Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Albína a Brit. Novinářky, s jejichž prací se můžete setkat v českých médiích. Jedna žije v Brně a druhá v Kodani. Obě dámy kus dánské kultury a mentality zprostředkovávají i Čechům. Albína Mrázová ve svých článcích, které publikovala nejdříve v týdeníku Respekt a teď v Deníku N, Brit v audiodokumentech. Mezi Dánskem a Českou republikou pendlují několikrát ročně. Jak je obě země vítají?

Zatímco Dánsko je pro Čechy zemí trochu záhadného hygge, Česko zase pro Dány rájem psů. „Když jsem měla návštěvy z Dánska v Praze, brala jsem je do Riegerových sadů, aby věděli, kolik psů tu lidi mají. Bylo to jako vstoupit do filmu Sto jedna dalmatinů s tím rozdílem, že tady je velký počet plemen. To byla docela atrakce,“ usmívá se Brit, sama majitelka již druhého psa, kterého pořídila pro svou starší dceru Tinge.

Albína si zatím stálého mazlíčka do Kodaně nepořídila. Upozorňuje, že situace pro cizince poslední dobou není v Dánsku nejrůžovější: „Když jdete v pátek večer do hospody, vaše kamarádka promluví anglicky a někdo se ozve, že proč nemluví dánsky, když je v Dánsku. Dřív toho tak nebývalo, teď je to čím dál častější…“

Dánové všeobecně nejsou moc otevření vůči nedánskému světu, přitakává Brit: „Kdyby člověk pocházel z New Yorku, tak by možná ještě šlo.“ Střední a zvláště východní Evropa je pro ně jedna stejná polévka. Ani o Polsku, které je jejich sousedem, toho moc neví. Vždycky proto hodně cestovala na východ Evropy, aby tu oblast poznala. I to byl důvod, proč se v rámci Erasmu přihlásila na Central European Studies na pražskou VŠE. V České republice pak s přestávkami zůstala dodnes.

„Když zmíním, že jsem z ČR, Dáni řeknou dvě věci: jo, Československo? Já jsem jel do Prahy pít, když mi bylo čtrnáct,“ přiznává Albína. „Myslím, že je to tím, jak se ten stát stal úspěšný, že je to malá, homogenní země. Je v ní určitá sebespokojenost, nepotřebují svět tam venku, protože ve svých očích vše mají v Dánsku…“ nabízí Brit možnou odpověď. Sama se naopak cítí v Česku vítaná, ale věří, že je to tím, že je z pro Čechy atraktivní země na Západě. Je přesvědčená, že by k ní lide přistupovali jinak, kdyby byla například z Ukrajiny.

Proč si Albína vybrala ke studiu Dánsko? V kterém jazyce komunikuje Brit se svým psem? Kdy se otevřenost vůči cizincům v Dánsku proměnila? A co člověk potřebuje k tomu, aby cítil, že někam skutečně patří? Poslechněte si dánskou epizodu podcastu Člověka v tísni Nejlíp doma.

České turistické značení by se hodilo i na Havaji

Eva a Damon. Narodili se osm tisíc kilometrů od sebe. Spojuje je mise zlepšovat svět pomocí přírodních věd a Brno. Právě to je jedním z jejich domovů. Jak se jim daří fungovat v jiném prostředí a neztratit kontakt se svými blízkými, kteří jsou na druhé polokouli?

Kde bude studovat molekulární biologii, bylo pro Evu Majerovou jasné. Byť má jako rodačka z Náchoda blíže Prahu, přitáhla ji jihomoravská metropole, kde působil otec genetiky Johann Gregor Mendel. Magnetek se zeleným hráškem zdobí také její aktuální pracoviště – laboratoř na havajském Kokosovém ostrově, kde jí vlny Tichého oceánu někdy doslova šplouchají na výzkumné vzorky.

Damon Heer se narodil na jiné straně Tichého oceánu – v Rentonu na severozápadě USA. Do Brna jej přivedly daleko pragmatičtější důvody. Nadnárodní společnost ThermoFisher Scientific má v Brně centrum, kde vyvíjí a vyrábí elektronové mikroskopy – přesné a drahé přístroje, na kterých přírodovědci detailně zkoumají struktury s rozlišením na úrovni velikosti atomu.

