Francis Bacon. Anglický renesanční učenec analyzuje ve svém textu podstatu dvou výrazných lidských negativních vlastností a dochází k závěru, že zejména zášť je povahy ďábelské. Překlad Alois Bejblík. Připravil Petr Turek. Účinkuje Karel Halbich. Režie Lukáš Hlavica.
Natočeno 2026. Premiéra 4. 4. 2026 (ČRo 3 Vltava, 8:05 h.) v cyklu Esej a Víkendová příloha.
Lit.: tur (= Turek, Petr): Francis Bacon: O závisti a zášti. Uplynulo 400 let od smrti renesančního učence. In web ČRo 3 Vltava, 4. 4. 2026 (článek). – Cit.: Anglický renesanční učenec analyzuje ve svém textu podstatu dvou výrazných lidských negativních vlastností a dochází k závěru, že zejména zášť je povahy ďábelské. (…)
Řada pozorování, úvah a postřehů o jednotlivých aspektech lidského života, ať již ve formě dopisů, rad, rozprav, či rozhovorů již od antiky a dob raného křesťanství předznamenávala žánr eseje, mezi jehož první autory a mistry patřil anglický renesanční učenec Francis Bacon (1561–1626). Tento řečník, politik a spisovatel se řadil k předním postavám kulturního dění na dvoře královny Alžběty a jejího následníka Jakuba I.
Byl to snad nejvzdělanější muž své doby, důsledný empirik a tvůrce induktivní metody (založené na přísném pozorování a experimentu), jenž vždy zastával a hlásal krédo: moc skrze poznání a vědění. Právě příklonem k praktické aplikaci svých pozorování a úvah se Bacon odlišuje od svého bezprostředního vzoru, francouzského humanisty Montaigne.
Baconovy eseje nejsou pouze pokusem o filozofické zobecnění lidského pohledu na svět, podané ovšem působivou literární formou, ale zároveň, a možná mnohem víc, jsou věrným obrazem své doby: v tomto smyslu tvoří zajímavý doplněk k Shakespearovým dramatům. A protože se dotýkají elementárních otázek lidské existence, hovoří často moudře a podnětně k lidem dodnes.
Eseje začal Bacon psát v době, kdy už dokončil studium v Cambridgi, kdy nabyl užitečné zkušenosti z pobytu ve Francii a kdy se ocitl na prahu dvorské kariéry. Jeho eseje přímo hýří citáty z antických autorů i z Písma. Autor tedy spojil tradici latinskou, řeckou a křesťanskou.
Velkým a bezprostředním předchůdcem mu byl Montaigne, ale od toho se Bacon v jedné základní věci výrazně odlišil: Montaigne psal své eseje především proto, aby poznal sebe sama. Naproti tomu Bacon pojal své úvahy z naprosto odlišného úhlu: ne aby sám hledal, ale aby na základě svých zkušeností radil, jak se v otázkách labyrintu doby orientovat a jaká z nich hledat praktická východiska.
Svůj slohový výraz založil Bacon na římské rétorice, užíval hojně aforismů a sentencí, přesto si však vypracoval vlastní postupy. Stylově nejblíže byl patrně Senecovi. O Senecových Listech ostatně napsal, že „nejsou vpravdě ničím jiným než esejemi, tj. rozptýlenými meditacemi“.
Premiéru pořadu vysíláme ke 400. výročí úmrtí autora: Francis Bacon zemřel 9. dubna 1626 v Londýně.