Milan Uhde (1), Petr Oslzlý (2) a Martin Stöhr (3). Dramaturgie Alena Blažejovská.
Milan Uhde (nar. 1936) je stálým posluchačem rozhlasu od roku 1945, a to díky pohádkám, které tehdy pravidelně poslouchal v neděli po obědě. Časem začal věnovat speciální pozornost pořadům brněnské rozhlasové stanice a jejím režisérům Olze Zezulové a Vladimíru Vozákovi. Ti také režírovali Uhdeho rozhlasové dramatické prvotiny: Komedii s Lotem (Vozák) a Svědkové (Zezulová). Ale to až později.
Mezitím Uhde poslouchal hry pro mládež a později pořady pro dospělé včetně projevů Zdeňka Nejedlého či armádního vysílání, v němž působil básník Karel Šiktanc. Autora zaujaly i přenosy divadelních inscenací, ale sám byl zastáncem původní rozhlasové tvorby – stejně jako brněnští tvůrci a dramaturgové Karel Tachovský, Miloš Rejnuš, Antonín Přidal a další. V kontaktu byli s pražským dramatikem a dramaturgem Jaromírem Ptáčkem, který je seznamoval s německou rozhlasovou hrou. Milan Uhde dále hovoří o své hře Výběrčí v režii Jiřího Horčičky, ale také o době, kdy oficiálně nesměl publikovat. Po listopadu 1989 se však ke spolupráci s rozhlasem vrátil. (…)
Také Petr Oslzlý (nar. 1945) byl – v Prostějově – posluchačem rozhlasu od dětství. Vzpomíná na zářící zelené magické oko rádia – dřevěný objekt, který dominoval rohu hlavního pokoje. Jako dítě byl Oslzlý přesvědčen, že uvnitř naleštěné skříně se zdobným kováním musí být nějací trpaslíci, kteří tam mluví a hrají. Rádio bylo jedním z hlavních ohnisek rodinného života. Rozhlasová dramatická tvorba navíc umožňovala rozvíjet fantazii. V roce 1962 se Petr Oslzlý setkal s dílem Ludvíka Kundery – jako posluchač rozhlasové nahrávky divadelní inscenace Totálního kuropění.
S brněnským rozhlasem má také spojen jazzový bigband Gustava Broma. Později se ocitl „na druhé straně“, když se díky Jaromíru Nečasovi podařilo prosadit natočení mono nahrávky inscenace Divadla na provázku Balada pro banditu. O rok později následovala nahrávka stereofonní, kterou vytvořil režisér Zdeněk Pospíšil jako v brněnském studiu vůbec první stereofonně natočenou rozhlasovou hru. Díky dramaturgyni Svatavě Růžičkové (dnes Morávkové) následovalo v roce 1987 natočení provázkovské nové opery Chameleon aneb Josef Fouché autorů Ludvíka Kundery a Miloše Štědroně. Na scénáři rozhlasové rekonstrukce se podíleli vedle Petra Oslzlého i Peter Scherhaufer a Zdeněk Kozák. Petr Oslzý hovoří i o dalších rozhlasových rekonstrukcích provázkovských her a otevřenosti k experimentu. (…)
I Martin Stöhr (nar. 1970) se ve vzpomínkách vrací do dětství, a to ve Zlíně, na periferii Božího lesa. Děda jeho kamaráda Arnoštka tehdy sestrojil v ulici první rádio. Z antény, u níž se všichni shromáždili, se však žádná slova nelinula. Vysílání proto slyšely leda myši ve stodole. Sousedka paní Cvrčková poslouchala dráťák, zatímco u Stöhrů v kuchyni stál robustní tranzistorák sovětské výroby, na kterém se chytalo mnichovské rádio Svobodná Evropa. Tam bylo možno slyšet Karla Kryla i Rozhlasovou univerzitu.
Sám Martin Stöhr přišel poprvé do kontaktu s rádiem jako vítěz literární soutěže. Později začal psát fejetony pro literárně-publicistický magazín brněnského rozhlasu Zelný rynk. První z nich se jmenoval Pravdivé Vánoce. Ale sám je také posluchačem vysílání Českého rozhlasu Brno. Říká o tom: „Zapnu si to a pak se vážně kochám vší tou dechovkou, českým popem z roku raz dva, všemi těmi rubrikami hádanek, počasí a sportu, které jsou dělány lidmi pro lidi, těším se na magazín jistého nejmenovaného moderátora a nadšeně počítám, kolikrát řekne ‚moji milí‘.“