Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 8/2013)

Byl krásný srpnový den. Hirošima, město na západě ostrova Honšú, si chtěla připomenout dvousté výročí katastrofálních záplav, které zničily skoro celé město. Nikdo netušil, že přijde katastrofa, která svou pověstí překoná dávnou tragédii. To když se nad městem objevily tři bombardéry B-29…

6. srpna 1945 byla na Hirošimu svržena atomová bomba zvaná Little Boy. Cílem bylo zdecimovat vojenské objekty a také morálku Japonců, kteří byli ochotni bojovat s Američany do posledního. Z vojenského hlediska tedy hirošimská bomba splnila svůj účel; Japonsko se vzdalo a Spojené státy ušetřily tisíce životů svých vojáků. Z lidského hlediska však smrt více než stovky tisíc lidí zůstává více než diskutabilní.

Tato historická událost je samozřejmě zpracována mnohými historiky, existuje však i osobní svědectví lékaře a ředitele hirošimské nemocnice Mičihiko Hačiji (1903-1980). Jeho soukromé deníky popisují otřesné zážitky z doby od 6. srpna do 30. září 1945. Původně nebyly určeny ke zveřejnění, jejich vydání však způsobilo skutečnou senzaci.

Deník z Hirošimy vyšel česky již v roce 1956 a podle vydavatele „líčí šílený strach a hromadnou zkázu tisíců bezbranných obyvatel, tápání lékařů bez zkušeností s průběhem následné choroby, čekání na smrt těch, u nichž se projevily petechie“. Deník, neurčený původně k tisku, se tak „stává drastickým protestem proti těm, kteří použili a chtěli by znovu použít atomové energie pro válku“.

Svržení atomové bomby se stalo velmi důležitým a nosným tématem i pro tvůrce Československého rozhlasu. Jaroslav Putík například napsal rozhlasovou hru Případ Oppenheimer, v níž se zabývá svědomím profesora, který se podílel na vynálezu atomové bomby. (O hře jsme psali v Týdeníku Rozhlas 46/2012.)

Nové české vydání Deníku z Hirošimy z roku 1978 se stalo hned dvojí rozhlasovou inspirací. V roce 1979 vzniklo stejnojmenné literární pásmo, které připravil František Velíšek a režíroval Petr Adler. Josef Chvalina a Olga Čuříková v něm četli výňatky z Hačijovy knihy. Premiéru v cyklu Schůzky s literaturou mělo 7. 8. 1979.

Podle stejné knihy dopsal v lednu 1979 rozhlasovou hru faktu „Den hromu“ Vladimír Remeš. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 6/2013)

Padesátá léta, železniční stanice. Na odstavné koleji stojí vagón s cisternou. Stojí na ní nápis „JED“ a bílý obrázek lebky. Místní železniční zaměstnanci však vědí svoje: uvnitř je určitě dobrá ruská vodka a nápis je tam jen pro odstrašení. A touha po alkoholu je tak velká…

Hromadné otravy metylalkoholem nebyly v padesátých letech (a nejen tehdy) ničím výjimečným. Hlášeny byly na Ostravsku nebo v Čierné nad Tisou; o tomto tragickém případě ostatně referovalo i Rudé právo v článku z 12. března 1958 Alkohol a trestné činy: „Nezřízená touha po pití je (= zaměstnance přečerpávací stanice v Čierne nad Tisou) přivedla i ke krádeži methylalkoholu, přestože jeho zásilka byla označena jako „jed“. Následek byl hrozný. Sedm zaměstnanců po vypití methylalkoholu zemřelo, jeden ztratil zrak a 76 dalších muselo být ošetřováno v nemocnici.“

Zvýšená míra krádeží domnělého i skutečného alkoholu byla tehdy skutečně alarmující a nevydávala o stavu společnosti dobré svědectví. Po kauze z Čierné nad Tisou tak v Československém rozhlase vznikla v enormně krátkém čase rozhlasová hra autorů Miroslava Kratochvíla a Lubora Poka „Demižon“ (premiéra 15. 4. 1958). (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(napsáno pro Týdeník Rozhlas 2/2013)

V říjnu 1964 vznikla v pražském rozhlasovém studiu v režii Věry Kovaříčkové rozhlasová hra Nina Kostěrinová. Zdramatizoval ji Karel Nešvera podle deníků sovětské komsomolky téhož jména a premiéru měla 22. listopadu. Samotné deníky zachycují přerod mladé naivní dívky v rozhodnou ženu a zároveň zobrazují i ztrátu jejích ideálů. Deník si Kostěrinová začala psát v roce 1936, kdy v sovětském Rusku propukla vlna politických procesů a poprav. Zpočátku činnost strany schvaluje a na schůzích komsomolu bez zaváhání zvedá ruku pro nejrůznější nenávistné rezoluce. První zaváhání cítí v okamžicích, kdy vylučuje ze školy spolužáka pro drobný konflikt s předsedou třídy, když však komunisté zatknou jejího strýce a tetu, raději pochybuje o jejich poctivosti, než o straně. Poté je však zatčen také její otec, starý a poctivý komunista, kterého miluje a věří mu…

