Julio Cortázar. Stará skříň v hotelovém pokoji zakrývá nepoužívané dveře, skrz které je v noci z vedlejší místnosti slyšet zneklidňující zvuky… Povídka argentinského spisovatele. Překlad Hedvika Vydrová. Pro rozhlas připravil Dominik Mačas. Účinkuje Igor Bareš. Režie Jakub Doubrava.
Natočeno 2024. Premiéra 27. 8. 2024 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 26 min.) k 110. výročí narození autora.
Lit.: Mačas, Dominik: Rukopis nalezený v kapse, Konec hry, Boby a další povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara. In web ČRo 3 Vltava, 26. srpen 2024 (článek). – Cit.: Každý jeho příběh sice začíná až neobyčejně všedně, v reáliích světa tak jak ho důvěrně známe. Stačí ale okamžik a tento obraz se nám začíná pozvolna rozostřovat. Sedm povídek Julia Cortázara uvádíme jeho k letošnímu 110. výročí narození. (…)
Julio Cortázar je jednou z hlavních postav boomu hispanoamerické literatury. Spolu s Carlosem Fuentesem, José Donosem, Gabrielem García Márquezem a Mariem Vargasem Llosou tvoří onu bájnou pětici autorů, jejichž romány objevily světu literární bohatství Latinské Ameriky.
Cortázar je stejně jako jeho souputníci autorem velkých románových děl, hlavní význam jeho díla ale spočívá v povídkách. Cortázar je totiž mistrem fantastické povídky, která má v Jižní Americe a konkrétně v laplatské oblasti nejen bohatou tradici, ale také ve 20. století čilý život – stačí zmínit o 15 let staršího Jorgeho Luise Borgese. Cortázar je Argentinec, který se narodil v Bruselu okupovaném Němci (26. 8. 1914) a zemřel v Paříži poté, co se na protest proti vojenskému režimu ve vlasti stal oficiálně Francouzem. Většinu života žil v Argentině, jinak na různých místech Evropy.
Hra a hravost se dá vztáhnout na celé dílo Julia Cortázara, pokud hravost považujme za širší alternativu humoru. Autorova lehkost vyprávění je zdánlivá, vše je pečlivě propočítáno, vypravěč je pečlivě vybrán. Smyslem Cortázarova psaní je vždy znejistit čtenáře – z obyčejných anekdot se stávají boje o život, nebo dokonce souboje o existenci a její smysl. Právě proto, že Cortázarovy povídky směřují od všedního, banálního, obyčejného, k meznímu, nadobyčejnému, existenciálnímu, jde tak trochu o hravý jazz 50. a 60. let, který swinguje k nečekaným akcentům, možná nečekaně temným rovinám, snad i k tangu. Vypravěč nás často ujišťuje, že se vlastně nic neděje, ale čtenář je veden k otázce: „Nic se neděje?“ a dále k jistotě: „Tady se něco děje, ale co?“. (…)
Obyčejný hotel v centru Montevidea, obyčejný pokoj s koupelnou ve druhém patře a v něm obyčejná stará skříň. Zakrývá nepoužívané dveře do vedlejšího pokoje, odkud se v noci ozývají zneklidňující zvuky. (…)