Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 44/2014)

Píšeme-li v tomto cyklu o české rozhlasové inscenaci, věnujeme se vždy hrám, které byly nastudovány v Československém a Českém rozhlase. Česká rozhlasová tvorba se však neomezovala jen na území našeho státu: rozhlasová hra v českém jazyce se rozvíjela i v zahraničí.

Rádio Svobodná Evropa vznikla začátkem padesátých let především jako nástroj politického působení směrem do komunistického koncentráku, kterým se tehdejší Československo stalo. Vysílání zahajoval publicista Ferdinand Peroutka, který své komentáře vysílal až do sedmdesátých let. Jeho záměrem bylo „vydávat opoziční noviny a posílat je vzduchem“. Vedle politických fejetonů a zpráv ze svobodného světa však Svobodná Evropa vysílala také zábavné pořady, kabarety (v nich vynikal především komik Jára Kohout, jehož píseň „Tik-tak, hodiny jdou“ se staly tichou hymnou doufajícího demokratického Československa) – a také literární pořady: povídky, básně, pásma. V cyklech Nedělní čtení ze světové literatury, Kniha týdne či Čtení ze zakázaných knih vraceli do literárního světa Jan Čep, Ivan Blatný, Egon Hostovský, Václav Černý, Jiří Kárnet a další autoři, komunisty umlčení.

Vedle četeb a pásem se ve vysílání objevovaly i rozhlasové hry a úpravy divadelních her. Z těch nejvýznamnějších jmenujme úpravu hry bratří Čapků Adam Stvořitel (1952) či Peroutkovo drama Šťastlivec Sulla (1951). Inscenovaly se však i zábavnější žánry. Jedním z nejzajímavějších titulů jsou Zrádné stopy…

Na začátku hry je lékař Davis povolán k umírající pacientce Mary Dykeové. Ta není nijak těžce nemocná, podléhá však šílenství a umírá se slovy „Ten obraz! Zase vidím ty stopy! Ty stopy! Tady, ve sněhu! Stopy! Jsou tam!“. Její sestra vyslovuje podivné podezření: za vším je tajemný obraz, který visí v jejím pokoji. Doktor Davis nebere její tvrzení na lehkou váhu, ale pokouší se dál pátrat po přirozeném vysvětlení úmrtí. Nachází vdovu předchozího majitele obrazu, jenž zemřel v šílenství. Tvrdil, že na obraze vidí svítit okna namalovaného domu – a napravo od stromu zase tajemné stopy ve sněhu.. nebo nalevo od stromu? Obraz se proměňuje před očima pozorujícího… Davis se dále zaplétá do vyšetřování a společně s profesorem psychologie nakonec nachází onen dům, který je zachycen na obraze. A pod jeho podlahou… (more…)

 Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 40/2014)

(Poznámka pod čarou: Aniž autor tušil, několik dní po odevzdání tohoto článku se inscenace Kazmar-šaty-Jafeta objevila v komponovaném projektu Tomáše Černého Rádio Retro – Znovu 89…)

Na začátku šedesátých let začal dramatik, dramatizátor a rozhlasový dramaturg Jaromír Ptáček (pod pseudonymem Josef Mrštík) pracovat na ambiciózním projektu podle trilogie Marie Pujmanové Lidé na křižovatce – Hra s ohněm – Život proti smrti. V plánovaných čtyřech rozhlasových inscenacích měl být děj románového opusu nazírán pohledem čtyř jednajících postav. Těžko však v komunistickém rozhlase plánovat: natočeny byly nakonec jen dvě inscenace, přičemž premiéru měla jen jedna: Kazmar – Šaty – Jafeta (premiéra 4. 5. 1960).

