Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Vyrůstal v rodině hudebního pedagoga a skladatele, maturoval v roce 1955 v Náchodě. Po promoci na Vysoké škole pedagogické v Praze v roce 1961 (obor čeština – dějepis) učil na různých pražských školách, poté krátce pracoval jako lektor a průvodce Pražské informační služby; v letech 1965- 66 působil jako psycholog v bohnické psychiatrické léčebně.

Od roku 1967 do roku 2007 byl redaktorem v literární redakci Českého rozhlasu, se kterou dodnes intenzivně spolupracuje. Pořady, jejichž počet jde do tisíců, nesou nezaměnitelnou pečeť – zaujatý hlas a hutný esejistický jazyk, mimořádnou erudici v literatuře, hudbě, výtvarném umění, historii i psychologii. Ze spolupráce s režisérem Josefem Melčem vznikla stereofonní inscenace Zeyerova Zeleného vítěze, pozoruhodná interpretace Máchova Máje, projekt Čteme Písmo (Čteme bibli) či baroku věnované Sympoziony. Ojedinělý je třicetidílný cyklus Semper viva (o živém odkazu české poezie od Michny z Otradovic po F. Hrubína). Matys zdramatizoval rovněž prózu Jurie Karloviče Oleši Závist (1966). V podmínkách normalizace spolu s ostatními kolegy z literární redakce, především s V. Daňkem, dokázali udržet literární vysílání na slušné úrovni a spolupracovat s celou řadou proskribovaných autorů a překladatelů (pod jmény tzv. pokrývačů s J. Hiršalem, B. Grögerovou, J. Zábranou, L. Kunderou ad.)

Je autorem rozhlasových her (Klíč a Sisyfos na prázdninách), básnických sbírek (Sedm, Tři ze dvou, Dech, Láhev do moře), veršů pro děti (Říkanky a vyprávěnky), prozaické knihy Kutnohorské pověsti a novely Žakéř a také monografie V umění volnost. Kapitoly z dějin Umělecké besedy, ale též řady knižních předmluv a doslovů, editorem různých antologií, sborníků a CD. Jeho texty, recenze a glosy jsou rozesety po mnoha časopisech a sbornících; je předsedou redakční rady revue Umělecké besedy Život.

21. 5. 1930 Praha – 3. 12. 2007 Praha
režisér, moderátor, autor

Jan Fuchs pocházel z umělecké rodiny. Jeho otec, matka i strýc byli operními pěvci. Jan sice shledal, že pro pěveckou dráhu nemá hlas, ale svět divadla mu přesto učaroval. Po maturitě na reálném gymnáziu (1949) pracoval po nějaký čas v Divadle S. K. Neumanna, byť pouze v pozici úředníka, o něco později se stal provozním ředitelem Městského divadla v Benešově (1950-1953). Po základní vojenské službě nastoupil jako vedoucí kulturně-propagačního oddělení do Ústředního divadla Čs. armády na Vinohradech. V sezonách 1956-1959 byl pak režisérem a hercem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého.

V té době už spolupracoval externě s Čs. rozhlasem, s redakcí zábavy. Psal drobné příspěvky pro estrády a zábavné pořady. Smysl pro humor mu byl vždy vlastní, autorsky se osvědčil a po dvou letech, v roce 1959, mu bylo nabídnuto místo v režijním oddělení HRDM. Této příležitosti se chopil s pro něj příznačnou vervou. Kromě režijní činnosti působil také autorsky, byl rovněž moderátorem některých pořadů. Sám vzpomínal na to, že mu Ludvík Vaculík, který nad ním měl tehdy jakýsi dohled, občas vyčítal přílišnou roztěkanost. Na archivních snímcích jsou zachycena Fuchsova komentátorská vystoupení na celostátní spartakiádě v roce 1965. Kromě publicistických pořadů pro děti a mládež, např. Návštěva s hudbou, Pionýrská jitřenka, dále Fronta na písničku, jejíž princip vymyslel – šlo o jeden z prvních živě vysílaných programů ze studia za přítomnosti obecenstva – mu záhy učaroval především svět pohádek a her pro mládež.

