Jean-Luc Lagarce. Rozhlasová adaptace divadelní hry francouzského dramatika. Přeložila Kateřina Neveu. Rozhlasová úprava a dramaturgie Marek Horoščák. Zvukový mistr Lukáš Dolejší. Hudba Mario Buzzi. Režie Lukáš Kopecký.
Osoby a obsazení: Starší (Eva Novotná), Matka (Helena Čermáková), Nejstarší (Marie Durnová), Prostřední (Petra Bučková) a Nejmladší (Barbora Goldmannová).
Nastudovalo Brno v roce 2021. Premiéra 1. 6. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.
Pozn.: Pět žen v domě nad údolím. Neměnný řád, v němž už roky čekají na návrat mladého muže – syna a bratra. A dnes se vrátil. Přišel za soumraku. V okamžiku, kdy už ani nedoufaly, že se ještě někdy vrátí. Přišel vyčerpaný, snad z válek, snad z dalekých cest. Hned ve dveřích se zhroutil, aniž cokoli řekl. Uložily ho do jeho dětského pokoje a znovu čekají. Ale trpělivost v průběhu noci vyprchává… Otvírají se staré rány, hovoří se o událostech, o kterých se roky mlčelo… jako by mužův život měl nahradit jejich… jako by pár slov mělo obhájit promarněné roky… jako by vyprávění dokázalo stvořit příběh života… čekání a očekávání… A nikdo neví, jestli muž jen hluboce spí, nebo přišel domů zemřít…
Jean-Luc Lagarce (1957-1995) patří k nejvýznamnějším dramatikům konce dvacátého století. Ve Francii patří k nejhranějším autorům vůbec. Jeho hry vynikají specifickou prací s jazykem, schopností vytvářet zvláštní druh reality, oscilující mezi každodenní realitou a realitou podivně snovou, nerespektující „klasický“ rozměr času. Za svého života byl znám především jako režisér, až nyní je stále více doceňována jeho dramatická tvorba (čítající 25 her). Podobně jako jeho současník, taktéž významný francouzský dramatik Bernard-Marie Koltès, zemřel předčasně na AIDS.
Hra Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť (J“étais dans ma maison et j“attendais que la pluie vienne) vznikla rok před autorovou smrtí, r. 1994. Pojednává o archetypálním tématu návratu domů, návratu mladého muže po dlouhé době. Příběh mnohokrát zpracovaný v nejrůznějších variacích už od antiky. Tentokrát je soustředěn do okamžiku, do jediného okamžiku, v němž se má dovršit mnohaleté čekání. Do pouhého okamžiku, v němž dochází k ostré konfrontaci nastalé situace a očekávání plynoucích z představ, z představ o návratu, z těch představ, které za ty roky možná už zcela udusily cokoli skutečného.
Lit.: Horoščák, Marek: Jean-Luc Lagarce: Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť. Poetická hra o hledání pochopení života, sebe i druhých. In web ČRo 3 Vltava, 1. červen 2021 (článek). – Cit.: Dlouhá léta na něj čekaly a každá z nich doufala, že spolu s ním se do domu vrátí život. Namísto toho se ale ocitají tváří v tvář starým ranám, bolestem a nenaplněným touhám. A především jsou nuceny konfrontovat se s otázkou, co se svým životem dál… (…)
Jean-Luc Lagarce (1957-1995) patří k nejvýznamnějším francouzským dramatikům konce dvacátého století. Působil jako herec a režisér a napsal zhruba dvacet dramatických textů. K těm nejznámějším patří hra Jenom konec světa z roku 1990, která se v roce 2016 dočkala i filmové podoby v režii Xaviera Dolana. V českých divadlech pak byly kromě zmíněných kusů uvedeny ještě jeho hry My, hrdinové a Pravidla slušného chování v moderní společnosti. (…)
Hra Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť přináší vhled do situace, kdy se k pětici žen vrací po dlouhém čekání jejich jediný bratr, syn a vnuk. Z monologických výpovědí a útržků dialogů se vynořuje výpověď o pětici zmarněných osudů. Ženské hlasy vypráví o svém čekání, nenaplněných touhách, nadějích a křivdách. Dlouho očekávaný návrat mužského pokračovatele rodu, do kterého všechny vkládaly tolik nadějí, bohužel žádné řešení nepřináší. Ženy několika generací zjišťují, že prožily svůj život v uzavřené komunitě na okraji společnosti bez toho, že by se dokázaly ze svého osudového předurčení vymanit a překonat stín, který jim určil dávný spor otce a syna. (…)
Lagarce nepracuje s realistickými scénami, hra postrádá tradiční dramatickou strukturu, jde spíše o lyrické vrstvení pocitů a výpovědí. Dramatikova analýza několika ženských osudů probíhá skrze výpovědi, které se místy míjejí, protiřečí si, zavádějí posluchače do různých verzí událostí. Vždyť tři dcery, matka a babička nejsou schopny shodnout se ani na jednoduchém faktu, jak a proč došlo ke klíčovému konfliktu syna s otcem. Jejich životy se po odchodu bratra a smrti otce jako by uzavřely, zůstalo jen čekání.
Často odcházel, ale vždycky se vrátil. Jak jsem si měla představit, že jde o začátek dlouhého čekání, o začátek ztracených let?
Dramatik přináší variace této situace v řadě sekvencí, jakýchsi hudebních vlnách plných opakování vět a motivů, ve kterých ženské hrdinky rozvíjejí vždy jedno ze svých osobních témat. Nahrávka hry v překladu Kateřiny Neveu, kterou pořídil v brněnském studiu režisér Lukáš Kopecký, předvádí nesnadno interpretovatelný text věcně, po smyslu jednotlivých výpovědí, místy až s důrazem na dokumentární detail. (…)