Karel Havlíček Borovský. Režie Markéta Jahodová.
Recituje Ladislav Mrkvička.
Natočeno v Českém rozhlase v roce 2008 (11 min.). Repríza 31. 10. 2021 (ČRo 3 Vltava, 12:05 h.) v cyklu Svět poezie k 200. výročí narození K. H. Borovského.
Pozn.: K poslechu připraveno na webové stránce ČRo Čtenářský deník.
Lit.: Bláhová, Kateřina: Král Lávra (Karel Havlíček Borovský). In web Čtenářský deník, 19. 8. 2008 (článek). – Cit.: V roce 1851 vyšla v časopise Deutsches Museum próza Briefe aus Irland (Listy z Irska) Moritze Hartmanna. Karla Havlíčka Borovského, toho času v Brixenu, zaujala natolik, že si část z ní Geschichte des Königs Lavra přeložil do češtiny a v roce 1854 na základě tohoto příběhu napsal groteskní veršovanou pohádku Král Lávra.
Irská předloha je variací na starořeckou báji o králi Midasovi, skrývajícím oslí uši. Volba irské látky však Havlíčkovi poskytla záminku příběh vztáhnout k českému prostředí. Nikdo ze soudobých čtenářů nemohl přehlédnout paralelu mezi irským bojem o nezávislost proti anglické nadvládě a osvobozeneckým úsilím českých vlastenců.
Havlíček ani příliš nepočešťoval irská jména – Lavra se stal Lávrou, Wicklov jižně od Dublinu je v Havlíčkově skladbě Viklovem.
Ani volba pohádkového rámce není náhodná. Idyla o dobrém králi, který má jen jednu jedinou libůstku, a to, že se holí jen jednou za rok, je groteskně postavena do kontrastu s krutou realitou – král nechává svého holiče ihned popravit.
Nad tyranií zavírají oči konformní poddaní a holiči, jichž se králova krutost dotýká nejvíce, se nebouří a o nevděčnou službu rok co rok losují, který z nich krále oholí. Když se královým holičem stal Kukulín, na přímluvu jeho matky mu král život ponechal, ovšem nesměl prozradit, co uviděl na králově hlavě.
Nést v sobě tajemství o králových oslích uších bylo ovšem těžké. Na radu poustevníka proto Kukulín tajemství našeptal do staré vrby – a ulevilo se mu. Kolem vrby jednou táhli čeští muzikanti a basista Červíček si z té vrby udělal k base kolíček. Basa pak na plese tajemství vyzradila.
A lidé si zase zvykli a „zdálo se jim, že ty dlouhé uši / právě dobře ke koruně sluší“. Symbol hlouposti tak povýšili na atribut vládce. „Není každá vrba / jako viklovská, / ani žádná basa / jak červíčkovská; / a když tě co na jazyku svrbí, / našeptej to jen do staré vrby, / dceruško drahá!“
Oslovení „dceruško drahá“ v závěrečném poučení je zřetelným autobiografickým prvkem (Havlíček měl dceru Zdeňku), jímž autor ke své skladbě dává jeden z dalších interpretačních klíčů. Vedle národní aktualizace je Havlíčkovu báseň možné číst i jako výpověď o jeho vlastním osudu, o situaci intelektuála, který tváří v tvář despotické moci musí o pravdě mlčet.
Báseň Král Lávra se celá padesátá léta po Čechách šířila v opisech, tiskem vyšla až v roce 1863, knižně až roku 1870.
Verše Alexandra Sergejeviče Puškina a Michaila Jurjeviče Lermontova. Uspořádal Emanuel Frynta. Hudba Petr Iljič Čajkovskij.