Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

V roce 1948 (tj. v roce MEVRO) vyšla v redakci Československého rozhlasu propagační publikace „25 let Československého rozhlasu“. Na několika stránkách byla popsána činnost rozhlasu v různých odděleních. Takto autoři popisovali činnost literárně dramatického studia:

JDEME I TAM, KAM NEMŮŽE DIVADLO, FILM, KNIHA. . .
Literární a dramatický program rozhlasu, jehož cesta za dnešní rozhlasovostí a hledání autorů nebyly lehké, doplňuje vzdělání lidu a umožňuje mu sledování domácího i zahraničního kulturního dění. Není snad jediné významné události, kterou by rozhlas podle svých možností nedoprovodil literárními nebo dramatickými pořady buď informujícími, nebo umělecky obohacujícími posluchače.
Literárních rozhlasových forem, na nichž se účastní všechny čs. stanice, bývá přibližně tisíc do roka, dramatický repertoir obsáhl jen za jediný poválečný rok 379 prvních provedení a přibližně polovinu tohoto počtu repris, v nichž účinkovalo na 5.146 herců. A že měly tyto pořady kladný ohlas, to potvrzují prosté a srdečné dopisy těch posluchačů, pro které je slovesná tvorba živným chlebem, těch, kteří nejsou omrzelí a blaseovaní, a kteří nedopustí, aby bylo umění od lidu oddáleno.
Literární a dramatický program cílí ke stále vyšší úrovni a zlidovění, neboť zkušenosti a víra jeho pořadatelů v poslání rozhlasu jako mocného kulturního činitele je pevná a hluboká. Stává-li se rozhlas denně divadlem pro milion posluchačů, je to závazkem, pobídkou i odměnou.

Miloslav Disman

(Citováno z publikace Besedy o rozhlasové režii)

Moje cesta k rozhlasu byla zase zcela jiná. Možná, že začala už v mém předškolním věku, protože mně ještě vypravovala babička lidové pohádky pod petrolejovou lamou, a děda – snad poslední „ruční“ tkadlec v Bělé pod Bezdězem – zažil a uměl vyprávět mnoho roztodivných příběhů z cest s formany po venkovských „jarmarcích“. Proto dodnes věřím v sílu mluveného a slyšeného slova. Dříve než do školy mne přivedl táta – tylovský liboherec – na jeviště a mé mamince nestačil ani týden na vyčerpání repertoáru lidových písniček. Nákazy z vůně mastixu a líčidla jsem se už nikdy nezbavil a proto tak rád pracuji s herci, kteří milují děti!

Totiž děti – a tehdy sotva o dva tři roky mladší – se mi staly rovněž osudem a to přesně dnem 1.srpna 1918, kdy jsem jako studentík „založil“ svůj první (a protože mne to už nikdy neopustilo, vlastně i poslední) dětský soubor z českolipských dětí. Selští občané je pozvali, aby jim poskytli chléb a přátelství, bělští učitelé lekce rodné řeči – a já se stal spolu s kamarádem Pepčou „režisérem“ tajně připravovaného vlasteneckého vystoupení 1.září, tedy ještě „za Rakouska“. Tátové z nás měli velkou radost – a oplétačky s četníky, vystoupení nebylo hlášeno a moc se tam zdůrazňovalo, že „Jsem Čech a věřte..“ a „Slovan jsem..“!
Potkalo mne jedno štěstí, že jsem se nepotkal s oficielní pedagogikou a když mne rovnou od maturity pozvali do pohraničí učit děti, měl jsem jedinou oporu v tátovi, ve svých bývalých kantorech a ve „Studentském kroužku“ v Bělé. Velmi zhruba jsem jakž takž věděl, že je asi také nějaká psychologie a že jsou učebnice pedagogiky a didaktiky. (more…)

Tuto úvahu uveřejnil tehdejší šéfrežisér Československého rozhlasu v publikaci Besedy o rozhlasové režii (ed. Hana Rauchová, 1964). Domníváme se, že tento souhrn Horčičkových tvůrčích zkušeností je dodnes zajímavým a podnětným čtením.

