Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 22/2013)

Březen 1939. Dva kabaretní klauni, Přemysl Horáček (Václav Postránecký) a Jéňa Čech (Jiří Klem), připravují inscenaci Buď zdráv, člověče, která obsahuje jinotaje vztahující se k nastupující německé moci. Ta se k jejich textům zatím nevyjadřuje, zato české ministerstvo školství a národní osvěty vyžaduje změny, škrty a znevtipnění vtipů. Horáček je ochotný trochu ustoupit a něco vyškrtnout, Čech ale do textu zasahovat nechce. Už v této chvíli se jejich cesty začínají rozdělovat.

V roce 1941 se setkávají znovu; jeden z nich je již oznámkován (ne zcela bez viny) jako kolaborant a druhý prodává na rohu ulice noviny (a ve „volných chvílích“ je činný v odboji). Přitom oběma šlo vlastně o totéž: udržet v hrozných časech aspoň občas dobrou náladu poctivým Čechům.

Rozhlasová hra Jiřího Justa Klauni a vlastenci je označována jako „kabaretní seminář o podstatě humoru v Čechách“. Just text zaslal do soutěže k 35. výročí tzv. Vítězného Února, v níž sice nezískal cenu, ale zaujal a byl doporučen k dopracování. V Československém rozhlase jej k nahrávce dramaturgicky dovedl Ivan Škapa, mladý a nadějný tvůrce, který se prosadil v roce 1976 hrou „Hastrmancká komedyje“ (co na tom, že tehdy – jak se zjistilo po roce 1989 – pouze svým jménem kryl Vladimíra Semráda). Režijně hru nastudovala Alena Adamcová.

Premiéra byla naplánována na březen 1983, v časopise Rozhlas již vyšla Škapova anotace… avšak osud určil jinak. Hru si – citujme nyní z knihy Od mikrofonu k posluchačům – „měsíc před premiérou poslechlo vedení Českého rozhlasu, které konstatovalo, že „se nejedná o tvůrčí omyl, ale promyšlenou ideodiverzi, ve které autorovi nejde o boj proti fašismu“, a vysílání zakázalo. Kromě výhrad vedených z ideologických pozic a pokoušejících se dokázat, že autor měl na mysli skrytou satiru na současné společenské poměry, zazněla i upozornění na to, že autor J. Just „má kontakty s pravicovou opozicí„. “ (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(zkrácená verze vyšla v Týdeníku Rozhlas 20/2013)

V šedesátých letech se experimentovalo všude, a tak i v rozhlase. Předchozí desetiletí pod záminkou formalismu zarazilo skoro každý výraznější rozhlasový rukopis, není tedy divu, že ve „zlatých šedesátých“ experimentům dařilo. Pokud bych však měl vybrat jediný jako pars pro toto, pak by to byla určita hra Ivana Vyskočila Cesta do Úbic. U ní totiž má slovo „hra“ více než jeden význam. A nejen to slovo…

Příběh groteskně kafkovského cestujícího, který se chce dostat do Úbic, ale skončí na malé železniční staničce, neb vlak dále nejede, je vystavěn jako téměř bezbřehá improvizace několika herců a hereček (Ferdinand Krůta, Jan Skopeček, Bohumil Bezouška, Karel Máj, Zdenka Procházková, Blanka Bohdanová, Eva Klepáčová, Pavel Kraus), kteří si „najednou řeknou Uděláme si vlak a začnou šššš“, jak to lakonicky charakterizoval režisér inscenace Jiří Horčička v rozhovoru s Honzou Vedralem v knize Jiří Horčička – rozhlasový režisér (z ní pochází veškeré citace v tomto článku). A tak může cestující skončit v čekárně mezi ostatními cestujícími, kteří už se v ní slušně zabydleli, vytvořili si malé domácí soukromí a v zájmu cesty do Úbic jsou ochotni obětovat ledacos, včetně cti svých žen a dcer. Z toho samozřejmě těží pan přednosta, jehož zájmem rozhodně není sdělit čekajícím, že již jsou v Úbic (ano, název města byl v rámci hry nesklonný). Na rozdíl ode všech ostatních nechce nový cestující hrát jejich hru a dodržovat status quo – a tak je vyhnán na mráz a za ním puštěna smečka psů… (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 18/2013)

Plánovické děti najdou při hře s míčem u břehu tělo neznámého, evidentně zavražděného muže. Je nalezen jen v kalhotech a košili, bez dokladů, bez peněz. Jeho totožnost se nikomu nedaří prokázat, a tak jsou k vraždě přivoláni dva odborníci z Prahy. Ti pomalu začínají rozrušovat původní verzi loupežné vraždy a při pátrání se zaměřují na jediný předmět, který neznámý u sebe měl: tramvajovou jízdenku linky osm. Při prověřování všech podniků sídlících na trase linky nakonec narazí na jméno Čermák. Inženýr firmy Projekta zmizel před pár dny – s deseti tisíci podnikových peněz. Před příslušníky Veřejné bezpečnosti se tak vedle lupiče Vokouna, prchajícího právě před spravedlností za jiný trestný čin, objevuje i další jméno – bývalý kulak Dvořák…

To je základní situace rozhlasové detektivky Vrah je náš starý známý, kterou v roce 1964 natočil v českobudějovickém studiu schopný rutinér Otakar Bílek. Na textu je vliv šedesátých let trochu znát: detektivní příběh má spád, situace a místa děje se střídají rychlým tempem a hudebními či zvukovými předěly – a vrahem tentokrát automaticky není zlý kulak (který navíc není zlý, vždyť svá pole věnoval JZD!), ale bývalý člen mauthausenského sonderkomanda, který se potřeboval zbavit nežádoucího svědka svých válečných zločinů – bývalého mauthausenského vězně Čermáka.