Příběh ukazuje z komunistických pozic příběh bezohledného podnikatele Kazmara (lehce v něm poznáte Tomáše Baťu), který zaměstnává většinu okolního obyvatelstva, bez sebemenšího zaváhání likviduje malou i velkou konkurenci a stejně bezohledně propouští a společensky likviduje kohokoliv, kdo se proti němu postaví. (Zároveň ho však představuje jako podnikatele, který se ke svému postavení probojoval od píky tvrdou prací a neúnavnou pílí – to však bylo těžko záměrem Pujmanové.) Demokratičnost republiky, v níž žije a pracuje, jej nijak nefascinuje, naopak se shlíží v italském fašismu. Konflikt rozhlasové hry vzniká střetnutím Kazmara a mladého dělníka Ondřeje Urbana, nastupujícího do Kazmarových závodů Jafeta. Ondřej Urban zpočátku vnímá vlídnou a otcovskou tvář „hospodáře“, později však vidí i rub: propuštěné „neproduktivní“ čtyřicetileté dělnice, tvrdé zásahy proti jakékoliv opozici, provázanost Kazmarova vlivu se státní politikou, žurnalisty i policií…. V této inscenaci je příběh vyprávěn z pohledu „hospodáře“ Kazmara.

Jak vidno, námětově inscenace určitě netrhá žebříčky zájmu současného dramaturga; nás však bude zajímat po stránce realizační.   Nešlo totiž o běžnou dobovou dramatizaci – jak napsal ve své knize O rozhlasové hře Jan Czech, Jaromír Ptáček „anticipoval realizační postupy, které by z hlediska dřívějšího pojetí dramatické rozhlasovosti byly nepřijatelné. Především se nesnažil „dramatizovat“ za každou cenu epickou strukturu předlohy, ale naopak některé epické prvky zdůraznil například tím, že podobně jako kdysi Brecht ve svých hrách scény otitulkoval a vyhnul se tak zbytečným vysvětlujícím i exponujícím pasážím“. Takovým postupům plně vyhověl režisér Jiří Horčička. Ten měl za sebou již velmi úspěšnou inscenaci Čapkovy Války s Mloky (1958), překvapující novostí a neortodoxním přístupem k prozaickému textu (dramatizace Jaroslava Strejčková). (more…)

Je to k nevíře, ale v Českém rozhlase se to občas stává: byla nalezena skříň plná nezaevidovaných pásů s nahrávkami. Zatímco před třemi lety se to stalo v Brně a bylo nalezeno několik desítek pořadů Nashledanou v sobotu, tentokrát našli v Praze celou skříň po režisérovi a zakladateli DRDS Miloslavu Dismanovi. V ní se našly pásy, na které si nechával zaznamenávat úryvky i celé hry, které režíroval a zalíbily se mu… A tak se zachovaly i inscenace, které byly dlouho považovány za ztracené….

15. března 2014 bude mít v RozHraní Tomáše Černého (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) obnovenou premiéru nově objevená Dismanova inscenace Drdova Vyššího principu (1956). Je zajímavá především pro ty, kteří povídkovou knihu Němá barikáda, z níž pochází, neměli v povinné četbě a znají Vyšší princip jen jako film podle Drdova a Krejčíkova scénáře. Rozhlasová dramatizace vznikla dříve, již v roce 1956, a tak vychází jen ze strohého povídkového příběhu, který vydá na třicetiminutovou inscenaci.

Inscenačně je poněkud zastaralá, ale za poslech stojí už kvůli vynikajícímu výkonu režiséra Přemysla Pražského, který si pod Dismanovým vedením zahrál titulní roli profesora. Zatímco filmový představitel František Smolík vyzařuje autoritu a úctyhodnost již svou fyziognomií, Pražského profesor je zpočátku směšný či politováníhodný svou do sebe zahleděnou dikcí nebo koktavým opakováním stále stejných frází. O to pozoruhodnější a jímavější je jeho herecká proměna v závěru hry; není divu, že právě ona se před lety ocitla v rozhlasovém portrétu Přemysla Pražského – a stala se tak až donedávna jedinou dochovanou pasáží hry.

Více v aktuálním čísle Týdeníku Rozhlas!!