Připravila Ridina Ahmedová. Dramaturgie a technická spolupráce Veronika Ruppert. Zvuk Jaroslav Pokorný. Hudba Ridina Ahmedová a Jaroslav Pokorný. Vizuály, art direkce Veronika Ruppert, foto Adam Křena.
Premiéra teaseru 7. 1. 2021 (ČRo Rádio Wave, 5 min); 1. dílu 21. 1. 2021 (ČRo Rádio Wave); 2. dílu 28. 1. 2021, 3. dílu 4. 2. 2021 (ČRo Rádio Wave).
Pozn.: Po odvysílání cyklu následovaly tři odborné diskuse na dané téma.
Cyklus byl vybrán na shortlist TOP 10 Prix Bohemia 2022. 2. místo na Prix Bohemia Radio 2022 v sekci Podcast.
Obsah: 1. Hezké holčičky jsou ty hubené (30 min.). – 2. „Vytiskl mi cviky ke zpevnění zadku, já jemu triky pro růst penisu.“ – 3. V těhotenství velryba, po porodu vačice (26 min.). – 4. „Jdu si nechat ušít prsa a pak vám je ukážu.“ Premiéra 11. 2. 2021 (ČRo Rádio Wave, 27 min.). – 5. Cvičit i se zlomeninami a ládovat se, dokud nezvracíš. Premiéra 18. 2. 2021 (ČRo Rádio Wave, 37 min.). – 6. Pořádná ženská, nebo hnusná tlustoprdka? Premiéra 25. 2. 2021 (ČRo Rádio Wave, 38 min.).
Lit.: Ahmedová, Ridina: Ta věc, co držím, je cena za druhé misto v soutěži podcastů na Bohemia prix radio festivalu v Olomouci. In Facebook, 14. 10. 2022 (status). – Cit.: Přijela jsem i s dětma, že si uděláme výlet a přitomo dpoledne odprezentuju Sádlo porotě. Po prezentaci mi ale volali, že bych místo na vlak do Prahy měla jít na galavečer, protože jsme se v ty obrovsky konkurenci skvělejch projektů umistili v Top 3, Tahle varianta mě vubec nenapadla! Takže jsem takhle stála na náměstí s kufrem, v bagancatech a elastakach, s sebou uz žádný čistý hadry kromě pyžama, a bulela dojetím. Večer vzali můj dresscode i dětský tepláky velkoryse.
Jsem vděčná za to gesto. Sádlo mi přineslo do života menší zemětřesení tou smršťí zájmu, zaplavou podpory i sprchou hejtů a vysmechu. Pořád je to pro mě citlivý. Nejsilnější životní panickou ataku jsem zažila po spuštění, když se to začalo valit. (…)
Lit.: Moravec, Dan: Letem podcastovým světem II. In web Dok.Revue, 22. 4. 2021 (recenze). – Cit.: Ve druhém díle svých poznámek k současným českým podcastům se moderátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec zaměřuje na dvě série Českého rozhlasu, které se, každá po svém, dotýkají vztahu duše a těla.
Tělo a duše, nerozlučitelné. Vzpomínám na jedno malé trauma z dětství. Byl jsem hubený a nechtěl jíst. Babička mi vyhrožovala, že půjdu do ozdravovny, kde mě budou denně cpát knedlíky a bramborovými šiškami, abych přibral. Abych měl nějaké sádlo. Babička zažila hlad a válku. Bál jsem se, a tedy jedl. Abych měl nějaké sádlo. Jiná generace. Tehdy sádlo bylo in.
Dnes není. Estetický, společenský i kulturní kánon je teď jinde. Štíhlí, svalnatí, vysportovaní lidé… A to navíc fotky i kamera opticky přidávají kila, zeštíhlování ve Photoshopu, zkrášlování, plastiky a různé filtry ještě zvětšují rozdíl mezi realitou a budovaným umělým obrazem. Každý, kdo je jiný, je hoden posměchu, protože nezapadá, a protože když ukážeme na druhé, nebude si nikdo všímat našich nedostatků a my budeme konečně patřit k těm „správným“ a in.
Sádlo je totiž v hlavě
A tak vznikla podcastová série Sádlo. Autorka Ridina Ahmedová je zpěvačka, hudebnice a performerka, máma tří dětí, majitelka kocoura, milovnice barevného oblečení, kaváren a procházek krajinou. Má slabost pro výzvy všeho druhu, zvlášť ty, které člověka trošku lekají. O to je to pak větší jízda! Tak se to píše alespoň v anotaci k podcastu Sádlo. A je to jízda. Přesně tenhle pocit mi vytanul na začátku poslechu.
Nejprve téma. Fat shaming jako fenomén, o kterém víme a jemuž občas můžeme i bezděčně podlehnout, zvláště když slýcháme takové to: Nejsem tlustý, ale nemocný (třeba je). Jde o věc rozpoznatelnou na první dobrou, a především vděčnou. Je tak snadné se strefovat. Tak zábavné.