O některých tvůrčích postupech v rozhlasové režii

Jiří Horčička

Myslím si, že nikdo z režisérů, kteří přijdou do rozhlasu z tvůrčí praxe v jiných oblastech dramatického umění anebo přicházejí do rozhlasu po absolutoriu z vysoké školy, si šíři problému rozhlasové specifiky příliš neuvědomuje. Myslím, že se také hledáním přesného výkladu pojmu rozhlasové specifičnosti zabývají jen z pocitu nutnosti vypořádat se nějak s novým prostředím své činnosti. Není to totiž problém, který by se na ně vršil jako lavina, prostě s ním příliš nepočítají a snaží se rozhlas řešit podle nějakých běžných rovnic, které předtím vyřešili v jiných oblastech. Myslím si – a konec konců i moje vlastní praxe by tomu odpovídala, – že problém rozhlasové specifiky vyvozují jenom z technické stránky věci, nebo naopak, že redukují problém rozhlasové specifiky většinou pouze na problém technický. Je to pochopitelné a také konec konců i tvarování a formování začátečnických prací tomuto mému názoru odpovídá: rozhlasový režisér – začátečník, bývá zahlušen možnostmi rozhlasové techniky, rozhlasových technických postupů používá bez určitého řádu a volí je celkem spontánně. Myslí si, že dosazování těchto zvnějšku přejatých technických postupů do postupu, který je jinak poplatný postupům jiných inscenačních disciplin, tvoří onu novou kvalitu, tvoří rozhlasové inscenovaný tvar. (more…)

V roce 1964 vydalo Studijní oddělení Čs. rozhlasu jako osmou publikaci řady Informace – Učebnice – Semináře soubor teoretických úvah „Besedy o rozhlasové režii“. Uspořádala jej Hana Rauchová. Obsahuje stejnojmenný souhrn kulatého stolu, u něhož debatovali tehdejší přední režiséři (Miloslav Jareš, Jiří Horčička, Miloslav Disman) o poslání rozhlasové režie a snažili se teoretizovat své praktické zkušenosti. Tuto „debatu“ si nyní můžete přečíst…

(Publikace dále obsahuje esej Jiřího Horčičky O některých tvůrčích postupech v rozhlasové režii a vzpomínky Miloslava Dismana Začátky rozhlasu pro děti a děti před mikrofonem.)

ÚVODEM

O tom, jak je těžké stavět základy k utříděnému zkoumání rozhlasové režie a herectví, se toho již hodně napsalo i namluvilo. Prvním praktickým krokem ke shrnutí zkušeností českých soudobých rozhlasových režisérů učinilo studijní oddělení tím, že uspořádalo s nimi dvě besedy. Zúčastnili se jich zasloužilí umělci Miloslav Jareš, Miloslav Disman, Jiří Horčička, Jiří Roll a Josef Melč. Jejich myšlenky nyní touto formou předkládáme. První beseda se měla vztahovat k vzpomínkám na rozhlasové začátky těchto tvůrců a k obecným úvahám o specifičnosti rozhlasové režie a herectví, druhá k spolupráci režiséra a dramaturga na textu a k první etapě režisérovy práce, kterou je myšlenková analýza textu. První i druhá beseda probíhaly jako někdy dosti vzrušené diskuse, bylo tedy nutno jednotlivé příspěvky upravit do jiného sledu a připojit k nim průvodní slovo. Z první i druhé besedy se formou ucelené vzpomínky vymykají příspěvky M. Dismana, které z tohoto důvodu uveřejňujeme zvlášť. Zvlášť pak ještě formuloval některé poznatky i myšlenky i J.Horčička. Stává se tedy tato publikace sborníkem, shrnutím některých zkušeností a myšlenek, na které je možno navazovat. Nejen však možno, ale je třeba navazovat, neboť tyto dvě besedy samozřejmě nevyčerpaly řešení všech problémů, ba ani všechny problémy ještě neformulovaly. (more…)

Brněnskému studiu a jeho historii v souvislosti s dramatickým vysíláním (a historií rozhlasových her) jsme se již na Panáčkovi věnovali. Nyní překládáme dvě kapitoly, které do knihy Pět dní z šedesáti let (Brno 1984, vyšlo u příležitosti 60. výročí prvního rozhlasového vysílání v Brně) napsaly Zdeňka Šrůtková (1. kapitola) a Alena Štěrbová (2. kapitola). Text je samozřejmě ovlivněn dobovým kontextem (zcela chybí kapitola o historii brněnského studia za války, v druhé kapitole je přeceňován „fenomén“ tzv. rozhlasových her s pracovní tématikou a naopak zamlčen velký vliv dramaturga Karla Tachovského na „velký brněnský zázrak“, tj. rozhlasovou dramatickou tvorbu Antonína Přidala, Ludvíka Kundery, Milana Rejnuše či samotného Karla Tachovského), přesto nechyběla Aleně Štěrbové odvaha zmapovat i období let šedesátých, kde zmiňuje i autory v letech osmdesátých stále ještě zamlčovaných.

