Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jak se Divadelní fakulta JAMU poprala s distanční výukou uměleckých oborů? Reportáž připravila Tereza Teguše Reková. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Hovoří děkan Divadelní fakulty JAMU Petr Francán, pedagog Igor Dostálek a další pedagogové a studenti.

Připravilo Brno v roce 2021. Premiéra 3. 4. 2021 v cyklu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.; 24 min.).

Lit.: Reková, Tereza: Divadelní fakulta JAMU po roce pandemie: tančení v pokojích a studenti bez praxe. In web ČRo Brno, 31. březen 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Už je to více než rok, co celý svět zasáhla pandemie covid-19. Ta se podepsala na životech všech – mnoha lidem znemožnila chození do práce, jiným zase studium. Co se dalo převést do bezkontaktního online prostoru, to se tam převedlo, včetně věcí, u kterých si to nikdo nedokázal představit – na uměleckých školách se jedná třeba o výuku pohybu, tance, zpěvu či herectví.

„Na JAMU učím pohyb, jsem vedoucí Ateliéru tanečního a pohybového divadla a výchovy a Kabinetu tance a pohybu. Už jsem tady 26 let a po takové době se nám poprvé stala tahle nepříjemná věc s tou pandemií. Je to dlouhé, náročné a smutné. Smutné proto, že se nemůžeme vidět, a proto, že to, co dělá ten náš obor a celou Divadelní fakultu divadelní fakultou, je kontakt a komunikace. Aspoň komunikovat se snažíme…“ povzdechne si Hana Halberstadt, když se ve svém kabinetu dívá na videa nahrané jejími studenty, která jsou dnes běžnou součástí výuky. Ať už klasický tanec, nebo modernu, to vše musí studenti trénovat namísto na sále před zrcadly u sebe doma v pokojíčcích před mobilem, či třeba v kolárně (pokud v pokojíčku nemají dost místa). (…)

Hostem je Radim Kopáč, Petr Stančík, autoři knihy Praha ožralá. Nad Viktorkou jsem zažil Filipa Topola hrát na piáno, ze kterého rostly choroše. Na jednom měl láhev vodky, do druhého odklepával cigaretu, vzpomíná Petr Stančík. Moderuje Jan Pokorný.

Natočeno 2021. Premiéra 30. 3. 2021 (ČRo 1 Radiožurnál, 9:06 h.).

Lit.: Pokorný, Jan – tš: Tomáš Garrigue Masaryk nebrojil proti pivu, ale proti pokoutným pálenkám, které otupují mysl, upřesňují autoři knihy Praha ožralá. In web ČRo 1 Radiožurnál, 30. březen 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Petr Stančík a Radim Kopáč zmapovali osmdesát pražských hospod, v nichž se psaly kulturní dějiny. Alkohol hrál v českých dějinách od doby národního obrození naprosto zásadní roli, říkají autoři. Když lidé nemohou do hospody, dostanou se tam skrze čtení knihy – a to i do náleven, které dávno zanikly. Alkohol je velmi důležitá podmínka tvorby samotné, pro Nerudu, Haška, Hrabala a další. Jaké zaniklé hodpody by rádi navštívili? A k jakým objevům na svých průzkumech došli? (…)

Jana Klímová, novinářka. Finanční skupina PPF přišla o svého zakladatele a vizionáře Petra Kellnera. Dokáže jeho rozsáhlé impérium zachovat kontinuitu a úspěšně se rozvíjet? A pocítí  Kellnerovu smrt i běžný občan vzhledem k tomu, jak je skupina PPF silně propojena s některými politiky a infrastrukturou státu? Jan Bumba se zeptá přední ekonomické a investigativní novinářky, která nyní vede domácí redakci Hospodářských novin.

Natočeno 2021. Premiéra 30. 3. 2021 (ČRo Plus, 11:34 h.; 26 min.).

Lit.: Erhart, Michael – Bumba, Jan: Peníze byly pro Kellnera hnacím motorem, ale ne obsesí, popisuje novinářka Klímová. In web ČRo Plus, 30. březen 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V osobě Petra Kellnera odešla jedna z nejvlivnějších tváří tuzemského byznysu. „Byl pracovitý a ve správnou chvíli se dokázal správně rozhodnout. Dokázal být i tvrdý, ale kdyby k tomu neměl i štěstí, například když hned na počátku 90. let dokázal získat padesátimilionovou půjčku na rozjezd svého podnikání, tak by to třeba nevyšlo,“ popisuje Kellnerův vzestup novinářka Jana Klímová.

Investiční skupinu PPF vybudoval Kellner na zelené louce a až do své smrti si udržoval vhled do svého byznysu, byť později už nedělal každodenní manažerská rozhodnutí.

Miliardář dlouhá léta vedl žebříček nejbohatších Čechů a peníze pro něj prý nepochybně byly hnacím motorem. A také si je uměl užít. „Ale neřekla bych, že by to byla nějaká jeho obsese. Když to přeženete, tak to většinou dříve, nebo později neskončí dobře,“ poznamenává Klímová.

Kellner zpravidla neposkytoval rozhovory a pečlivě si chránil své soukromí, podle některých až chorobně. „Říkalo se, že si kdysi pronajal nějaký byt, ve kterém bydlel. Pak už v něm nebydlel a další léta ho měl pronajatý, aby ho nikdo nemohl užívat po něm,“ popisuje. (…)