Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Připravil Miroslav Kobza.

Natočeno 2021. Premiéra 23. 6. 2021 (ČRo Olomouc).

Lit.: kbz: Podolí patřilo od 15. století lipenským farářům. In web ČRo Olomouc, 23. 6. 2021 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.:  Není to žádné velkoměsto. V podstatě jen jedna ulice s pár odbočkami v malebné krajině Záhoří. Řeč je o Podolí, tentokrát tom nedaleko Přerova, které znají hlavně cyklisté kroužící cyklostezkou Pobečví.

Stavitelé Podolí zvolili jako místo pro vybudování vesnice kdysi v dávnověku mělké údolíčko zvedající se od Západu k východu. Páteří obce je nejen silnička mezi Želatovicemi a Hradčany, ale také podolský potok. Pravostranný přítok Moštěnky pramení nad vesnicí ve výšce cca 300 metrů.

Právě údolíčko dalo obci jméno. Podolí u Přerova stejně jako minimálně desítka dalších obcí a místních částí Moravy, odvozuje své jméno od polohy v údolí, úvalu či sníženině, jak uvádějí Rudolf Šrámek a Ladislav Hosák ve své knize Místní jména na Moravě a ve Slezsku. Mimochodem, Podolí se v 16. století v tomto případě také zdrobňovalo, takže stejně jako máme dnes u Přerova Veselíčko, psalo se i Podolí jako Podolíčko. (..)

Připravila Michaela Vondráčková.

Natočeno 2021. Premiéra 21. 6. 2021 (ČRo Plzeň, 25 min.).

Lit.: Vondráčková, Michaela: Z historie starého Bolevce. In web ČRo Plzeň, 21. červen 2021 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: Bolevec – dnes jedna ze čtvrtí Plzně, dříve samostatná ves. Co víme o jejích počátcích? A co z historie Bolevce a jeho tradiční lidové kultury se dochovalo dodnes?

Bolevec je jako ves poprvé zmiňovaný v roce 1382. Věděli jste, že původní název byl ale Voleves podle osobního jména Volimír (tj. Volimírova ves)?

Do roku 1460 patři Bolevec kapitule sv. Apolináře v Praze, poté ho koupilo město Plzeň s úmyslem založit tady rybniční soustavu. V 15. století patřilo rybniční hospodářství spolu s vařením piva k nejvýnosnějším oblastem podnikání. Hned v roce 1461 město Plzeň začalo s budováním hrází Velkého boleveckého rybníku. Další rybníky následovaly a před koncem 15. století už jich bylo celkem dvanáct. (…)

S kastelánem Arnoštem Pokorným hovořila Naďa Čvančarová.

Natočeno 2021. Premiéra 20. 6. 2021 (ČRo Ostrava, 12 min.).

Lit.: Čvančarová, Naďa: Z makléře kastelánem. Arnoštu Pokornému učarovala hradní zřícenina Starý Jičín. In web ČRo Ostrava,  20. červen 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Z realitní kanceláře Arnošt Pokorný před lety přesídlil mezi pozůstatky středověkých hradeb. Pomáhá je rekonstruovat, pořádá na hradě kulturní akce, provádí návštěvníky a neustále něco vyřizuje a opravuje.

Pozůstatky mohutných kamenných zdí a zrekonstruovaná strážní věž s vyhlídkou i expozicí. Tak dnes vypadá hrad Starý Jičín, jehož kořeny sahají až do středověku a po staletí býval významným opevněním na Jantarové stezce. Ke zřícenině hradu, která je po celý rok volně přístupná, patří už neodmyslitelně nejen nejrůznější kulturní akce i dobrovolnické brigády, ale také postava kastelána Arnošta Pokorného. (…)

Rozhovor připravila Zora Ježková.

Natočeno 2021. Premiéra 15. 6. 2021 (ČRo Olomouc, 30 min.).

Lit.: zos: Svůj dar zdraví bychom měli věnovat i ostatním, říká propagátorka registru dárců kostní dřeně Zdena Wasserbauerová. In web ČRo Olomouc, 15. červen 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Náboru do Českého národního registru dárců dřeně se Zdena Wasserbauerová věnuje už dvacet pět let. Zažila lidské příběhy veselé i smutné. A kromě odběrů samotných se snaží bořit mýty, které okolo odběru kostní dřeně panují.

Je jí čerstvě 81 let. V důchodu se ale rozhodně nenudí. Jezdí po školách, přednáší a vysvětluje studentům i dalším mladým lidem, aby se šli zapsat do registru dárců kostní dřeně. A proč to vlastně dělá? Za prvé k dobročinnosti měla vždy velmi blízko. Celý život však pracovala jako účetní, moc času a možností dělat něco dobrého pro své okolí tedy neměla. To se však změnilo po tom, co se setkala tváří v tvář s nemocí zvanou leukémie.

Zdena Wasserbauerová vzpomíná: „Když byl můj vnuk ještě malý, touto zákeřnou nemocí onemocněl. Měl naštěstí typ leukémie, u kterého není potřeba transplantovat kostní dřeň. I když to bylo náročné pro něj i celou naši rodinu, nakonec se uzdravil. V nemocnici však na pokoji s ním ležel chlapec, který kostní dřeň od dárce potřeboval, ale bohužel se jí nedočkal a zemřel. Tehdy v našem registru bylo totiž jen 11 tisíc dárců. Bylo to strašné, hodně jsem se kvůli tomu tenkrát nabrečela. Jeden lékař mě při tom pláči viděl a řekl mi památnou větu: „Plakat nestačí! Lepší je dělat něco pro to, aby se to neopakovalo.“ A tak to celé začalo… (…)