Za období prvních deseti let rozhlasového působení natočil J. Fuchs pozoruhodný počet invenčně realizovaných pohádek, her a četeb na pokračování, jako např. Poláček Edudant a Francimor (1962), Gorvin Mořský vlk (1963), Aškenazy Cestopis s jezevčíkem (1967). Mezi jeho realizacemi z té doby dominuje titul první stereofonně natočené rozhlasové hry u nás (a jak se občas uvádí, možná i v celé Evropě), Svěrákova pohádka Krápník a Františka (1966), kterou tým nadšenců pod Fuchsovým vedením (zvukový mistr Z. Škopán) natáčel v Koněpruských jeskyních. Již dříve režíroval několik Svěrákových textů, pohádku Tři auta (1963), hry pro dospělé To jeli dva ve vlaku (1967, smuteční anekdota), Posel hydrometeorologického ústavu (1969, znovu natočeno 1992). (more…)

Bývalý dlouholetý člen činohry Národního divadla Brno Josef Karlík se narodil v roce 1928. Jako herec se proslavil především v padesátých a šedesátých letech v legendárních inscenacích brněnského Státního divadla pod vedením režiséra Evžena Sokolovského a dramaturga Bořivoje Srby. V povědomí brněnských diváků zůstal především jako čert v Kopeckého Komedii o umučení Pána našeho Ježíše Krista a jako Edgar v Dürrenmattově Play Strindberg.

Byť je většině běžného lidu znám pouze jako dědeček z rodinného filmu Jak dostat tatínka do polepšovny, v kruzích rozhlasových fandů si jej pamatujeme například jako malíře Zdeňka v Totálním kuropění (1962) Ludvíka Kundery, Polyféma v Tachovského Kudy bloudí Odysseus (1964), Amery Lasterse v detektivním seriálu Zvony smrti (1967), Basilia v Calderonově hře Život je sen (1981), Přemysla Otakara II. v Bitvě na moravském poli (1988) či jako čerta v záznamu Komedie o umučení. Hrál také císaře Augusta v Rejnušově hře Ovidiův návrat (1963), hejtmana ve hře Ilse Aichingerové Návštěva na faře (1965), klavíristova manažera v inscenaci Dlouhohrající klavírista (1968) Alana Sharpa. Karlík prožil v brněnské činohře více než 40 let a vytvořil nespočet vážných i komických rolí. Po roce 1989 působil i na Janáčkově akademii múzických umění.

Jeho rozhlasové herectví se vyznačovalo vysokou kulturou mluvy. Postavy, které vytvořil, byly rázné a zemité, ale také s vysokým intelektuálním nábojem (cynický vykonavatel moci ve hře Kudy bloudí Odysseus). Rektor JAMU Václav Cejpek prohlásil, že „svou spontaneitu, smršť nápadů a emoce dokázal kontrolovat rozumem, a tudíž i herectví učit“. Hrál samozřejmě ve velkém množství her, které dnes řadíme k odpadu rozhlasové tvorby (angažovaná tvorba sedmdesátých a osmdesátých let v brněnském studiu), hry, které přežily, podávají svědectví o jeho moderním hereckém výrazu.

Herec Josef Karlík zemřel v Brně 30. října 2009 v ranních hodinách.

Ilona Jeismann (* 1945 Großsteinberg, Sasko) je německá rozhlasová autorka. Píše feature, rozhlasové hry a další žánry. Během svých studií germanistiky, publicistiky a dramatu pracovala jako asistent režie, pak jako novinářka. Od roku 1980 je na volné noze a realizuje své vlastní projekty.

V roce 1990 začala na stanici Sender Freies Berlin s experimentální prací na featurech podle textů Jeana Paula v kombinaci s První symfonii Gustava Mahlera. Následovala Hottentottiana (1993), první digitálně vyrobený „Wort-Music-Feature“ s použitím klavírních skladeb Roberta Schumanna. První experimentální rozhlasová hra tohoto typu byla vytvořena v roce 1996 také na SFB (Tönende Fratzen Tag und Nacht – Zvukové tváře dne a noci).
Ilona Jeismann 1998 získala v roce 1998 společně se zvukařem Peterem Avarem za inscenaci Die graue staubige Straße (Šedá prašná cesta, CRC 1997) Cenu válečných slepců.

V Čechách byl realizován její dokument Zámek v Čechách.

Lit.: Kammann, Uwe: Musik in der Diktatur – Existenzielle Widersprüche – Laudatio auf Ilona Jeismann und Peter Avar. In web /www.mynetcologne.de, b. d. (studie).

10. 7. 1911 Olomouc – 24. 1. 1998 Brno

Režisér, redaktor, herec, pedagog.

Zdroj biografie

Dramatickému umění se Vladimír Vozák věnoval již za studií na Reálném gymnáziu v Olomouci (1923-1930), kdy byl členem dramatického souboru YMCA. Na přání otce odešel sice studovat v letech 1930 až 1933 Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, ale zároveň byl přijat na externí studium na brněnskou konzervatoř k Rudolfu Waltrovi (1930-1934). Studium na právnické fakultě nedokončil a v letech 1933 až 1937 místo ní navštěvoval fakultu filozofickou.

