Proč ekologové kritizují vládu za nastavení klimatických cílů? Od září končí bezplatné ubytování pro ukrajinské uprchlíky s dočasnou ochranou. Co to pro ně bude znamenat? Co všechno už německá policie ví o útočníkovi ze Solingenu? Moderuje Pavlína Nečásková a Tomáš Pavlíček.
Připravila Plzeň v roce 2024. Premiéra 26. – 30. 8. 2024 (ČRo 3 Vltava, 9:05 h.; 5 x cca 15 min). Repríza 26. – 30. 8. 2024 (ČRo 3 Vltava, 16:05 h.).
Obsah: 1. Poběžovický zámek, místo českojaponské lásky (2. Augustiniánský klášter v Pivoni, letní sídlo českojaponské hraběcí rodiny ( Zámeček Diana, oblíbené místo Micu i jejích sedmi dětí (4. Starý Hernštejn, poběžovické panství z věže romantické zříceniny (5. Horšovský Týn, expozice věnovaná Micu (
Lit.: Buriánek, Miroslav – Salcmanová, Tamara: Micu aneb Po stopách první trvale žijící Japonky v Čechách. In web ČRo 3 Vltava, 27. srpen 2024 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Autoři pořadu Tamara Salcmanová a Miroslav Buriánek se s posluchači podělí o zajímavý životní příběh významné japonské ženy, Mitsuko Coudenhove-Kalergi. V putování se vydají po místech jejího pobytu a tvorby.
Osmnáctiletá Mitsuko Aojama, dcera tokijského obchodníka se starožitnostmi, se v roce 1892 provdala za hraběte Heinricha Coudenhove-Kalergi, který v Japonsku plnil diplomatickou misi legačního rady Rakouska-Uherska. Cesta ke sňatku nebyla zrovna jednoduchá, partnery dělil totiž nejen kulturní a věkový rozdíl, ale také rozdíl v postavení. Mitsuko byla mladá, krásná, výtvarně i literárně nadaná, ale neurozená. Všechny překážky se však nakonec ukázaly být nepodstatnými, Mitsuko si vzala českého šlechtice a v roce 1896 se svým manželem a dvěma syny opustila Japonsko, aby nadále žila na panství svého manžela.
Jako hlavní sídlo si zvolili Ronšperk, nynější Poběžovice, kde Micu pečovala o sedm dětí a po předčasném úmrtí svého manžela i o celé panství. Navíc se věnovala i svým zálibám, hlavně malování a psaní.
Do Japonska se Mitsuko už nikdy nepodívala: „Po celý svůj život jsem se snažila být dobrou Japonkou a zrovna tak jsem usilovala i o to, abych byla dobrou Rakušankou, neboť Rakousko je vlastí mého manžela a mých dětí a stalo se i mou druhou vlastí.“ Často bývá označována za matku moderní Evropy, protože její syn Richard v roce 1923 založil Panevropskou unii, nejstarší evropské hnutí usilující o sjednocení Evropy. (…)
Natočeno 2024: Premiéra 26. 8. 2024 (ČRo Plus, 4 min.) v cyklu Názory a argumenty.
Lit.: Šabata, Petr: Petr Šabata: V čem je vývoj na Slovensku poučný pro všechny vlády v Česku. In web ČRo Plus, 26. srpen 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Příští volby do sněmovny budou v říjnu 2025 a zbývající čas bude velmi důležitý nejen pro vládu Petra Fialy, ale pro demokracii jako takovou. Populisté a autokrati ve východní Evropě, tedy například Viktor Orbán, Jaroslav Kaczynski a Robert Fico se totiž k moci nedostali vojenským převratem, ale v regulérních volbách. V nichž porazili demokraty.
Nebo ti jim dokonce vládu přinesli na stříbrném podnosu, jako se to stalo nedávno na Slovensku a zatím s nejhoršími následky před lety v Maďarsku.
Proto bude práce Fialova kabinetu v následujících třinácti měsících důležitá nejen pro pět koaličních stran a jejich výsledky ve volbách. Významně také ovlivní kvalitu demokracie a solidnost vlády pro občany v Česku na roky, možná desetiletí.
