Vybral Eduard Goldstücker. Hudba Miroslav Ponc, komorní soubor sólistů řídí autor. Hudební režie Miloslav Kuba. Zvuková režie Miroslav Prokeš. Režie Josef Cincibus.
Recitují národní umělec Zdeněk Štěpánek (1, 9), Irena Kačírková (2, 11, 13), Václav Voska (3, 8, 16, 19), Vladimír Brabec (4, 6, 7, 10, 18), Miroslav Doležal (5, 21), Jaromír Spal (12, 14), zasloužilá umělkyně Božena Půlpánová (15) a Jiří Šrámek (17, 20).
Nahráno v pražském studiu v Lucerně v září a říjnu 1963. Vydal Supraphon (Gramofonový klub – řada slovesného umění, DV 15203) v roce 1964.
Obsah: Strana 1 (24:50): Johann Wolfgang Goethe 1. Prométheus (přel. Otokar Fischer) – 2. Mignon (přel. Kamil Bednář) 3. Blažená touha (přel. Otokar Fischer) – 4. Poutníkovy noční písně (přel. Otokar Fischer) – Friedrich Schiller 5. Umělci (přel. Valter Feldstein) – 6. Ideály (přel. Valter Feldstein) – Friedrich Hölderlin
7. Bohyním osudu (přel. Otokar Fischer) – Heinrich Heine 8. Lorelei (přel. František Hrubín) – 9. Slezští tkalci (přel. Otokar Fischer).
Strana 2 (24:15) – Heinrich Heine 10. V cizině (přel. Josef Hiršal) – Eduard Mörike 11. Píseň (přel. Otokar Fischer) – Christian Morgenstern 12. Tyčkový plot (přel. Josef Hiršal) – 13. Bim bam bum (přel. Josef Hiršal) – 14. Mezi černokněžníky (přel. Josef Hiršal) – Hugo von Hofmannsthal 15. Mnozí ovšem (přel. Vladimír Holan) – Rainer Maria Rilke 16. Národní píseň (přel. Bedřich Pfleger) – Georg Trakl 17. Grodek (přel. Ludvík Kundera) – Franz Werfel 18. Pražská balada (přel. Hana Žantovská) – Johannes Robert Becher 19. Praha (přel. Ludvík Kundera) – Bertolt Brecht 20. Vzpomínka na Marii (přel. Ludvík Kundera) – 21. Budoucím (přel. Ludvík Kundera).
Sleeve-note: Nevelký počet básni od dvanácti předních autorů svého národa se chce pokusit prostředkovat posluchači představu o vývoji německé lyrické poezie za poslední bezmála dvě století. Výběr básní byl určen předně tímto hlediskem reprezentativnosti, dále volbou navrhovatele a posléze kvalitou českých překladů.
V druhé polovině 18. století se německá literatura po dlouhé přestávce prudce vzepjala a svým klasickým údobím, představovaným tvorbou Goethovou a Schillerovou, stanula na čelném místě soudobého světového písemnictví. Od té doby zůstala jednou z velikých národních literatur, výrazně spoluurčujících profil světové literatury.
Na začátku našeho výběru stojí mohutný zjev Johanna Wolfganga Goetha (1749.1832), který je na jedné straně dovršitel evropské renesance, v Německu násilně přervané neblahým historickým vývojem v 16. století, na druhé straně umělec a myslitel předjímající složitou problematiku moderního věku. Je především básníkem osobního prožitku a z tohoto hlediska označil svá díla za díla příležitostná. Omladil německou lyriku živou vodou lidové poezie, vyjádřil hrdé sebevědomí vzestupující měšťanské třídy a její touhu po lidsky důstojném uspořádání společnosti (Prométheus, 1773). Jeho romance Mignon žije ve světovém básnictví jako dokonalý výraz touhy po zachování poezie v životě i v dobách jí nepříznivých. Báseň Blažená touha Z pozdní sbírky Západovýchodní divan je ukázkou Goethovy hluboké reflexívní lyriky, zatímco časově dřívější druhá Poutníkova noční píseň dodnes pronikavě působí na posluchače krajně úsporným a definitivním vyjádřením všelidského prožitku.
