Victor Sebestyen. Četba na pokračování. Pro rozhlas připravil Viktor Bezdíček. Překlad Pavel Pokorný. Zvuková spolupráce Samuel Sochatzi. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.
Čte Aleš Slanina.
Nastudovalo Brno v roce 2026. Premiéra 20. 10. 2026 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Obsah: Část první: Předehra – 9. říjen 1944. „Maďarsko zažilo tři velké tragédie – ve 13. století ho dobyli Tataři, sto padesát let okupovali Turci a pak ho osvobodili Sověti.“ Vtip z období komunismu, tolik blízký českému sarkasmu, vystihuje tehdejší realitu přesně. Kruté bylo už osvobození, spojené s rabováním a znásilňováním žen. Především se ale do Maďarska vrátili z Moskvy „Moskali“, sovětští občané maďarské národnosti s jednoznačným zadáním: přetvořit zemi v sovětskou kolonii.
Část druhá: Předehra, léta 1945 – 1948. Po válce se do Maďarska z Moskvy vrátil Mátyás Rákosi, „Moskal“, jehož Stalin vybral jako svého místokrále. V roce 1945 se konaly první a poslední svobodné volby. Komunisté sice nezískali převahu, věřili však, že čas je na jejich straně a měli pravdu. Po třech letech byla jejich moc absolutní, Rákosi se projevil jako nejlepší Stalinův žák a Maďarsko začalo žít podle sovětského vzoru. Nejbrutálnější sovětskou kopií bylo ÁVO, maďarská obdoba sovětské KGB.
Část třetí: Předehra, léta 1949 – 1951. Počátkem roku 1949 nastal v sovětském impériu hon na titovské trockistické špiony a hysterie otřásla nejvíc Maďarskem. Inscenovaný proces s loajálním stalinistou László Rajkem spustil velký teror, který poznamenal víc než milion lidí. Byla to další demonstrace věrnosti sovětským pánům, stejně jako absurdnosti maďarské ekonomiky ctící pravidlo, podle něhož smyslem kolonie je obohacovat impérium.
Část čtvrtá: léta 1952 a 1953 ve Washingtonu, Budapešti, Moskvě. Program nastupujícího amerického prezidenta Eisenhowera počítal s tvrdším postupem a halasnější propagandou v sovětských satelitech. Byla to však především pouhá rétorika, která navíc ohrožovala případné odbojáře. V roce 1953 se v Maďarsku po stalinském vzoru schylovalo k antisemitským čistkám, když Stalin náhle zemřel. Nikomu nepřišlo divné, když si nový kremelský vládce Chruščov pozval Rákosiho do Moskvy a nařídil mu, ať odevzdá část moci Imremu Nagyovi, jehož nenáviděl.
Část pátá: Předehra. červenec 1953 – leden 1955 v Budapešti a Moskvě. Destalinizace, kterou ohlásil nový ministerský předseda Imre Nagy, vzbudila velké naděje. Internační tábory budou uzavřeny, skončí diskriminace kulaků, rolníci se nemusejí zapojovat do družstev, zase budou moct vznikat malé soukromé firmy. „Červnová cesta“, jak to Nagy nazval, trpěla ale intrikami starého vládce Rákosiho. V lednu si maďarské sluhy opět pozvali do Moskvy. Nagye sice nesesadili, on sám ale utrpěl srdeční záchvat.
Část šestá: Předehra, březen 1955 až červenec 1956 v Budapešti, Moskvě a Washingtonu. Rákosi využil příležitosti a Nagye zbavil funkcí, ovšem otěže už pevně sevřít nedokázal. První se stranické kontrole vymkli spisovatelé, a tak „moudrý vůdce“ nachystal seznamy k budoucím represím. V atmosféře destalinizace po Chruščovově odhalení kultu osobnosti už k nim nedošlo a v Maďarsku se probudila první opoziční platforma, intelektuální Petőfiho kroužek. Ve Washingtonu mezitím docházeli k přesvědčení, že projevovat příliš mnoho podpory svobodným proudům za železnou oponou není žádoucí.
Část sedmá: Předehra, 13. červenec a 6. říjen 1956 v Budapešti. Dne 13. července 1956 dostaly maďarské noviny pokyn nechat titulní stránku připravenou k důležitému sdělení. Kdo tipoval pád Mátyáse Rákosiho, nespletl se, nástup stalinisty Ernő Gerőa ale nepředpokládal nikdo. Gerő situaci podcenil. Druhý pohřeb popraveného Lászla Rajka a příklad Polska, které si uhájilo „polskou cestu socialismu“, inspiroval zejména maďarské studenty. Šestého října sepsali „Šestnáct požadavků“, manifest nadcházející revoluce.
Část osmá: Revoluce úterý 23. října 1956. Revoluce začala pochodem studentů, lidé se přidávali, davy v ulicích narůstaly. Moc byla bezradná a Sověti došli k přesvědčení, že bez zásahu sovětské armády to nepůjde. Lidé se ptali, kde je Imre Nagy, a když konečně vystoupil, ukázalo se, že je za událostmi zoufale pozadu. S jedním z hlavních požadavků nesouzněl. Byl jím odchod sovětských vojsk ze země. První lidé zemřeli toho dne u maďarského rozhlasu. Ve víru událostí schválili Sověti návrat Imreho Nagye do vedení země.