Viktor Orbán získal v parlamentních volbách v roce 2010 ústavní většinu, což mu umožnilo změnit základní pravidla včetně těch volebních a vybudovat v Maďarsku autoritářský režim oligarchů propojených s mocí. Klíčové volby přitom nevyhrál díky geniálnímu programu, ale kvůli naprostému selhání do té doby vládnoucích socialistů. „Lhali jsme ráno, lhali jsme večer,“ přiznal jejich šéf Ferenc Gyurcsány. Především ale vlády socialistů přivedly Maďarsko do hrozivé ekonomické situace. (…)
Natočeno 2024. Premiéra 27. 8. 2024 (ČRo Plus, 4 min.) v cyklu Glosa Plus.
Lit.: Iva Pekárková: Já zírám! In web ČRo Plus, 27. srpen 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Když se teď i v Česku hodně hovoří o tom, že upřeně na někoho zírat může být jednou z forem obtěžování, kriticky jsem se nad sebou zamyslela. A zastyděla jsem se.
Vím, že propagátoři a propagátorky nezírání mají na mysli spíš upřené – a hladové – zírání muže na ženu, než objektivně vzato žádnou sexuální žádostivost neprojevující zírání ne už tak docela mladé dámy na osobu jakéhokoli věku a pohlaví.
I tak jsem šla do sebe a pokouším se nezírat. Bohužel je zírání podvědomá záležitost – oko prostě hledá něco zajímavějšího než ono „blbo“, do kterého skelným zrakem zíráváme, když jsme duchem někde jinde. Případně než rychlostí rozmazanou temnou zeď tunelu za oknem podzemní dráhy.
Nezírat – to vyžaduje určité soustředění. Mě navíc, jako zvědavého jedince, lidi kolem dost zajímají a vizuální aspekt zkoumání světa je pro mě hodně důležitý. A tak holt občas zírám.
A blahořečím Přírodě nebo náhodě nebo Bohu, zkrátka čemusi, co mě učinilo ženou. Žena si i v dnešní době může dovolit obtěžovat muže daleko horšími věcmi, než je zírání, a obyčejně jí to projde. (…)
Lit.: Reviláková, Naďa: Dovolená okořeněná válkou? Jak vnímali cizinci v Československu a Češi v cizině srpnové události roku 1968. In web ČRo Plus, 24. srpen 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Přepadení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 nezasáhlo jen jeho obyvatele, ale i tisíce návštěvníků z ciziny. Neméně bylo i Čechů v zahraničí, kteří využívali politické uvolnění třeba k odpočinku u moře v Jugoslávii. Netradiční pohled na srpnovou okupaci nabídne pořad Téma Plus.
Být v nesprávnou dobu na nesprávném místě může mít nejrůznější podoby. Jistě si každý představí své. Třeba taková dovolená. Co všechno se může stát? Například v zemi, kam si vyrazíte, vypukne válka. To by jistě nikdo z nás nechtěl zažít, ale i takové věci se dějí.
V době, kdy hranice Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968 překročily armády států Varšavské smlouvy, pobývalo v zemi, kde vrcholilo pražské jaro, množství cizinců. A to nejen ze spřátelených socialistických zemí, ale i z těch západních. Jaké bylo jejich zděšení, když jim kolem oken hotelů na Václavském náměstí projížděly tanky? (more…)
Někdejší předseda soudu ve Žďáru nad Sázavou bil, týral a křivě obvinil svoji partnerku. Od soudu odešel s trestem, přesto o talár nepřišel a dál soudí. Jak je to v české justici možné? Podcastový publicistický seriál připravil Janek Kroupa.
„Říkal mi, že jsem nicka, že nic neumím (…) Když ho to chytlo, tak mě mlátil PET lahvemi s vodou, jak to šlo. Buď po hlavě nebo po rukách. S tím, že tam prostě s ním budu žít a že nebudu hrát,“ uvedla pro Seznam zprávy manželka Romana Švaňhala. Muž se jí kromě jiného také vysmíval za vrozenou vadu řeči a častoval ji i sprostými nadávkami.
Po několika letech se rozhodla, že uteče a informuje policii. Švaňhal byl proto obviněn z domácího násilí. První soudní instance mu uložila dvouletý trest s třemi roky podmínečného odkladu. Byl také svlečen ze soudcovského taláru. Odvolal se ale, a druhá soudní instance zkrátila podmínku na dva roky. Případ popsal podcast Spravedlnost tyrana Seznam zpráv.