V roce 1937 nastoupil vojenskou službu (do r. 1939), po níž získal na rok fingované zaměstnání jako účetní v soukromé firmě. Ve skutečnosti ale již od srpna 1940 působil jako herec a lektor v Zemském divadle v Brně. Když bylo r. 1941 divadlo zavřeno, přešel coby lektor, herec a režisér do nově zřízeného Moravského lidového divadla, od března 1943 pak do Českého lidového divadla Antonína Felcla. Po skončení druhé světové války se stal opět členem činohry (tehdy už Národního divadla) v Brně jako režisér a herec. Zároveň v letech 1945-1948 učil na konzervatoři ansámblovou souhru. První nabídku na stálé zaměstnání v Čs. rozhlase dostal již r. 1946, ale zůstalo jen u externí spolupráce. Do řad zaměstnanců brněnské rozhlasové stanice se zařadil až v r. 1951 a působil v ní pak postupně jako režisér, šéfrežisér, vedoucí literárně-dramatické redakce až do r. 1972. (more…)

21. 4. 1903 Plzeň – 6. 5. 1958 Praha

Režisér, herec.

Zdroj biografie

Po maturitě na reálném gymnáziu absolvoval v letech 1922-1926 dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. Krátce byl členem elévského souboru Národního divadla. Po vojenské službě nastoupil do hereckého angažmá ve Švandově divadle na Smíchově. V r. 1929 hrál v Moderním studiu v Umělecké besedě Praha, v letech 1929-1931 působil v Intimním divadle Praha jako herec a režisér. Od počátku 30. let působil pak rovněž jako herec i režisér v Českém divadle v Olomouci, které vedl O. Stibor. V letech 1935-1937 byl v hereckém angažmá v Národním divadle v Praze.

S Radiojournalem začal spolupracovat hned v jeho počátcích, když jako posluchač konzervatoře patřil mezi první interprety. Jeho účinkování v té době se omezovalo na recitaci a uvádění kolegů. I po letech vzpomínal, jak studenty vozili autem do Kbel, odkud se vysílalo. V r. 1934 ztvárnil první rozhlasovou hereckou roli v Almansorovi (H. Heine), režírovaném J. Honzlem. Od poloviny 30. let se jeho herecké účinkování v rozhlase stalo pravidelnějším, během let 1937-1939 vytvořil několik rolí v hrách režírovaných především M. Jarešem: např. Dumasovi Tři mušketýři (1938, Bonacieux), Hiltonův Ztracený obzor (1937), Čapkova Bílá nemoc (1938, Otec), Grabbeho Napoleon (1938). V r. 1936 společně s K. Beníškem účinkoval v seriálu Škola v kostce. Od roku 1937 se Vasmutova činnost v Radiojournalu rozšířila o externí režii zábavných pořadů. A protože se velmi dobře osvědčil, k 1. 11. 1939 byl přijat nejprve na zkušební dobu, aby konal „režie zábavných pořadů, ve kterých by sám jako herec účinkoval a pomáhal při sestavě pořadů s mluveným slovem“, a k 1. 4. 1940 do řádného zaměstnaneckého poměru. Šéfrežisér J. Hurt si vymínil, aby nebyl zaměstnán jako úzký specialista jen pro zábavný program, ale aby v případě potřeby režíroval i dramatické žánry. Již v době zaměstnání v Radiojournalu jej ke spolupráci na pohádkách pro děti několikrát angažovala společnost Ultraphon, pro niž režíroval např. Ferdu Mravence (1940, pro rozhlas 1942) či pohádky Děvčátko se sirkami, Žabí škola, Co si stroje povídají (1941). (more…)

16. 4. 1932 Praha – 14. 8. 1988 Praha

Redaktorka, dramaturgyně.

Zdroj biografie

V letech 1946-1950 studovala gymnázium v Praze, poté obor knihovnictví na Filozofické fakultě UK. V roce 1952 nastoupila do Čs. rozhlasu jako referentka školského rozhlasu. V rámci tohoto úvazku v HRDM zpočátku připravovala a redigovala vysílání pro školy a méně náročné programové řady, jakými byly knihovničky pro děti a pohádkové četby pro jeden hlas, později – od r. 1954 – již redigovala i dramatizované pohádky. Připravovala pohádky pro nedělní vysílání, věnovala se cyklům četeb z oblasti dětské literatury; převážně šlo o četby z děl nově publikovaných, v mnoha případech také z rukopisů. Nezůstávala však jen za redakčním stolem, působivost rozhlasových pořadů si ověřovala přímým kontaktem s dětskými posluchači na nejrůznějších besedách. Od r. 1965 se stala dramaturgyní a svoji redakční činnost rozšířila na oblast dramatických a populárně naučných programů určených dětem a mládeži. Současně působila jako autorka úprav a dramatizací pro dospělé posluchače. Do funkce dramaturgyně rozhlasových her HRLDV přešla v roce 1970.

