Přemysl Hnilička
(za konzultaci děkuji Martinu Čípkovi)
Je to zajímavý znak normalizační televizní i rozhlasové angažované tvorby; někdy autorům “uteče” otázka nebo replika, na kterou každý současný (a asi i soudobý) posluchač a divák zná odpověď, znal by ji určitě i hrdina propagandistického textu – ale autor mu to samozřejmě nedovolil, protože by řekl víc, než chtěl či mohl.
Poprvé jsem si toho všiml v jednom z Třiceti případů majora Zemana, v němž Honza Zeman v podání Vladimíra Brabce vyslýchá ženu, která chtěla přejít hranice (výtečná Irena Kačírková). “Zbavuje vás jenom těch lidí, které sami stíháte. Tak proč vám na tom záleží?”, říká její postava – a Zeman odpovídá nicneříkajícími frázemi o tom, že státní policie chrání i své potenciální nepřátele. Nepadne však ani slovo o tom, že nebýt zvráceného režimu, nemusel by nikdo prchat tajně přes hranice; prostě by si vzal pas a jel na týden do Berlína, na měsíc do Itálie, na víkend do Vídně…
Plný těchto rozporů je žánr tzv. protiemigrantských her. Už jsme tu o nich jednou psali, a to v případě hry Královská noc (1979) Evy Marie Kavanové. Příběh herce, kterého oslní vlastní úspěch na domácím jevišti natolik, že emigruje s představou, že se prosadí i v zahraničí, ukazuje všecka klišé, která o exulantech komunisté šířili: prchají ze země kvůli slávě a zisku, zároveň však na Západě trpí bídou – buď hmotnou nebo duševní. Zatímco herec Král (Václav Voska) sní o veliké kariéře, jeho žena (Dana Medřická) za pár drobných přešívá emigrantským paničkám šaty a jejich dcera – baletka skončí v šantánu nevalné pověsti.
Podobně končí rodina paní Vojtíškové ze hry Jiřího Šotoly Svoji jsou svoji (1977). Źena, jejíž rodina emigrovala a nechala ji napospas československému režimu (to ovšem Šotolova hra ani nenaznačí), chce navštívit svého syna, snachu i vnoučata, ale nemá peníze na letenku (nic jiného jí ve vylhaném světě této hry nechybí, ani výjezdní doložka). Peníze však mezi sebou vyberou obyvatelé domu, v němž Vojtíšková bydlí, a sami jí zakoupí letenku. Ona se dojme, sbalí kufry a bez problémů vycestuje na Západ, kde bydlí celá její rodina (!!!). Po pravdě nikdo neočekává, že se vrátí domů, ona to však přesto udělá. Na otázku láskyplného souseda Pavelky (Bohuš Záhorský) nakonec odpoví: její rodina zcela propadla mamonu. Aby měli vše, co považují za standard místní střední třídy, dřou od rána do večera a jejich synové místo studia pracují v autoopravně. Vojtíšková hořce až zděšeně popisuje, že u nich doma neviděla “ani knížtičky, ani knížtičky”… Západ pohltil vzdělance a udělal z nich roboty, závislé na penězích a alkoholu.
Snad nejhorší a nejvíce pokřivený obraz poskytuje hra shakespearovského překladatele Břetislava Hodka Němá smrt (1982), jejímž hlavním hrdinou je houslový virtuoz Churavý (Vladimír Brabec), který začal svou kariéru v rodném Československu a po emigraci se etabloval také v Londýně, v němž pobýval již za války. Vzal s sebou i celou svou rodinu: manželku Jiřinu (Věra Kubánková), syna Jiřího / George (Oldřich Vízner) a dceru Alenu (Sylva Sequensová). Už zde by se poučenému posluchači měly rozblikat všecky kontrolky: vážně se podařilo emigrovat celé rodině? Snad jedině těsně po srpnové okupaci, v sedmdesátých a osmdesátých letech byli obyvatelé sovětského protektorátu jménem Československo pouštěni ven jen na krátký řemen a s doma zadrženými rukojmími v podobě jejich dětí nebo manželek. Churavý je samozřejmě v Anglii spokojen, má úspěch a vysokou životní úroveň, jeho manželka však trpí steskem po vlasti, což ve hře zpodobňuje opakující se motiv Karlova mostu, jehož počet oblouků si nedokáže vybavit ani jeden z našich hrdinů. Zásadní okamžik přichází s amnestií, kterou pro emigranty vyhlásí československá vláda (opět: zamyslí se posluchač nad tím, proč je vlastně tzv. opuštění republiky trestným činem, který musí být amnestován?)