Lit.: Kroupa, Janek: Týral, bil a vulgárně urážel partnerku. Přesto je dál soudcem. In web Seznam Zprávy, 26. 8. 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Někdejší předseda Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou bil, týral a vulgárně nadával své partnerce. A byl za to dvakrát odsouzen. Přesto je stále soudcem a sám rozhoduje kupříkladu rozvodová řízení. Absurdní situaci zkoumá investigativní podcastová série Spravedlnost tyrana z cyklu Odkryto.(more…)
Host: výtvarník a umělecký kovář Pavel Tasovský. Moderuje Jana Kobylinská.
Připravilo Brno v roce 2024. Premiéra 23. 8. 2024 (ČRo Brno, 30 min.) v rámci pořadu Apetýt.
Lit.: Kobylinská, Jana: Není nad to, když máte své řemeslo komu předat, těší uměleckého kováře Pavla Tasovského. In web ČRo Brno, 23. srpen 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Výtvarník a umělecký kovář Pavel Tasovský ve svém oboru působí už desítky let. Pořádá mezinárodní kovářské setkání a zkoumá hranice mezi řemeslem a uměním. Za svou práci získal i několik ocenění. „Těch si samozřejmě vážím, ale je to taky závazek do budoucna, že by měl člověk dál pokračovat v určité kvalitě,“ myslí si. V jeho stopách jde syn Pavel. „Je to fajn, když to takto dál pokračuje a jsem rád, že to mám komu předat,“ dodává. Kde všude můžete jeho díla vidět?
Před 80 lety v červenci, srpnu a prosinci zažily Pardubice těžký dopad válečné mašinérie, nad město přiletěla spojenecká letadla s úmyslem zlikvidovat rafinérii, která vyráběla benzín pro německé válečné hospodářství. Bombardování ale přineslo mnoho civilních obětí a škod na majetku pardubických občanů. Tragické události z roku 1944 si připomeneme s historiky i pamětníky v seriálu Bomby padají na Pardubice. Připravila redaktorka Šárka Kuchtová.
Připravil ČRo Pardubice v roce 2024. Premiéra 1. dílu 4. 8. 2024; 2. dílu 11. 8. 2024; 3. dílu 18. 8. 2024; 4. dílu 25. 8. 2024 (ČRo Pardubice, 18:04 h.) v cyklu Na nedělní vlně z Pardubic.
Obsah: 1. díl: Na pardubické letiště padaly bomby už v říjnu 1942 (2. díl: Noční nálet v červenci 1944 pardubickou rafinérii minul (3. díl: Srpnový nálet na pardubickou rafinérii nepřežilo 213 lidí (4. díl: Prosincový nálet zastavil výrobu v rafinérii až do konce války (
Lit.: Kuchtová, Šárka: Seriál: Když padaly bomby na Pardubice. In web ČRo Pardubice, 25. srpen 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Před osmdesáti lety zažily Pardubice jednu z nejtragičtějších událostí své historie. Při leteckém náletu zahynulo během několika minut 213 lidí a dalších 300 bylo zraněno.
Pardubice zažily v roce 1944 tři letecké nálety. Noční nálet 22. července a denní nálety 24. srpna a 28. prosince. Ovšem první bomby na Pardubice dopadly už 25. října 1942, kdy pilot Leo Anderle přivezl do protektorátu výsadek Antimony a jako maskovací manévr shodil několik pum na pardubické letiště.
Dočíst se o tom můžeme ve válečném deníku protiletecké ochrany, nebo v osobních denících osmnáctiletého studenta Zdeňka Bičíka, který prožívá nálety jako spojka protiletecké ochrany a později jako hasič, totálně nasazený k pardubické hasičské jednotce. (…)
Michal Legdan. Ministerstvo obrany mu před lety udělilo podle zákona status odbojáře. Ústav pro studium totalitních režimů ústy své rady rozhodnutí ministerstva zpochybnil. Někteří novináři jeho příběh přirovnávají k Mašínům. Prý ještě vyostřeněji klade otázku, jaké prostředky v boji proti komunistickému režimu byly ospravedlnitelné?! Zaslouží si tento šestasedmdesátiletý muž podle zákona ocenění odbojář nebo ne? Posuďte sami. Mikuláš Kroupa o něm připravil následující dokument.