Damona poslal do Česka jeho zaměstnavatel řídit brněnský tým. Celosvětová pandemie a s ní spjatý lockdown ale brněnský pobyt dost pozměnil. Z města, které je proslulé svými kavárnami a přátelskou povahou, viděl zejména stěny svého bytu. Naštěstí se ale nemusel vzdát svého velkého koníčku – běhání. „Každý víkend hledám nové trasy. Miluju mapy.cz. A taky zdejší turistické cesty jsou fantastické,“ usmívá se vysoký blonďák s vlasy svázanými do culíku. „Kamkoliv jdu běhat, ať už do sebevětší dálky od civilizace, vždy tam potkám rodinu s dětmi,“ kroutí obdivně hlavou nad českým outdoorovým nadšením.

České turistické značení by Češi podle Evy měli vyvážet do světa. Na Havajských ostrovech jí chybí. „Když má člověk hodně velké štěstí, tak najde růžové fáborky na stromech. Ale v džungli jsou stejně po pár měsících zarostlé.“ Po stezkách na Oahu, kde Eva pracuje, proto chodí pomocí GPS. S o to větším nadšením se ale věnuje vodním sportům. Bydlí u vody a na výzkumný ostrov patřící Havajské univerzitě ráda kajakuje.

Po pěti letech na ostrovech se stýká hlavně s expaty. Oslovit zejména rodilé Havajany je pro ni obtížné: „Mají kvůli averzi ostrovů k USA komplikovaný vztah k bělochům. A navíc mě těžko rozeznají od turisty.“ To, co během pobytu Damonovy možnosti seznamovat se, je pandemie. Opatření zrovna seznamování s novými lidmi nepřejí. Řada jeho kolegů se ale stala také jeho přáteli.

Mají Evropané i Američané podobný přístup k navazování vztahů a přátelství? Jak si udržovat vztahy přes půl světa? A kdy se člověk na novém místě poprvé začne cítit doma? Pusťte si americkou epizodu podcastu Člověka v tísni Nejlíp doma. nejlíp.

Všechno, co je za Německem, je už daleký východ!

Lucia a Thomas. Oba se pohybují ve frankofonním prostředí, vychovávají bilingvní děti a mají rádi Prahu. Ona v ní vyrostla, on se do ní přestěhoval. Češka Lucia Soldátová dnes žije v Bruselu a pracuje v Evropské komisi, Thomas Goriaux vyrůstal u Poitiers ve Francii a v Praze učí matematiku na Francouzském lyceu. Jaké jazyky se u nich doma nejčastěji ozývají?

„Bylo pro mě důležité, aby moje děti šly na Evropskou školu, do české sekce. Francouzštinou jsou tady v Bruselu obklopené, angličtinu v dnešním světě člověk snadno pochytí, vlámštinu si v Belgii budou muset doplnit, ale češtinu by tak snadno nezískaly, leda ztratily. To, že s nimi mluvím doma česky já, nestačí,” vysvětluje Lucia Soldátová, proč si na svém ex-manželovi tvrdě prosazovala svoji volbu školy pro obě děti.

Belgie a Česko mají společné minimálně tři věci, říká Lucia a jako první uvádí lásku k pivu! „Oba státy patří k těm menším v Evropě, navíc mají oba velké sousedy, Belgie Francii a Česko zase Německo. To s sebou asi nevyhnutelně nese jistý komplex méněcennosti. A jako třetí společnou věc bych jmenovala smysl pro humor. Češi i Belgičani se umí sami sobě zasmát, a to je podle mě hodně důležité,” říká na adresu dvou desetimiliónových zemí Lucia.

Ve Francii je těžké narazit na zmínku o České republice, přiznává Thomas Goriaux, který se o její existenci dozvěděl v 10 letech: „Měl jsem spolužáka, který tam jel tehdy na školní výlet. Pak si pamatuju, že jsem viděl v televizi výborný český tým z olympijských her, byl to hokej a vyhráli, ale který rok to byl, už si nevzpomínám.”

Thomas vyrostl u Poitiers v západní Francii, nedaleko pobřeží Atlantiku. Pro lidi z této části země je už Alsasko daleký východ. „Ještě tak Německo, i když i s ním to bývá horší, “ směje se Thomas : „Všechno, co je za Německem, je už daleký východ.”

On sám od dětství cestoval, jeho dědeček je Španěl a strýc kdysi emigroval do Austrálie, kde prožil polovinu života. Poznávat jiné kultury je pro Thomase normální: „Když vyrůstáte jen v jednom prostředí a neotevřete se trochu jiným vlivům, nebo se nezajímáte o tom, jak to mají jinde, je to smutné.”

Co by chtěli Thomas a Lucia pro své ratolesti?