Zatímco Churavý o návratu ani nepřemýšlí, jeho manželka, která pobyt v Anglii bojkotuje už tím, že se za dva roky nenaučila anglicky, by se vrátila ráda. K ní se později přidá i dcera Alena, jejíž románek se začínajícím britským houslistou Michaelem (David Vejražka) skončí fiaskem – a v rodině dojde k rozkolu. Zatímco ženský element se vrací do rodné vlasti (zajímalo by mne, jakým martýriem by dámy po návratu prošly; minimálně Státní bezpečnost by s nimi vedla dost dlouhé rozhovory, takže by si určitě nevolaly vesele s Churavým hned první večer), Churavý a syn George zůstávají v Anglii. Hra končí nekonečně kýčovitou scénou silvestrovského veselí u nakladatele Vaughana (Svatopluk Beneš), Michaelova otce; zatímco Vaughanovi a jejich přátelé hrají veselé společenské hry (součástí společnosti je i další vydavatel Beyer v podání Svatopluka Skládala, který – jako podle příručky – zavzpomíná na “goldene Prag”, kterou si zamiloval při službě ve wehrmachtu), on na malém tranzistoru ladí střední vlny, aby si mohl s “Prahou” zazpívat Kde domov můj. Horší zneužití Tylovy a Škroupovy písně jsem viděl snad jen během heydrichiády při nuceném shromáždění na Václavském náměstí, kde ji zpíval Emanuel Moravec a národ se zdviženými pravicemi.
Dalším odpudivým detailem je rozhovor Churavého se svými bývalými spoluhráči z kvarteta, kteří přijedou na zahraniční vystoupení. Když přemlouvají svého bývalého houslistu k návratu do vlasti, říká Churavý se smíchem podmínky svého případného návratu. Jeho kolega (Josef Větrovec) ho ovšem zpraží se slovy “Ty tu ale nejsi v pozici, aby sis kladl podmínky”. Státní moc promluvila. My si netykáme, já ti tykám.
Když navíc v hádce manželka vmete Churavému do tváře, že kvůli rozhodnutí emigrovat nebyl vlastní matce ani na pohřbu, řve už ve vás úplně všechno: A proč asi?!! Proč to byl takový problém, koupit si letenku do Prahy a jít mamince na pohřeb? Protože by ho zhaftli hned na hranicích, na žádný pohřeb by nešel a vyfasoval pěkný flastr jen za to, že chtěl žít někde jinde než v Prdelákově nad Soudružkou, řečeno s Jiřím Voskovcem. Tomu se aspoň říká chucpe.
Nemluvě o replikách typu “Vždyť Praha je jen půl druhé hodiny daleko” – kdyby to bylo tak jednoduché, proč by lidé emigrovali? Právě v tom byla ta tragédie: že nešlo o časové a prostorové vzdálenosti, ale o politickou zvůli, která prostě zatarasila hranice a své občany zavřela do kotců.
Co je však nejvíce absurdní? Že si tuto Hodkovu hru můžete sami poslechnout v klubu Hra pro pamětníky. Ano, Český rozhlas tento odpudivý protiemigrantský blábol vrátil zpátky do vysílání! Pro Panáčka je to samozřejmě dobrá zpráva, aspoň si hru mohl poslechnout, ale zároveň ho děsí, že takovou věc někdo zařadí do programu Vltavy, aniž ji zasadí do kontextu! Jediný pokus o zasazení do kontextu dopadl katastrofálně: dramaturg Martin Velíšek v doprovodném textu dokonce konstatuje, že text “s tématem pracuje daleko citlivěji a vlastně asi s maximem „objektivnosti“ či minimem ideologie”, což je už otevřená lež.
Takže uzavíráme se slovy: nejsme nijak proti tomu, aby rozhlas uváděl i politicky poplatná díla; ať je ale zasadí do kontextu. Nikomu by neuškodila desetiminutová debata odborníků před vysíláním samotné hry. Už jenom proto, aby ty postavy, kterým autoři autocenzurou nedovolili odpovídat, mohly aspoň zprostředkovaně promluvit.