Lit.: Kroupa, Mikuláš: Zpochybňovaný odbojář Michal Legdan nikoho nezavraždil a nekradl. Šířil letáky a plánoval převrat. In web ČRo Plus, 18. říjen 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Michal Legdan – podle některých zasloužilý držitel statusu třetího odboje, podle jiných spolupachatel vraždy a loupeže. Člověk, který mezi historiky i mezi veřejností vzbuzuje podobné vášně jako bratři Mašínové. Jeho příběh zpracoval Mikuláš Kroupa.
O nikom se v médiích, na ministerstvu obrany a v ÚSTR nediskutovalo tolik jako o Michalu Legdanovi. Někteří jeho případ přirovnávají k Mašínům. Prý jeho příběh ještě vyostřeněji klade otázku, jaké prostředky v boji proti komunistickému režimu byly ospravedlnitelné. Zaslouží si tento 76letý senior podle zákona o třetím odboji status odbojáře, nebo ne?
Co víme: Michal Legdan, když mu bylo zhruba 20 let, se na přelomu 50. a 60. let minulého století rozhodl proti komunistickému zločineckému režimu něco podniknout. Stal se členem odbojové skupiny Mstitelé Milady Horákové (MMH). Sbíral a šířil letáky. Ukrýval a po té předal veliteli skupiny náboje do pistole. Připravoval se s odbojovou skupinou na protikomunistický převrat. Nedopustil se žádného „zvlášť zavrženíhodného činu“, který by bránil udělení statusu podle zmíněného zákona. Nekradl a nevraždil. Když se dozvěděl, že jeho přátelé ze skupiny vyloupili Jednotu kdesi u Hukvald, kde vzali cigarety a alkohol, Legdan je na místo dovezl na motorce, řekl jim: „V tomhle s vámi nejedu!“ Od té chvíle ho Vaněk a bratři Kašpárkové na akce nebrali. Členem skupiny zůstával. Získal do skupiny další dva společníky.
Soud ho v roce 1962 poslal na 10 let vězení kromě jiného za podvracení republiky a sabotáž. Odseděl si 6 let. To jsou důvody, proč si status odbojáře zasloužil. Ministerstvo mu jej v letošním roce udělilo. (…)
Oskar Baum. Tři rozmarné prózy pražského německého spisovatele o víně, kritice literatury a touhách, které probouzí letní noci. Překlad Ingeborg Fialová. Pro rozhlas připravil Dominik Mačas. Účinkují Richard Fiala, Zdeněk Hruška a Ivan Řezáč. Režie Jakub Doubrava.
Lit.: Mačas, Dominik: Povídky Oskara Bauma. Poslechněte si první české překlady próz slepého přítele Franze Kafky. In web ČRo 3 Vltava, 19. 8. 2024 (článek). – Cit.: Říká se o něm, že svá díla psal lehce, téměř bez korektur. V dětství přišel o zrak, ale nad svým osudem nikdy nenaříkal. Žil jako žijí jiní. Oskar Baum byl plzeňský rodák, pražský německy píšící spisovatel, varhaník, hudební kritik a blízký přítel Franze Kafky. Z jeho díla jsme pro vás vybrali patnáct povídek a drobných črt, z nichž naprostá většina byla do češtiny přeložena vůbec poprvé. (…)
Devítidílný cyklus povídek, který představuje dosud neznámou tvorbu německy píšícího českého spisovatele Oskara Bauma (1883-1941), je součástí Kafkovského léta na Vltavě. Kafka byl velmi blízkým přítelem Oskara Bauma a společně s Maxem Brodem a Felixem Weltschem tvořili nejužší jádro tzv. Pražského kruhu.
Oskar Baum se narodil v Plzni, kde také za dramatických okolností přišel o zrak. Od návratu z vídeňského internátu pro nevidomé v roce 1902 žil trvale v Praze. Zde se také seznámil s okruhem pražských německých literátů – Kafkou, Brodem a dalšími. (more…)