Na první pohled ničím nevybočující detektivka – snad jen na těch několika detailech lze sledovat návrat k rozhlasovému řemeslu. Proč tedy o zapomenuté hře z Českých Budějovic vůbec psát? Důvody jsou hned dva: tím prvním je na svou dobu velmi progresivní způsob realizace. Hra byla totiž částečně natáčena v exteriéru, což podstatně (a v dobrém) ovlivnilo i herecké výkony. Tím druhým jsou jména obou hlavních vyšetřovatelů. Pokud totiž vraždu inženýra Čermáka řeší kapitán Zeman a poručík Kalina, mnohý čtenář již zpozorní. Pokud mu k tomu v paměti začala znít charakteristická hudba Zdeňka Lišky, nebude už pochybovat. Obě dvě postavy přece zná – byť s jinými hodnostmi – z legendárního propagandistického seriálu Československé televize Třicet případů majora Zemana. (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 16/2013)

Když v roce 1917 vypukla bolševická revoluce, byl u toho také americký novinář John Reed. Zápas mezi umírajícím carismem, novou demokratickou vládou a Leninovými bolševiky zaznamenával s nadšením komunistického aktivisty; proto je jeho kniha Deset dnů, které otřásly světem dodnes tak čtivá – a tak zoufale neobjektivní. Absolvent Harvardu zemřel již v roce 1920, a tak nemohl sledovat, kam až Lenin (a posléze Stalin) „své“ sovětské Rusko dovedou. Proto se spekuluje i o pozdějším rozchodu Reeda se Sověty: jeho přítel Benjamin Gitlow tvrdil, že ke konci života se začal od bolševiků odvracet, prý pro mechanické uplatňování násilí a byrokracie. Pohřben byl v nekropoli u kremelské zdi.

Jeho kniha však dále žila vlastním životem. Vynikající režisér Sergej Ejzenštejn podle ní natočil film Říjen (1927), který je dosud vysoce ceněn pro své formální kvality. Po více než čtyřiceti letech prošel deformovaný obraz ruské revoluce také československým éterem. Původně divadelní úprava Reedova textu vznikla v roce 1965 pro moskevské divadlo na Tagance. Provedl ji režisér Jurij Petrovič Ljubimov a podle dobového rozhlasového týdeníků text nedramatizoval, „pokusil se pouze tvůrčím způsobem přeložit literární předlohu do divadelního jazyka. V duchu Vladimíra Majakovského, Bertolta Brechta a agitačního umění porevolučních let spojilo divadlo na Tagance mysterii s buffou, tragédii s groteskou, drama s rozpustilým, drzým vtipem a vytvořilo tak kaleidoskopický a současně hrdinský, patetický i satirický obraz revolučního roku i oněch rozhodujících deseti dnů.“ Text, který hrubě zkresluje roli tzv. prozatímní vlády a vykresluje roli Alexandra Fjodoroviče Kerenského, jejího druhého předsedy jako „výstup špatného klauna“, tak ožil na jevišti.

Ljubimovův scénář (v němž zazněly písně na texty Bertolta Brechta, Alexandera Bloka, ale i Vladimíra Vysockého!) v roce 1971 nastudoval na jevišti Státního divadla v Brně herec a režisér Rudolf Jurda. V inscenaci tehdy hrálo všechno, co mělo ruce a nohy, celý ansámbl brněnské činohry. Závěrečné fáze zkoušení se účastnil i režisér Ljubimov, takže inscenace měla i sovětské posvěcení. Premiéra se odehrála 7. května, těsně před velkými květnovými oslavami „osvobození“ Československa Rudou armádou. (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 14/2013)

Je to paradoxní: ačkoliv se rozhlasová hra Jiřího Kratochvila „Babička slaví devětadevadesáté narozeniny“ (1997) jmenuje podle slavného Saurova filmu „Maminka slaví sté narozeniny„, autor sám film neviděl. Prostě se mu jen zalíbila zajímavá varianta názvu. Oba příběhy – filmový i rozhlasový – spojuje rodinné prostředí, významná oslava a postupný rozklad předstírané idyly. Ale nepředbíhejme.