Ve studiu IV v roce 1934 – stojící zleva: Josef Svátek, ?, Vlasta Fabianová, Vladimír Leraus, ?, Dagmar Stříbrná, ?, ?, Karel Höger, Otto Motyčka, František Křapa, František Šlégr, Karel Hospodský

1. Československý rozhlas Brno do roku 1939

I když Brno není prvním městem, které začalo v naší republice s pravidelným rozhlasovým vysíláním (v Praze se tak stalo o rok dříve), přece jen jistý primát v této oblasti má. Byla v něm totiž vlastni kolébka naší radiofonie. Již 11. a 12. února 1922 se podařilo brněnské poštovní radiotelegrafní a radiotelefonní stanici vysílat bezdrátově několik národních písní; byly zachyceny stanicemi až v Itálii a Dánsku, vlastní systematickou činnost brněnského vysílače datujeme ovšem po zkušebních hlášeních burzovních zpráv ing. Danem Čermákem z vysílače v Komárově (od 15. května 1924) až od 1. září 1924. Tehdy byl získán prostor, tzv. ateliér ve věži Zemského domu (dnešní KNV) a brněnská odbočka byla ustavena i personálně. K prvním pracovníkům (L. Malému a ing. J. Čermákovi) záhy přibyli další – ing. Antonín Slavik, od 1. června 1925 ředitel brněnské stanice, Vladimír Šimáček – činoherní režisér a Jan Janota za odbor hudební. Z nich byla 18.1.1926 vytvořena umělecká rada.

Sestavoval-li režisér Šimáček v prvních letech existence rozhlasu, vysílajícího od 18.1.1925 z místností na Nové ulici č. 18 (dnešní Lidické; později se jeho prostory ještě několikrát změnily) repertoár výhradně z divadelních her (prvními proponovanými dílky na den 14.7.1925 byly Averčenkovy aktovky Hodina obchodu a Soudek červeného vína), nelze se tomu divit. V příbuznosti obou umění – divadla a rozhlasu, chápaného tehdy jako „divadlo pro slepé“, se hledalo východisko pro další vývoj rozhlasového dramatického vysíláni. Zprvu krátké práce s malým počtem osob (od L. Stroupežnického, F.X. Svobody, 3. Vrchlického) byly však již 4.5.1926 (rok před Prahou!) vystřídány celovečerní hrou – Hilbertovou Vinou. Následuji přímé přenosy divadelních představení z brněnského Národního divadla: Tylovo Jiříkovo vidění (1926), Shawův Pygmalion. Moliérův Pán z Prasátkova, Fischerovi Přemyslovci a scénický melodram 3. Vrchlického a Z. Fibicha Smír Tantalův (1927). Tady už ovšem režisér Šimáček dospívá k názoru, že rozhlasové vysílání nelze zatěžovat množstvím nelogických momentů vznikajících při přenosu, že je nutná určitá rozhlasová úprava, určité přizpůsobování divadelních her rozhlasové specifičnosti.

Že se ona rozhlasová specifičnost opravdu hlodala, ovšem i v jiné rovině než divadelní, dosvědčuje řada článků vyzývajících autory k psáni „radiodramat“. Prvním, kdo se přihlásil, byl dr. Miloš Kareš (později šéf literárně dramatického programu v Praze), který nabídl pražskému Radiojournalu národopisnou scénu Přástky, založenou na střídáni dialogu se zpěvními vložkami. Je jisté, že to byl pouze pokus jen málo těžící ze specifických vlastností nového média, ovšem na další vývoj rozhlasu, stejně jako vypsání soutěže o původní rozhlasovou hru (1926) měl tento fakt příznivý vliv. Podpořil totiž tu část odborníků, která věřila, že rozhlas si vytvoří vlastní umění, jež se postaví vedle divadla. Zde nesmíme opomenout citovat i názor naší umělecké avantgardy – Devětsilu a jejího hlavního teoretika K. Teigeho: „Jako jest filmem realizovati básně, zosnované z děni světel a pohybů, tak jest tvořiti radiofonickou poezii jako nové umění zvuků a hluků, stejně vzdálenou od literatury, recitace jako od hudby…“ Příkladem k tomu jim bylo Nezvalovo libreto Mobilizace, které ovšem pro svou zvukovou neproveditelnost vysíláno nebylo. (more…)