Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Připravil Vladimír Dvořák. Pásmo živé hudby a zábavy z továrny Tesla. Režie Václav Špidla.

Účinkují Vladimír Dvořák, Pavla Vrbenská, Jára Pospíšil, Bohumil Bezouška, Anna Fay, Valja Petrová, Jára Kohout, Veselá pětka a Pavel Spálený.

Natočeno 1947. Premiéra 12. 7. 1947.

Lit.: b. H.: Smějeme se s „Teslou“. In Náš rozhlas, 13. 7. 1947 (článek).

Připravila Veronika Všianská. Použitá literatura Vlasta Schönová (Chtěla jsem být herečkou). Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.

Účinkují Veronika Všianská, Drahomíra Hofmanová a Arnošt Goldflam.

Nastudovalo Brno v roce 2019. Premiéra 31. 8. 2019 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.; 17 min.).

Lit.: Všianská, Veronika: Váva, světlo ve tmě. Česko-izraelská herečka Vlasta Schönová by se dožila sta let. In web ČRo Brno, 30. srpen 2019 (článek). – Cit.: Herečka Vlasta Schönová by se letos dožila sta let. Poslechněte si vzpomínkové pásmo.

Když na jedné z terezínských ubikací zazněla v podání herečky Vlasty Schönové poslední věta monodramatu Jeana Cocteaua Lidský hlas, nastala krátká pauza a po ní bouřlivý potlesk. Jakkoliv se zdálo absurdní hrát v Terezíně hru odehrávající se v pařížském budoáru, v němž se žena loučí se svým milencem. A to před očima diváků, kteří byli násilím odtrženi od svých milých, aniž by jim byla dána možnost se rozloučit. Diváků, kteří třeba zítra budou nuceni odejít v transportu do neznáma, bez toho, že by promluvili se svými nejbližšími. To bylo jedno z prvních představení v Terezíně. A lidé chtěli víc a víc. A tak se kultura v Terezíně rozrostla od komorního monodramatu na ubikaci pro pár vězňů, přes dětskou operu Brundibár, až byla nakonec zneužita k zvráceným nacistickým propagandám o tom, jak úžasné umělecké vyžití Židé v koncentračním táboře mají. (more…)

Koláž z básnických textů Jiřího Ortena. Režie Hana Kofránková.

Účinkují Jiří Ornest, Pavel Soukup a Rudolf Kvíz.

Repríza 31. 8. 2019 (ČRo 3 Vltava, 22:45 h.; 13 min) v cyklu Svět poezie.

Lit.: Gojda, Petr: Pro všechno na světě. Koláž z básnických textů Jiřího Ortena.  In web ČRo 3 Vltava, 31. srpen 2019  (článek). – Cit.: Koláž z básnických textů Jiřího Ortena připravená při příležitosti 100. výročí jeho narození. Účinkují Jiří Ornest, Pavel Soukup a Rudolf Kvíz. (…)

Krátký medalion představuje osobnost Jiřího Ortena, následuje výbor z jeho poezie ze sbírek i sešitů v tísnivé kompozici, ve které se střídají všichni tři interpreti. Například ve chvíli, kdy informace o protektorátních omezeních pronikají mezi verše Zimní procházky křížem krážem:

Tak spí vítr za bezvětří,
jak by mrtev byl,
ale větve, ruce vichru,
bijí prostor, v němž je prázdno,
opuštěné dno,
pláčí, ale není slyšet
jejich kvílení. (…)

Pásmo z tajemných zaříkání a příběhů z Vysočiny, které napsal i sesbíral Miloš Doležal, doprovází hudba skupiny The Bad Seeds. Připravil Lukáš Vrbovský. Režie Markéta Jahodová.

Účinkují Miroslav Hanuš, Martin Finger a Andrea Černá.

Natočeno v roce 2018. Premiéra 31. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava) v cyklu Jazzový podvečer.  Repríza 31. 8. 2019 (ČRo 3 Vltava, 18:00 h.; 28 min) v cyklu Jazzový podvečer.

Vyprávění s poslechem drobných skladeb se zimní tématikou připravil Vratislav Beránek. Použitá hudba Ilja Hurník (Sněhové vločky), Petr Eben (Písnička o vrabci, Sníh, Vlaštovky a sníh), Kalabis (Sněhulák), Robert Schumann (Dítě usíná), Škvor (Na saních). Režie Josef Svátek.

Hovoří Vladimír Salač.

Natočeno 1968 (?). Repríza 17. 12. 1968 (Praha – Třetí program – RPD – Ostrava, 10:00 – 10:20 h) v cyklu Vysílání pro školy.

Ze souborné edice dopisů o literatuře, překládání a životě, které si vyměňovali Antonín Přidal a Jan Zábrana, vybrala a pásmo připravila Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.

Účinkují Michal Bumbálek a Jiří Valůšek.

Nastudovalo Brno v roce 2019. Premiéra 1. 9. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 59 min.) v cyklu Schůzky s literaturou.

