Alena Wagnerová. Pásmo. Dramaturgie Alena Blažejovská. Zvukový mistr Michal Zelinka. Režie Alena Blažejovská, Radim Nejedlý.
Účinkují Jana Štvrtecká a Vladimír Hauser.
Nastudovalo Brno v roce 2024. Premiéra 26. 10. 2024 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.; 25 min.).
Lit.: Alena Wagnerová: Kamila Stösslová a Leoš Janáček – hádanka lásky a života. In web ČRo Brno, 25. říjen 2024 (článek). – Cit.: Poslechněte si vyprávění spisovatelky Aleny Wagnerové o setkání Leoše Janáčka s Kamilou Stösslovou v Luhačovicích a jejich vztahu.
Byl to nápěvek mluvy Kamily Stösslové, který Leoše Janáčka na luhačovické promenádě v létě roku 1917 přivedl k mladým, šťastným a spokojeným manželům Stösslovým. Ale i Janáček sám byl v dobré náladě. Dvanáct let po premiéře jeho opery Její pastorkyně v Brně v roce 1904 se konečně podařilo vybojovat její úspěšnou premiéru v Národním divadle v Praze. Na co teď Janáček čekal v Luhačovicích, bylo její uvedení ve vídeňské opeře v příštím roce a další premiéry v Evropě i USA.
Mládí šestadvacetileté Kamily Štösslové to bylo, které třiasedmdesátiletému Janáčkovi připomenulo jeho stáří, v němž se mu ale domácím i mezinárodním úspěchem otevřelo nové tvůrčí období. Pro jeho uskutečnění mu ale nemohlo stačit být jen sám sebou, potřeboval i hluboký osobní prožitek světa a lidí kolem něj.
Jeho múzou se pro posledních deset let jeho života a tvorby stala Kamila Stösslová. Cítil, že je v ní ještě něco víc, než se na první pohled zdálo. Za několik dnů společných procházek – její manžel musel brzy zpět ke svým vojenským povinnostem – poslal Leoš Janáček Kamile Stösslové do hotelu velkou kytici růží s dopisem, v němž stálo všechno, čím jej zaujala:
„Milostivá paní! Přijměte těch několik růží na důkaz, jak si Vás neskonale vážím. Jste povahou a zjevem tak milá, že člověku je ve Vaší společnosti na duši lehce. Dýšete srdečností, díváte se na svět s takovou dobrotou, že chce se člověku i Vám jen dobro a příjemné dělat. Netušíte, jak jsem tomu rád, že jsem Vás poznal. Vás šťastnou! Tím bolestněji cítím svou opuštěnost a trpký osud. Vám srdečně oddaný Leoš Janáček.“
A když pak 30. července 1917 z Luhačovic odjížděl, rozloučil se s krásnými dny, které tu se Stösslovými zažil, dalším dopisem:
„Já si, když vlak se hnul, hořce zaplakal, a potom v teskné náladě se zamyslel – až do příjezdu do Brna. Ale bylo ve Vaší společnosti tak milo. Jste oba tak dobří a šťastní lidé. Teplo Vašeho štěstí dotklo se mne. Byl to nejpěknější můj pobyt luhačovský.“
Manželé Stösslovi se Janáčkovi svým mládím a dobrou náladou tak zalíbili, že je už v prvních dnech pozval na návštěvu do Brna, aby poznali i jeho ženu Zdenku. Seznámení s ní se stalo začátkem známosti dvou manželských párů, které si ve válečné nouzi své přátelství projevovaly vzájemnou pomocí při opatřování živobytí. Janáčkovi Stösslovým posílali ovoce ze své zahrady a David Stössel jim zase vypomáhal masem a moukou. (…)