Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jiří Weil. Setkání v basilejské pivnici. Náhoda přivede k autorovu stolu krmiče tygrů Karafiáta z Protivína. Účinkuje Matyáš Darnady. Režie Jakub Doubrava.

Natočeno 2025 (?). Premiéra 30. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 22 min.).

Lit.: Mačas, Dominik: Černá a bílá, Píseň na rozloučenou, Šanghaj, Ghetto a hranice a další povídky Jiřího Weila. In web ČRo 3 Vltava, 26. 1. 2026 (článek). – Cit.: Většina vybraných povídek se odehrává během okupace za druhé světové války a v době těsně po ní. Ve vyprávěních o Janu Amosu Komenském nebo o spisovateli a lékaři Jiřím Leopoldu Weiselovi se ovšem Jiří Weil noří do mnohem vzdálenější minulosti. Hlavními postavami jsou lidé vydědění a pronásledovaní vyšší mocí, které se nemohou bránit. Povídky jsme zařadili k letošnímu Mezinárodnímu dni památky obětí holocaustu. (…)

Spisovatel, novinář a překladatel Jiří Weil (1900–1959) byl zprvu přesvědčeným členem komunistického hnutí, po hořkém poznání reality přímo v Sovětském svazu a vyloučení z KSČ se stalinské ideologii vzdálil. Během druhé světové války čelil jako Žid nacistické perzekuci, deportaci se mu ale podařilo uniknout a do osvobození se skrýval. Po válce pracoval jako redaktor a později jako vědecký pracovník ve Státním židovském muzeu v Praze.

Přestože dílo Jiřího Weila padesátých letech čelilo politickým restrikcím, po jeho smrti se stalo předmětem obnoveného zájmu čtenářů. Kritický dokumentární román Moskva – hranice z roku 1937 ovšem přesto mohl znovu vyjít až na začátku 90. let.

„Byl to opravdu vypravěč příběhů,“ vzpomíná na Weila Jan Vladislav v Otevřeném deníku: 1977–1981, „…a všechny ty příběhy byly jeho, tak jeho, že se nakonec stěží dala odlišit pravda a báseň, skutečný osobní zážitek a jeho epické rozvedení. To ostatně platí i naopak, o tom, co vydával za svůj životopis a co taky procházelo touto postupnou epickou metamorfózou.“

Povídky jsme vybírali ze souborného vydání v chronologicky koncipovaných třináctidílných Spisech Jiřího Weila, které vydává nakladatelství Triáda. (…)

Příběh pana Karafiáta z Protivína, ošetřovatele bengálských tygrů u krotitele Vojtěcha Hubky, na kterého autor náhodou narazil v jedné basilejské pivnici.

Jiří Weil. Nečekané setkání v Amsterodamu a večer po válce ve varšavské kavárně cizinců. Dvě povídky českého spisovatele a novináře. Účinkují Michal Štěrba a Pavel Oubram. Režie Jakub Doubrava.

Natočeno 2025(?). Premiéra 29. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 26 min.).

Alexandr Sergejevič Puškin. Povídka. Překlad Vítězslav Nezval. Úvodní slovo Jan Křapa.

Čte Ota Otakar Dadák.

Nastudovalo Brno v roce 1955. Premiéra 8. 7. 1955 (Praha II, 11:30 h.).

Jiří Weil. Příběh všerubského lékaře a spisovatele Jiřího Leopolda Weisela. Účinkuje Tomáš Drápela. Režie Jakub Doubrava.

Natočeno 2025. Premiéra 28. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 25 min.).

Jiří Weil. Dvě povídky o transportu. Večírek před odjezdem pro židovské děti a šílenství úředníka z Informací, který žádné informace nemá. Účinkují Matyáš Darnady a Jan Lukeš. Režie Jakub Doubrava.

Natočeno 2026. Premiéra 27. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 25 min.) k Mezinárodnímu dni památky obětí holcaustu.

Lit.: Mačas, Dominik: Černá a bílá, Píseň na rozloučenou, Šanghaj, Ghetto a hranice a další povídky Jiřího Weila. In web ČRo 3 Vltava, 26. 1. 2026 (článek). – Cit.: Většina vybraných povídek se odehrává během okupace za druhé světové války a v době těsně po ní. Ve vyprávěních o Janu Amosu Komenském nebo o spisovateli a lékaři Jiřím Leopoldu Weiselovi se ovšem Jiří Weil noří do mnohem vzdálenější minulosti. Hlavními postavami jsou lidé vydědění a pronásledovaní vyšší mocí, které se nemohou bránit. Povídky jsme zařadili k letošnímu Mezinárodnímu dni památky obětí holcaustu. (…)

Spisovatel, novinář a překladatel Jiří Weil (1900–1959) byl zprvu přesvědčeným členem komunistického hnutí, po hořkém poznání reality přímo v Sovětském svazu a vyloučení z KSČ se stalinské ideologii vzdálil. Během druhé světové války čelil jako Žid nacistické perzekuci, deportaci se mu ale podařilo uniknout a do osvobození se skrýval. Po válce pracoval jako redaktor a později jako vědecký pracovník ve Státním židovském muzeu v Praze.

Přestože dílo Jiřího Weila padesátých letech čelilo politickým restrikcím, po jeho smrti se stalo předmětem obnoveného zájmu čtenářů. Kritický dokumentární román Moskva – hranice z roku 1937 ovšem přesto mohl znovu vyjít až na začátku 90. let.