Podivuhodně otevřené i lyrické deníky vyšly tiskem až roku 1962 a v českém překladu Jiřiny Fronkové o dva roky později. Svědectví o době Stalinova kultu a vražedného šílení okamžitě zaujalo Karla Nešveru i dramaturga Jaroslava Poura, a tak ještě téhož roku vznikla rozhlasová dramatizace. Vznikl dramatický přepis, v němž (jak píše ve své recenzi pro Večerní Prahu Zdeněk Bidlo) „vypravěči dávného příběhu (…) uvažují nad stránkami deníku v našich dnech. A jejich závěry jsou i svědectvím naší touhy nedopustit návrat toho, co z poctivých lidí dělalo nepřátele lidu“. O Nině, která zahynula při partyzánské akci v listopadu 1941, podávají svědectví její otec (Jiří Němeček), její učitelka Taťána Alexandrovna (Dana Medřická) a kamarádka Lena Geršmanová (Karolina Slunéčková). Samotnou Ninu hrála tehdy vycházející hvězda rozhlasového herectví, Růžena Merunková. Její spolužáky a přátele ztvárnila nastupující herecká generace: Josef Abrhám (Alík Zekašev), Jiří Krampol (Ríša Grinblat) nebo Vladimír Brabec (Sergej); předsedu třídy Váňu Prachova hrál Petr Haničinec. (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 52/2012)

Je mráz. Takový mráz, že kmeny stromů pukají a psa by ven nevyhnal. Přesto několik lidí v té třeskuté mrazivé noci venku je – i když by jistě byli raději kdekoliv jinde…

Výchozí situace rozhlasové hry Stanislawa Grochowiaka (1934-1976) Partita pro dřevěný nástroj je jasná: starý Weych (Čestmír Řanda), nejschopnější dřevařský dělník v malém městě, je pověřen svým nadřízeným Laťákem (Rudolf Deyl ml.), aby vedl práce při stavbě gigantického rázu; do příštího rána je potřeba postavit obří konstrukci s padesáti šibenicemi. Jsme v Polsku za druhé světové války a Němci se chystají pověsit padesát bolševiků. Weychovi je taková práce odporná a snad ještě odpornější je mu Laťák, který mu onu práci dává (Deyl jej charakterizuje groteskními tahy hlasu jako mrňavého, pragmatického skřeta, z jehož hlasu je cítit potměšilost i sebejistota). Weych ale práci přijmout musí: jeho malá dcerka má tuberkulózu a potřebuje pořádně jíst, aby přežila nemoc i zlou zimu… (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 48/2012, na webu Panáček v říši mluveného slova aktualizováno 21. 11. 2013)

Začíná to vlastně docela nenápadně: několika tóny ze Smetanovy Mé vlasti, na něž jsou zvyklí všichni posluchači Vltavy. Ale vtom se do archívní nahrávky prolne rozvernější klavírní variace. Pak opět tradiční Smetanův motiv – a opět klavír. Pak uslyšíte Evu Pilarovou, která – věřte nevěřte – zpívá úvodní titulky rozhlasové hry Ilji Hurníka Apokryfy aneb Hudba neutěšitelka.

Skladatel, který již několik let spolupracoval s rozhlasem (v roce 1955 na klavír doprovázel Karla Högera v monologu hry Suchovo-Kobylina „Svatba Krečinského“), tentokrát přišel s dramatickým tvarem, vycházejícím z knihy vlastních úsměvných povídek Trubači z Jericha. Projdeme s Hurníkem dějiny celého světa: v první povídce má hudební kritik zachránit svět hudby před zničením od samotného Boha nalezením jediného spravedlivého, jediného skladatele, jehož dílo lze přijmout beze zbytku. Ovšemže jej nenajde – ale Bohu nabídne jiné řešení: on sám, kritik, bude tím spravedlivým. Potřebuje k tomu jediné – talent… V dalším apokryfním příběhu chce vojevůdce Jozua vítězství svých trubačů u Jericha zavést jako běžný způsob bitvy, proto najme k „výcviku“ zahraničního dirigenta. Následuje úsměvný obrázek z rudolfínské Prahy, v němž skládá sám císař, dále příběh skladatele, který nesložil Osudovou, něžná hudební pověst z jižních Čech, holmesovský pastiš a končí se futuristickým výletem do blízké budoucnosti, v níž se hudební skladby poslouchají jen pod vlivem opiátů… (more…)