Kratochvilovou hrou nás provádí postava Smrti (Přemysl Rut), hlavním hybatelem je však Janek (Ivan Řezáč), nenápadný mladý muž, everyman, na jehož morální čistotě se nejlépe odráží obraz neřádstva ostatních. To jemu se telefonicky svěří bratranec Martin (mnohostrunný Václav Postránecký), že nebude moci přijet na oslavu babiččiných narozenin a že za sebe posílá prvotřídního dvojníka; ne že by mu byl fyzicky podobný, dokáže jej však výborně zahrát. Dvojník skutečně přijede a okouzlí celou společnost, zůstane však delší než smluvenou dobu, a tak se o něj Janek („takovej úředník života“, jak jej později charakterizuje Lukáš, další host na oslavě) začne zajímat. Postupem času (ten se v průběhu hry v babiččině domě magicky proměňuje) všek zjišťuje, že náhradníků je v domě víc… (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 12/2013)

V lázeňském městečku se jako každoročně koná mezinárodní soutěžní přehlídka klavírních virtuózů. Místní tichý a nenápadný varhaník, netoužící ani po slávě ani po moci (Ladislav Boháč), je jedním z porotců. Dalším z nich je vzácný host – místní rodák a světoznámý hudebník Max Troxler (Vladimír Ráž), jenž – obtěžován místním novinářem (Ilja Prachař) – odpoví na prostou otázku po dojmech z rodného města, že se téměř nezměnilo, snad jen.. „je tu nesmírné množství kolovrátkářů. Snad třikrát, čtyřikrát víc než tenkrát. Hudba na každém kroku.“

Nevinná věta se dostane do hlavních zpráv místních novin a městská rada zareaguje tak, jako všechny městské rady: špatně. Pochopí Troxlerovu odpověď jako výtku a rozhodne se počet kolovrátkářů snížit o polovinu. Aby „soutěž“ o nové koncese byla co nejobjektivnější a nejodbornější, nadelegují radní do funkce odborného poradce nevýbojného varhaníka. Ten roli trpně přijme, aniž by byl vůbec schopen domyslet důsledky. Pro oněch šestatřicet kolovrátkářů (obou pohlaví) je totiž hudební produkce jedinou možností obživy a jedinou záchranou před úplným pádem.

Tříčlenná komise (krom varhaníka v ní zasedá jeden člen Strany lidové prosperity a jeden zástupce Strany národního pokroku v podání Miroslava Doležala a Františka Hanuse) tedy zkouší rozhodovat na základě „objektivních kritérií“ (nejlepší interpretace vybrané skladby, interpretace volitelné skladby, rychlost přehrání, schopnost hrát levou rukou atd.) o bytí a nebytí lidí na pokraji žebroty – a jen jediný z nich, varhaník, si uvědomuje zrůdnost a krutost onoho počínání. Krom toho se účastní i klavírní soutěže (s podobnými nároky a kritérii), v jedné však rozhoduje jen o udělení plakety či medaile, ve druhé bere či dává šanci nepadnout až na samé sociální dno. Že se soutěž o nejlepší harmonikáře nakonec zvrhne v obyčejný politický handl a výsledky „soutěže“ vyvolají tragédii, napoví posluchači životní zkušenost.

Rozhlasová hra Miloše Rejnuše Život s hudbou byla nastudována v roce 1964 – bohužel již bez Rejnuše; talentovaný autor her Urhamlet, Děsně moc práce nebo Ovidiův návrat zahynul při autonehodě v září toho roku; hra měla tedy premiéru až posmrtně, v roce 1965. Její inscenace byla nastudována v pražském studiu a režíroval ji Miloslav Jareš. (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vydáno v Týdeníku Rozhlas 4/2013)

Na počátku rozhlasové hry Daniely Fischerové Zapřený Albert, aneb příběh o žalu a lži (1989) je jedna cesta do rodného městečka, jeden hotel, jeden telefon a jeden stárnoucí muž – Albert Brixi (Eduard Cupák), který odmítá převzít odpovědnost za svého ještě nenarozeného syna. Jeho telefonický rozhovor s těhotnou přítelkyní nám jej ukazuje jako necitelného, sobeckého člověka – do okamžiku, kdy řekne „Ne, už nechci ničí život, už odmítám odpovědnost, už nechci nikoho na svědomí – bože, jak můžu mít dítě, když jsem zabil vlastního otce?“. Takovému pozvání k příběhu lze ovšem těžko odolat, takže se jako posluchači ocitáme uprostřed dějů, které ani my, ani jednající postavy nemohou ovlivnit a které spějí k děsivému konci…

Text Daniely Fischerové, který je velmi promyšlený a komplikovaný a zároveň narativně srozumitelný, nás zavádí do téhož městečka před několika desítkami let – do roku 1942. Starému muži je osm let a vrací se domů ze sanatoria. Na nádraží jej čeká jen jeho otec (Jiří Adamíra), vážný a nemocný muž, který před několika dny pohřbil chlapcovu maminku. Nechce chronicky nemocného syna vystavit takové ztrátě – a tak si vymyslí první ze série milosrdných lží. Brixi starší vytváří z domácnosti ostrůvek ne-reality, zoufale se snaží udržet rodinné status quo; navzdory zuřící válce, které se alespoň symbolicky snaží bránit odmítáním masa v jídelníčku a odpojením rozhlasového přijímače. Pravda je zavřená za zdí. Za zdí, kde žijí sousedé – židé, kde se střílí, popravuje, plynuje.. (more…)