ústřední postavou inspektora Goldberga, o něm šéfredakor Saarländische Rundfunk (premiérové stanice Kurasových her) tvrdil, že byl nejpopulárnějším detektivem v německém rozhlase od komisaře Maigreta. Český rozhlas uvedl pouze jednu z nich pod názvem Pozor třaskaviny (1997). V roce 2008 nastudoval Český rozhlas další jeho rozhlasovou hru – Popeleční večeře. Ta originálně přibližuje osobnost italského filosofa Giordana Bruna, který byl za své názory po dlouholetém věznění v roce 1600 upálen. V roce 2009 byla nastudována detektivní komedie Antonín a František jsou naživu (režie Vladimír Gromov).

Nyní pracuje jako překladatel a svobodný autor. Hry : Anthony And Francis Are Alive (1976), Friday Murder (1977), An Encounter of the Fourth Kind (1980) – přepracováno jako The Andromedan Way (1983), Blasting In Progress (1983), Milk And Honey (1984), Russian Salad (1985), Never Done (1986), Goldberg, New York (1988), Mwrnckx A Diary Of An Aids Virus (1988), Supper Of Ashes (1988) a The Golden City (1997).

Narozen 28. května 1935 v Praze. Prozaik, autor rozhlasových a televizních her a filmový scénárista. Vystudoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně dějiny umění a estetiku a na pražské FAMU filmovou vědu a dramaturgii. Už jako student publikoval básně, fejetony a povídky v Novém životě, v Hostu do domu a dalších časopisech. Po ukončení studia pracoval jako dramaturg a režisér zábavných pořadů v Brně, v letech 1967 – 1970 byl zaměstnán jako dramaturg brněnského studia Československé televize, odkud byl začátkem tzv. normalizace propuštěn z ideových důvodů. Od roku 1971 byl tedy ve svobodném povolání – na volné noze.

Roman Ráž byl autorem řady rozhlasových her, adaptací, seriálů, cyklů – např.: Smyčka (1964), Ruce nad vodou (1965), Když tráva znovu kvete (1965), Legenda o střeše světa (1966), Jak poznám nepřítele (1966), Faust umírá dvakrát (1967), Než pstruh ztratí duhu (1968), Spor o poklad na ostrově Délu (1969), Pozvání spravedlivých (1969), Benda to zatrhne aneb Hrdina seriálů (1983), Paměť kamene (1984), O jedné cestě (1985), Hodina pod radniční věží (1986), sedmidílný seriál Sedm pádů Petra Doubka (1987), Tři basy piva v horkém létě (1988), desetidílný cyklus Neodeslané dopisy (1989), Kámen v okně (1989), Pasti a pastičky (1996), Vymahač (2005). (more…)