Lit.: Blažejovská, Alena: Schůzky s literaturou: Když klec je pořád na spadnutí, Vltava 1. 9., 20:00. In Facebook, 28. 8. 2019 (status). – Cit.: Antonín Přidal Janu Zábranovi 25. května 1981:
“Nevím, proč to vysvětluju zrovna tobě, který tomu dávno rozumíš, a zrovna tobě, jehož rodiče museli projít tím, čím prošli. Ale nemám před tebou velkých zábran. Byls pro mě v těch letech jedna z mála jistot. Za 10 roků utrží člověk spoustu malých i větších podrazů (právě v Praze), netaktností, nezasloužených facek – jak rád by na to zapomněl! Jak rád. Jenže nakonec to splyne v hnědou mlhu, která na dně žaludku lpí, aniž si vybavuješ podrobnosti – ale bylo to, dělo se to, člověk tam stál za dveřmi a věděl, že až je otevře, uslyší nebo vycítí další jobovku. Pak jsem se vracel temným rychlíkem do Brna a cestou přemýšlel, jak to ženě šetrně, po částech sdělit a přimyslit k tomu nějakou naději. Několikrát do roka! Jednou mě v tom šíleném vlaku, jak se tak člověk zavrtává a propadá do tmy a špíny, napadlo, že kdybych v tom vlaku najednou umřel, muselo by se mi nutně ulevit. Ještě že teď se jezdí do Prahy autobusem a krajina kolem dálnice není zatížena starými asociacemi. Ale i tak…”
Jan Zábrana odpověděl 20. srpna 1981:
“Moc se mi v myšlenkách zjevuje Tvůj popis toho víc než desetiletého ježdění ve vlaku do Prahy, těch infernálních cest, traumat a všeho. Tohle jsou autentické dějiny naší generace, ale kdo o nich ví, když si je aspoň nepoodhalíme jeden druhému?” (…)

Lit.: Blažejovská, Alena: Když klec je pořád na spadnutí. Z korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany. In web ČRo 3 Vltava,  1. září 2019 (článek). – Cit.: „Věčné skrývání, uskrovňování a ne-žití mi už zalézá za nehty,“ píše Antonín Přidal v září 1977 Janu Zábranovi. Rozhlasové pásmo z dopisů dvou zakázaných autorů o literatuře, překládání a životě poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Pod názvem Když klec je pořád na spadnutí vydal editor Jiří Opelík roku 2018 v nakladatelství Torst vzájemnou korespondenci Antonína Přidala (1935-2017) a Jana Zábrany (1931-1984). Kniha obsahuje celkem 164 dopisů, a tak bylo nutné pro hodinový rozhlasový pořad vybrat jen některé z nich. A to přesto, že Přidal k chystané edici Opelíkovi napsal, že „celek má svou výpovědní hodnotu, a zřejmě větší, než kdyby se z něj vybraly jen ‚extra‘ pasáže.“

Milý Honzo, umřels, nebo co? Budu 18. června v Praze, nechceš přijet do města na kus řeči? Antonín Přidal

Oba korespondenční partneři si dopisy mezi Brnem a Prahou vyměňovali od roku 1963 – první dopis začíná překvapivě: „Milý Honzo, umřels, nebo co? Budu 18. června v Praze, nechceš přijet do města na kus řeči?“ Dobře si rozuměli, v roce 1975 Přidal Zábranovi píše: „To víš, že bych tě rád viděl, protože se s tebou nemusím o nic hádat.“

Oba měli bohaté zkušenosti čtenářské, autorské i překladatelské. A taky podobný pohled na dobu, kterou žili, na její marasmus. Psali si především o literatuře, o literárním provozu, o svých oblíbených autorech, které právě četli nebo překládali. Soukromých zpráv je méně, ale překvapí, jak často čteme o stresu, úzkosti a zdravotních potížích. Vlastně nepřekvapí, známe to třeba z korespondence mezi Oldřichem Mikuláškem a Jaroslavem Seifertem i jinými autory, kteří před rokem 1989 patřili k zakázaným. Také Přidal a Zábrana měli zásadní problémy s publikováním a z toho vyplývající existenční starosti. V září 1977 Antonín Přidal Janu Zábranovi píše: „Uhájit dosavadní způsob života znamená uhájit živobytí, tj. něco jiného než život. Věčné skrývání, uskrovňování a ne-žití mi už zalézá za nehty. Zvláště když je mám před sebou jako vyhlídku na nejbližší roky.“

Zábrana nežil v izolaci, jeho žena Marie pracovala v redakci Odeonu. O to lepší zprávy ze zákulisí v té době vysoce problematické nakladatelské práce však Zábrana měl. I proto se navzájem podporovali a povzbuzovali.

Překladatelská práce je podceňována i dnes, i když nikoli z důvodu potlačování svobodné tvorby. Také proto je důležité se do těchto dopisů začíst nebo zaposlouchat.