Část devátá: Revoluce středa a čtvrtek 24. a 25. října 1956. Ve středu 24. října vstoupili sovětští vojáci do Budapešti a rázem se ocitli uprostřed gerilové války. Na živelný odpor spoléhající na moment překvapení nebylo vojsko připraveno a na druhý den mu připravili bojovníci za svobodu další perné chvilky, posíleni vědomím, že dokážou odolávat armádě velmoci. Před parlamentem došlo k prvnímu velkému masakru. Z řad armády, která se přidala na stranu rebelů, se rekrutovali první vůdci jako Gergély Pongrátz nebo Pál Maléter.
Část desátá: Revoluce pátek a sobota 27. a 28. října 1956. Revoluce byla válkou školáků. Oblíbený velitel bojovníků za svobodu János Szabó posílal běžně proti tankům dvanácti-třináctileté děti. V Americe si prezident Eisenhower udržoval od maďarských událostí odstup. Z mezinárodního hlediska bylo důležitější drama, které se začalo odehrávat v Egyptě. Boje se z hlavního města přelévají do celé země, v Mošoni masakrují tajné policisty a v nastalé bouři dochází Imre Nagy k rozhodnutí liberalizovat maďarskou vládu – opět pozdě. Na scéně se objevuje nová postava – János Kádár.
Část jedenáctá: Revoluce 28. a 29. října 1956. V neděli odpoledne bylo oznámeno příměří. Dosud zemřelo kolem 1000 Maďarů a 500 Sovětů a Chruščov už litoval, že k vojenské intervenci došlo. Nagy se konečně pokusil revoluci vést a manévrovat umírněným směrem. Velitel budapešťské policie Sándor Kopácsi se snažil splnit nevděčný úkol spojit bezpečnostní síly státu s rebely a vytvořit Národní gardu, která udrží veřejný pořádek. Maďaři nabývali dojmu vítězství.
Část dvanáctá: Revoluce, úterý a středa 30. a 31. října 1956. V úterý 30. října se sovětská vojska začala stahovat a z Moskvy přišla deklarace uznávající principy rovnosti mezi socialistickými státy. Možná byla upřímná, z Budapešti ale přicházely do Moskvy znepokojivé zprávy: Nagyova vláda ukončila mocenský monopol komunistické strany a před budovou budapešťského ústředí strany se odehrál masakr třiadvaceti důstojníků tajné policie. Ve středu Moskva definitivně rozhodla: maďarskou revoluci je třeba rozdrtit silou.
Část třináctá: Revoluce, čtvrtek a pátek 1. a 2. listopadu 1956. Rusům se dlouho dařilo vodit Imreho Nagye za nos, před polednem ale bylo jasno, masivní invaze začala. Nagyova vláda vyhlásila neutralitu Maďarska a obrátila se na OSN o pomoc s jejím zajištěním. Mezinárodní společenství ale mělo jinou prioritu – suezskou krizi. Tajnou cestou do Moskvy zahájil János Kádár nástup do pozice nového diktátora, zatímco Chruščov objížděl evropské satelity, aby je o invazi informoval. V pátek 2. listopadu v maďarském Solnoku rozhodl maršál Ivan Koněv o úderu. Heslo pro spuštění operace Vichr znělo Hrom.
Lit.: Bezdíček, Viktor: Victor Sebestyen: Dvanáct dnů. Příběh maďarského povstání 1956. In web ČRo Plus, 20. 10. 2026 (článek). – Cit.: Byla to krátká revoluce. Trvala dvanáct dnů a sovětské vojsko ji zadusilo bleskovým úderem v pouhých dvou dnech. Maďarsko-britský novinář Victor Sebestyen líčí dramatické události den po dni v proměnlivé perspektivě – z Budapešti, Moskvy, Washingtonu i New Yorku. Právě v Maďarsku vzplanuly odhodlání, naděje a vůle ke svobodě. O to tragičtější byl pád zpět do kruté reality represí a poznání, že svět nikdy neměl zájem otroky za železnou oponou osvobodit.
„Maďarsko zažilo tři velké tragédie – ve 13. století ho dobyli Tataři, sto padesát let okupovali Turci a pak ho osvobodili Sověti,“ říkalo se v Maďarsku.
Realitu tento vtip z období komunismu vystihuje přesně. Kruté bylo už osvobození po druhé světové válce, spojené s rabováním a znásilňováním žen. Především se ale do Maďarska vrátili z Moskvy „Moskali“, sovětští občané maďarské národnosti s jednoznačným zadáním: přetvořit zemi v sovětskou kolonii.
První a poslední volby se konaly v roce 1945. Komunisté sice nezískali převahu, věřili však, že čas je na jejich straně. A měli pravdu. Po třech letech byla jejich moc absolutní a Maďarsko začalo žít podle sovětského vzoru. Nejbrutálnější sovětskou kopií bylo ÁVO, maďarská obdoba sovětské KGB. (…)