Pro Thomase je důležité nebýt odkázaný jen na jeden kulturní model: „Moje děti se narodily do dvou kultur. Myslím si, že jim to bude prospívat. Když může mít člověk trochu odstup od toho, jakým způsobem žije svůj život, od své vlastní kultury, je to dobré znamení.”

Lucia by chtěla svým dětem předat pokoru: „Zároveň s ní také sebevědomí a otevřenost ke světu. Chtěla bych, byli byli oba schopní posuzovat, ale neodsuzovat. Chtěla bych jim otevřít dveře a zároveň dát nástroje k tomu, aby se s životem vypořádali sami.”

Proč se Lucia vrátila do země, o které v 16 letech slíbila, že už ji tam nikdo neuvidí? Co Thomas obětoval rodinnému životu? A proč je podle něj tak složité naučit se česky a tak snadné cítit se v Česku dobře? Poslechněte si frankofonní epizodu podcastu Člověka v tísni Nejlíp doma.

Co všechno tvoří domov? Důležitou součástí jsou lidé a kultura.

Pavla a Martha. Dvě rozdílné výrazné energické ženy, které spojuje Řecko a knihy a láska k hudbě. Martha Elefteriadu má řecké kořeny, v dětství prošla spolu se svou sestrou Tenou, se kterou záhy utvořily pěvecké duo Martha a Tena, několika dětskými domovy pro řecké děti. Pavla Smetanová v Řecku žije a píše. Také o něm často informuje v médiích. V podcastu Nejlíp doma mluví o tom, co pro ně znamená domov, jaký mají vztah ke knihám, co je pro ně důležité a co je formovalo.

Nejslavnější publikací zpěvačky Marthy Elefteriadu je kuchařka Řecká kuchyně, ale v podcastu čte ukázku z knihy Martha a Tena dvojhlasně – o tom, jak její otec zjišťoval, které tradice jsou spojené s tuzemskými oslavami Velikonoc.. Nejotřesnější zážitek spojený s knihami si Martha odvezla ze Švédska, z trhu, kde se kromě jiného prodávaly také knihy. „Některé byly ve švédštině, ale byly tam také knihy v angličtině a já jsem si hodně věcí z oboru četla anglicky,” vzpomíná vystudovaná psycholožka Martha a pokračuje, jak si pár vybrala, šla je zaplatit a k jejímu zděšení je prodavač položil na váhu a řekl jí cenu. „To je úpadek, to je strašné, říkala jsem si v duchu. Jak si může někdo něčeho tak nevážit?”

Od Pavly Smetanové zase uslyšíte, jak léčila svého manžela doktora ze zápalu plic, a kdo všechno jí při tom pomáhal a asistoval. Ukázka je z její knihy Pod cypřišem se sklenkou ouza, která vznikla na základě jejího webu Ostrovanka bloguje (http://www.ostrovanka.cz/). Na něm nedávno publikovala také sérii věnovanou Čechům a Češkám v cizině: „Sama jsem Češka v cizině, tak jsem se o tohle téma začala zajímat.” Pro své rozhovory hledá lidi, kteří jsou dobře integrovaní v místní společnosti.

Mateřština jako jazyk srdce

„Je pravda, že když jdu po ulici, ať už tady na Korfu nebo v cizině, a slyším za sebou češtinu, mám tendenci se otočit, podívat se, kdo to je, a občas se dám do řeči s úplně cizími lidmi,” říká Pavla Smetanová a dodává, že čeština je pro ni záblesk domova. Podobně reaguje i na řečtinu, když ji zaslechne v Česku.

Doma v mládí mluvila Martha Elefteriadu s otcem řecky, aby si jazyk udržovala, ale ve škole, s kamarády používala češtinu. V žádném jiném jazyce nenačetla tolik knih. Když se sestrou poprvé zamířily do Řecka, čekalo ji velké překvapení: „Všechno jsem si předtím snažila představit, ale jednu věc člověk předem vůbec nedomyslel – že půjde po ulici a každý tam bude mluvit řecky. Tím vaším soukromým jazykem, který používáte na to, aby vám nikdo nerozuměl, najednou žvatlají malé dětičky! Připadalo mi to jako krásná muzika.”

Kde všude byly v Československu domovy pro řecké děti? Co mají společného Češi v cizině, kteří se sdružují na sociálních sítích? Jak se řecky řekne jasmín, noc a miluji tě? A je literatura generační záležitost? Poslechněte si řeckou epizodu podcastu Člověka v tísni Nejlíp doma

Podcast Nejlíp doma vznikl za finanční podpory EU a je součástí projektu I am European: Migration Facts and Stories for the 21st Century. Za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.