Zaměřovala se především na díla klasická, vedle toho rozšiřovala obzor dětských posluchačů o pohádkové příběhy exotického původu (cyklus afrických pohádek, pohádky z pravěku aj.). V její autorské tvorbě pro dospělé byly zastoupeny jak tituly z domácí tvorby (J. Ryska, A. M. Tilschová), tak díla světové literatury i dramatiky – J. Anouilh, E. Radzinskij, K. Paustovskij, G. Simenon, zvláštní pozornost pak věnovala autorům německé jazykové oblasti. (more…)

Prozaik, publicista, autor rozhlasových her, televizní scenárista se narodil v Pardubicích.
Jeho ženou je dramatička a spisovatelka Jana Knitlová. Dětství prožil v České Třebové, kde také 1953-56 navštěvoval jedenáctiletou střední školu. Od 1956 studoval dramaturgii a divadelní vědu na pražské AMU, absolvoval 1961 diplomovou prací Divadlo satiry. Poté působil (s přestávkou během vojenské služby 1962-64) jako dramaturg v Čs. televizi. 1968-78 byl redaktorem časopisu Kino, v dalších letech (do 1990) ve svobodném povolání. Od 1991 pracoval jako dramaturg v literárně dramatické redakci Čs. rozhlasu, později (až po odchod do důchodu 1999) jako šéfredaktor stanice Český rozhlas 3 – Vltava.

Filmové recenze a další publicistické žánry Knitl uveřejňoval v periodikách Divadlo, Mona, Kino, Květy, Mladá fronta a Záběr, v současné době publikuje především v Týdeníku Rozhlas. (more…)

* 11. 5. 1917, Příbram
† 3. 5. 1998, Praha

Dramatik, scénárista a režisér, prozaik a překladatel.
Otec Stanislav Trapl byl profesorem na gymnáziu. Po maturitě na klasickém gymnáziu v rodišti (1936) studoval Trapl Právnickou fakultu UK. Po uzavření vysokých škol (1939) pracoval v Pražské úvěrní bance, poté v Pragfilmu na Barrandově. Za okupace byl členem ilegální organizace Předvoj. V květnu 1945 byl ustanoven předsedou podnikové rady Čs. státního filmu, v únoru 1948 jmenován prozatímním ředitelem filmových ateliérů a laboratoří a na podzim 1948 ředitelem Krátkého filmu. 1953-55 řídil Studio pro úpravu zahraničních filmů, 1955-60 pracoval jako režisér krátkých filmů ve FS Gottwaldov (Zlín), 1961-64 byl lektorem FS Barrandov, 1965-69 vedoucím referátu pro film a televizi při ministerstvu zemědělství (pracoval zde i jako režisér a scenárista krátkých filmů se zemědělskou tematikou). 1970 se vrátil do funkce vedoucího dramaturgické skupiny do FS Barrandov, v témže roce se podílel na zrodu normalizačního Svazu českých dramatických umělců a stal se členem jeho ústředního výboru. 1972 byl jmenován mimořádným profesorem na Fakultě žurnalistiky UK, kde vyučoval až do 1976, poté až do 1989 na FAMU. V 90. letech spolupracoval s nakladatelstvím Onyx jako překladatel a redaktor knih s duchovní tematikou.

Přispíval do Rudého práva, Tvorby, Květů, Světa socialismu, Čs. televize, Kulturní práce, Kulturního rozvoje, Záběru, Revue fotografie.

Byl autorem námětu či scénáře řady televizních her: Jeden za všechny (1972, r. Anna Procházková, sc. Zdeněk Pošíval), Chlap pravdu unese (1972), Jako padlý sníh (1972), Volání o pomoc (1973, vše r. František Filip, sc. + Jiří Štych), Výlety (1981, r. Jiří Adamec, podle hry Kytice pro panenku) a Na čí stranu (1984, r. Eugen Sokolovský). Pro televizi rovněž připravil řadu publicistických relací a pořadů o zemědělství (např. čtyři dvanáctidílné cykly Za vyšší intenzitu zemědělské velkovýroby, 1966-69).