Friedrich Schiller (1759-1805), dramatický génius svého národa, je v lyrice básníkem po výtce filosofickým, zaníceným pěvcem humanitních ideálů pravdy, dobra a krásy, přesvědčeným o velikém posláni umění jako nejdůležitějšího výchovného prostředku k lidskosti stále vyšší.
Friedrich Hölderlin (1770-1843) patří k největším německým básníkům. Jeho život ztroskotal v nepřeklenutelné propasti mezi jeho žhavou touhou po svobodě, rozdmýchanou francouzskou revolucí a oděnou hávem antického Řecka, a malostí poměrů, v nichž musel žít. Z jeho díla je v našem výboru báseň Bohyním osudu.
Heinrich Heine (1797-1856) je po Goethovi v cizině nejznámější německý lyrik. U nás byl již od generace J. V. Friče pokládán za spojence každým novým pokrokovým pokolením až do našich dní. Heine, dokonale ovládnuvší tvůrčí metody německého romantismu, byl nejdříve básníkem hlavně nešťastné lásky, ale v druhé půli života, strávené ve vyhnanství v Paříži, nabyl světového významu jako jeden z prvních velikých básníků, kteří poznali rozpory kapitalistického zřízeni a z revolučně demokratických pozic vytušili historickou úlohu dělnické třídy. Náš výbor přináší jeho světoznámou Lorelei, dále malý cyklus básní vyjadřujících vyhnancovu touhu po vlasti a Slezské tkalce (1844), snad dodnes nejmohutnější německou báseň sociální revolty a revoluční perspektivy.
Po zrazené a prohraně revoluci 1848-49 nastává v literární tvorbě Německa citelný pokles na několik desetiletí. Nejzávažnější díla německého jazyka vznikají v této době mimo Německo, v Rakousku a ve Švýcarsku. Nejvýznačnějším lyrikem těchto let v Německu je Eduard Mörike (1804 – 75), dědic německého romantismu a jemný básník radostí i strastí skromného života v ústraní.
S Christianem Morgensternem (1871 až 1914) se ocitáme u bohatě poezie přelomu 19. a 20. století. Jeho lyrické grotesky, zdánlivě nesmyslné, nás lákají na dobrodružné výlety fantazie, z nichž se vracíme vděční a oblaženi osvobodivým smíchem. Naproti tomu z básně Mnozí ovšem… od Huga von Hofmannsthala (1874 – 1929) na nás zavane pocit únavy pozdního měšťanstva, ale i pocit osudové odpovědnosti za strázeň trpících. Po Hofmannsthalovi nejdůležitější rakouský básník poslední rakousko-uherské generace Georg Trakl (1887 – 1914), jehož matka byla z českého rodu, zachytil v básni Grodek hrůzu první světové války, jíž na samém začátku padl za obět.
Rainerem Mariou Rilkem (1875-1926) pronikl do světové literatury malý pražský německý ostrůvek, jíž pak dal ještě řadu tvůrců, hlavně Franze Kafku, Egona Erwina Kische a Franze Werfela (1890 – 1945). Rilke je zastoupen ranou básní oslavující českou národní píseň a Werfel baladickou vzpomínkou vyhnance na rodné město.
Ukázky z díla dvou hlavních německých socialistických básníků, Johannese R. Bechera (1891 – 1958) a Bertolta Brechta stojí na konci našeho výběru. Johannea R. Becher je zastoupen sonetem věnovaným Praze v tragických chvílích mnichovské zrady – Bertolt Brecht, nejpůsobivější světový dramatik naší doby, pak dvěma básněmi (Vzpomínka na Marii a Budoucím).
Naše krátká procházka nás tak vedla vývojem německé poezie od humanismu německé klasiky k humanismu socialistickému. (Eduard Goldstücker)
Štěpán Ščipačov. Výběr veršů s hudbou Petra Ebena. Překlad Ladislav Fikar. Hudba Petr Eben. Zpěv Beno Blachut, Milada Boublíková a mužský sbor Českého pěveckého sboru, sbormistr Josef Veselka. Hudební režie Miroslav Venhoda. Zvuková režie Jiří Brabec, Miloslav Kulhan a Jiří Otčenášek. Technická spolupráce František Havlíček a Jindřich Straka. Sleeve-note Vladimír Justl, 1964. Cover Jiří Kubíček, 1964. Photography Josef Sudek, 1964. Režie Jiří Šrámek.