Petr Hrbáč. Brněnský lékař, básník, prozaik a hudebník propojuje ve svých povídkách fantaskní svět s tím, který aktuálně a syrově žije. Připravila Šárka Nevídalová.
Účinkuje David Viktora. Režie Tomáš Jirman.
Nastudovala Ostrava v roce 2001. Premiéra 3. 1. 2002 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.; 26 min). Repríza 22. 10. 2025 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).
Novotný, Vladimír: Svět zvolený ke zkoumání. In Týdeník Rozhlas 34/2000 (7. 8. 2000), s. 30 (článek). – Cit.: Dvaačtyřicetiletý brněnský lékař Petr Hrbáč se v literární sféře pohybrýe na pomyslných miskách vah, kde tu převažuje próza, tu zase poezie. Autor na sebe poprvé upozornil v roce 1994, kdy mu v příloze Tvaru vyšla básnická sbírka Via Borealis, dva roky nato se zaskvěl knižní prvotinou Studna potopeného srdce a roku 1997 vyvolala značný ohlas jeho povídková knížka Kalhotový pahýl.
Nyní Petr Hrbáč vydal (opět v nakladatelství Petrov) další prozaický soubor pod názvem Jeden den stárnutí. V tomto cyklu devatenácti krátkých povídek se spisovatel spontánně přiklání zejména k postmodemí linii groteskně laděné psychologické prózy: svět se mu tu zjevuje v takové tvářnosti, kdy na jedné straně na čtenáře odevšad září všelijaké nenápadné, jenže pro vnímavé oči nepřehlédnutelné perličky na dně, na druhé straně Hrbáč paralelně s těmito poetizovanými reáliemi vytváří svpj svébytný svět, zdánlivě zcela přirozený, stále častěji však zřetelně hraničící s fantasknem, svět přímo přízračný a přeludný, vytryskávající z prozaikovy pozoruhodné imaginace. Nicméně by nebylo zvlášť spravedlivé prohlašovat, že Hrbáčovy prozaické texty jsou toliko působivým průsečíkem rozmanitých vlivů, surrealistických asociací stejným dílem jako ozvuků magického realismu: autor tyhle umělecké podněty citlivě vstřebává do vlastního nazírám světa a do reflexivního postižení spektra jeho roztodivných podob.
V knížce Jeden den stárnutí sice prozaik již v jejím názvu naznačuje, že se blíží k dimenzím moudrého stáří, především však prokazuje, že pokročil do období tvůrčí zralosti, že se stal novou literární veličinou, i když jeho verše a prózy nesměřují žádnými cestami podbízení se lacinému čtenářskému vkusu, cestami zjednodušování a nesrozumitelné mediální rádobysrozumitelnosti. Své texty Hrbáč naopak vytváří jakoby v bezděčné polemice s prostoduchým, přiboudlým psaním. Své náročné krédo pojmenovává on sám hutnými slovy, že prý „stvořit něco není něco udělat“.