Působil také jako scénárista a režisér celovečerních filmů Tobě hrana zvonit nebude (1975, podle stejnojm. hry), Vítězný lid (1977, podle TV hry Mrazivé ráno), které získaly 1978 a 1979 hlavní cenu Laceno d’oro na mezinárodním festivalu neorealistických filmů v italském Avellinu, dále pak filmu Velké přání (1981). Natočil také krátké filmy: Vítězství (1949), Poselství míru (1950, s Hugo Hruškou a Oldřichem Křížem), Maršovská kronika (1951), Země milovaná (1952), Petr Brandl, malíř světla v době temna (1953), Síla dostředivá a odstředivá (1956), Výroba ocelových trubek 1-2 a 3 (1956 a 1957), Stavba a funkce těla savce (1957), Život v kovech 1 (1957), Koželužny (1958), Les 1-4 (1958), Naši savci (1958), Pohyby země (1958), Volně žijící zvířata (1958), Zlaté ráno (1958), Cestou života (1959), Krystalizace ušlechtilé oceli (1959), Naše epoxy-pryskyřice (1959), Meliorace lesních půd degradovaných podzolizací (1960), Po deseti letech (1960), Tuhnutí oceli v ingotech (1961), Vnitřní vady ingotů uklidněných ocelí (1962) a Svatba z lásky (1966).

V 70. a 80. letech se dále věnoval původní dramatické tvorbě i úpravám již existujících dramatických děl.
Dále spolupracoval s Čs. rozhlasem na publicistických pořadech (Živá slova, A léta běží, vážení), na začátku 70. let mu byly v rozhlase uvedeny hry Ananké (1972, podle divadelní hry), Nepochopený (1972), Východisko (1973, podle divadelní hry), Hrana (1973).

Jako scenárista spolupracoval i na organizaci celostátních spartakiád (1961-75) a na přípravě koncertů ke stranickým výročím ve Sportovní hale v Praze.

Literární, filmovou, televizní a rozhlasovou tvorbu Vojtěcha Trapla zásadně ovlivnilo autorovo komunistické přesvědčení. V 70. letech se jeho jméno stalo symbolem normalizační dramatiky, čemuž také odpovídala estetická náročnost, dramatická konstrukce a umělecká věrohodnost Traplových děl. Psychologická prokreslenost postav ustupovala do pozadí a sloužila spíše jen k ilustraci zvoleného tématu (zpravidla se opakovalo klasické schéma kladný hrdina komunista versus škodící a morálně narušený oportunista). Traplova dramata, prózy a filmy byly psány především jako obhajoba socialistické společnosti a tzv. normalizace, autor jejich prostřednictvím polemizoval s kulturním a politickým vývojem společnosti v 60. letech. Proslulost získalo zejména prvoplánové drama a film propagandisticky vykreslující „tíživou“ atmosféru tzv. krizového období let 1968-69 (Tobě hrana zvonit nebude).

Podobné náměty i technika přepracovávání jednoho tématu pro různá média charakterizují rovněž autorova další díla.
Pod tematickou a tvarovou různorodostí Traplových dramat – aktualizovaná parafráze Sofoklovy Antigony Ananké (později s tit. Kréon, thébský král), hudební moralita Všechno se rozhodne na svatbě, dramatizace románové satiry Rudolfa Hrbka z období osídlování pohraničí Bublich je mezi námi i adaptace divadelní předlohy Jacka Londona Zlato – se skrývaly opakované návraty k obdobným, tendenčním příběhům o vztazích mezi jednotlivcem usilujícím o „obecné blaho“ a zmanipulovatelnou veřejností.

Takto formované vidění světa určovalo rovněž Traplovy prózy se zemědělskou tematikou (začátky kolektivizace v jižních Čechách v románu Brána, kterou procházíme…, problémy zemědělské velkovýroby v Kronice jitřního času) a v podobném duchu se nesla i dramata líčící život kolektivu brigády socialistické práce (Komu zahrát sólo…), osudy stavebního inženýra (Novosvětská) či příběh svobodné matky trahovaný v publicisticko-politické rovině (Kytice pro panenku). Na základě autorovy novely a televizní hry Mrazivé ráno vznikl film Vítězný lid, schematická kronika únorových událostí, ve své době nekriticky vyzdvihovaná.

Po listopadu 1989 se Trapl již autorské tvorbě nevěnoval. Publikoval však řadu překladů z díla Josepha Antona Schneiderfrankena, jehož duchovní nauka a její principy (důraz na osobní zodpovědnost, hledání „kosmického místa“ apod.) se v narážkách objevují již v Traplových normalizačních dramatech a prózách.