„Byl to opravdu vypravěč příběhů,“ vzpomíná na Weila Jan Vladislav v Otevřeném deníku: 1977–1981, „…a všechny ty příběhy byly jeho, tak jeho, že se nakonec stěží dala odlišit pravda a báseň, skutečný osobní zážitek a jeho epické rozvedení. To ostatně platí i naopak, o tom, co vydával za svůj životopis a co taky procházelo touto postupnou epickou metamorfózou.“

Povídky jsme vybírali ze souborného vydání v chronologicky koncipovaných třináctidílných Spisech Jiřího Weila, které vydává nakladatelství Triáda. (…)

Dvě povídky o transportu. První se odehrává v židovské nemocnici, kde je útulek osiřelých dětí. Jednoho dne přichází rozkaz, že všechny musí nastoupit do transportu. Personál nemocnice s tím nemůže nic dělat. Jediné, co mohou podniknout, je večírek pro děti na rozloučenou.

„Weilovy osobní zážitky se měnily domýšlením a vyprávěním v povídky,“ vzpomíná Jan Vladislav, „jednou z nich byl oblíbený příběh o úředníčkovi na Židovské obci, který má podávat lidem určeným pro transport informace, které sám nezná. Postižení mu to ovšem nevěří a on se jim to marně snaží vysvětlit.“ Jiří Weil příběh zpracoval v povídce Šanhghaj. (…)

Jiří Weil. Dvě povídky z války ze sbírky Barvy. Účinkují Tomáš Drápela a Pavel Oubram. Režie Jakub Doubrava.

Natočeno 2026 (?). Premiéra 26. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 22 min.).

Lit.: Mačas, Dominik: Černá a bílá, Píseň na rozloučenou, Šanghaj, Ghetto a hranice a další povídky Jiřího Weila. In web ČRo 3 Vltava, 26. 1. 2026 (článek). – Cit.: Většina vybraných povídek se odehrává během okupace za druhé světové války a v době těsně po ní. Ve vyprávěních o Janu Amosu Komenském nebo o spisovateli a lékaři Jiřím Leopoldu Weiselovi se ovšem Jiří Weil noří do mnohem vzdálenější minulosti. Hlavními postavami jsou lidé vydědění a pronásledovaní vyšší mocí, které se nemohou bránit. Povídky jsme zařadili k letošnímu Mezinárodnímu dni památky obětí holcaustu. (…)

Spisovatel, novinář a překladatel Jiří Weil (1900–1959) byl zprvu přesvědčeným členem komunistického hnutí, po hořkém poznání reality přímo v Sovětském svazu a vyloučení z KSČ se stalinské ideologii vzdálil. Během druhé světové války čelil jako Žid nacistické perzekuci, deportaci se mu ale podařilo uniknout a do osvobození se skrýval. Po válce pracoval jako redaktor a později jako vědecký pracovník ve Státním židovském muzeu v Praze.

Přestože dílo Jiřího Weila padesátých letech čelilo politickým restrikcím, po jeho smrti se stalo předmětem obnoveného zájmu čtenářů. Kritický dokumentární román Moskva – hranice z roku 1937 ovšem přesto mohl znovu vyjít až na začátku 90. let.

„Byl to opravdu vypravěč příběhů,“ vzpomíná na Weila Jan Vladislav v Otevřeném deníku: 1977–1981, „…a všechny ty příběhy byly jeho, tak jeho, že se nakonec stěží dala odlišit pravda a báseň, skutečný osobní zážitek a jeho epické rozvedení. To ostatně platí i naopak, o tom, co vydával za svůj životopis a co taky procházelo touto postupnou epickou metamorfózou.“

Povídky jsme vybírali ze souborného vydání v chronologicky koncipovaných třináctidílných Spisech Jiřího Weila, které vydává nakladatelství Triáda. (…)

Dvě povídky ze sbírky Barvy z roku 1946. „Barvy jsou povídky z doby okupace. Vypravují o strachu, smrti, oběti, nízkosti a věci cti, statečnosti a slávy. Byly psány tužkou na útržcích papíru v nemocnici, kde jsem se skrýval, a v ilegálních bytech. Některé se ztratily a byly později znovu napsány. Jsou věnovány živým a mrtvým přátelům z let ponížení a boje,“ píše ke sbírce Jiří Weil. První vybraná povídka je dedikovaná architektu Hilaru Pacanovskému. Druhou Weil věnoval památce Alberta Vojtěcha Friče, který mu pomohl před okupanty na začátku čtyřicátých let tím, že ho naoko zaměstnal. (…)

Karel Poláček. Dvě nestárnoucí humoristické povídky z noční Prahy minulého století. Dramaturgie Petra Hynčíková. Režie Radim Nejedlý.

Účinkuje Michal Bumbálek.

Nastudovalo Brno v roce 2025. Premiéra 23. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.) v cyklu Povídky klasiků.

Mark Twain. Povídka. Překlad Tomáš Korbař. Režie Josef Červinka.

Čte Rudolf Deyl II.

Natočeno 1960. Premiéra 8. 5. 1960 (Praha III, 9:25 – 10:00 h.). Repríza 19. 7. 1960 (Praha I, 13:25 – 14:00 h.).