Ridina Ahmedová spolu s dramaturgyní Veronikou Ruppert připravily šest tematických dílů – od začátku výčitek a nasazování vzorců do hlavy už v rodině přes sexuální život boubelek, těhotenství, sebepoškozování až k sebepřijetí. Logický, ústrojný a vlastně jednoduchý postup. Ale taková jednoduchost cyklu sluší, je přehledná a pořád dokáže překvapit. Je svěží.
Mimochodem, dramaturgyně Veronika Ruppert od podcastové série Svatebky dost vyrostla. V Sádle si je jistější, má k dispozici parádní materiál a představuje postupně nové pohledy na dané téma, další příběhy, jde pořád víc do detailu a rozebírá možnosti a zákruty toho, co znamená mít na těle víc sádla, a snažit se ten fakt přijmout. Dramaturgie je umně dávkovaná, chytrá a baví mě. Ve chvíli, kdy si řeknu, že tady už je to všechno probrané do mrtě, objeví se další příběh, další možnost, jak nazírat na celý proces sebepřijetí. Respekt k Veronice, protože není jednoduché rozvrstvit tu obrovskou škálu výpovědí tak, aby se postupně rozvíjely, nezačaly nudit, navazovaly na sebe, potvrzovaly se a setkávaly.
Dále znělka, soudobý zvuk (dobře, zpočátku jsem pořád slyšel opakování slova piko, piko, piko a hledal nějaké vyšší souvislosti, nic podbízivého, adekvátní, v dobrém slova smyslu normální; je zajímavé, že v úvodu každého dílu je většinou výrazný zvukový design prostředí – zastávka, kavárna, ulice, který se v následné koláži výpovědí ztrácí. Výpovědi jsou rámované jednoduchými zvukovými předěly, autorka se nebojí slovo i zvuk nechat doznít. To potřebuju vstřebávat, baví mě práce s pauzami, ale po namlsání v úvodu chci víc identifikace prostředí. Já vím, že to není primární, že potřebuju hlavně slyšet výpovědi, a ty slyším a působí na mě, ale někde vzadu mi pro hloubku nebo ukotvení chybí zvuk. Špína prostředí. Například když Ridina v prvním díle v naraci popisuje, že chroupe mandle při natáčení, je to vtipné, ale kavárna ani mandle slyšet nejsou. Stačil by jediný chroup, ilustrace, pauza, a bylo by to dokonalé.
Musím velmi pochválit výběr respondentek. Tak rozmanité, zajímavé paní a slečny, každá jiná, s jiným příběhem i vyzněním, všechny hledající mír samy se sebou. Protože všechno je v hlavě. Sádlo je v hlavě. Poslouchám a dojímám se nad některými situacemi, jindy se bavím a směju se, pak zpozorním a pustím si onen úsek znovu a říkám si: Tý jo, je to fakt jízda. Ridina otevřela na rozumné ploše téma, které pálí mnohé, tlusté i netlusté, rezavé, pihaté či plešaté. Parádní je, že to všechno, co slyšíme, se dá rozprostřít na další „shame skupiny“, není to uzavřené pitvání se v iluzorních problémech, ale až skoro protržená hráz něčeho potlačovaného, co musí ven a konečně dostalo možnost a směr. A Ridina to dělá důsledně, velmi promyšleně, dávkuje drama i lehkost, s dopadem na všechny posluchače. Na ty veřejnoprávní rozhodně. A nespornou výhodou je samotný audioformát, protože právě tady si znovu uvědomuju, jak intimita mikrofonu pomáhá otevřenosti, sama o sobě „udělá“ atmosféru, podpořená dobrým střihem i načasováním, kdy autorka spolu s dramaturgyní včas utnou tu kterou výpověď a změní respondentku i téma. Tleskám.
A ještě jednu věc bych rád zdůraznil. Často jsem pofňukával nad slabou narací v českých audiodokumentech i podcastech. Vyhýbáme se jí (jak často jsem slýchal, že není nutná, že materiál obstojí sám), jsme toporní, nepřirození, narace pak vyčnívá z celého tvaru. Ridina je přesná. Přirozená, normální, žádná čtoucí sošná redaktorka, prostě nám vypráví, uvěřitelně, se zaujetím, nespisovnou češtinou, umí se dlouze nadechnout, zadrhne, vzdychne, zkrátka mluví. Nijak se nestylizuje, je svoje a je to cítit. A proto jí věřím. Někdy střídá spisovnou češtinu s nespisovnou (což mě zatahá za uši), ale respektuju to, tohle je ona a její vyprávění dodává celému dílu neskutečnou přirozenost, vím, že hledala, že je to její dílo, že ji baví, a je tak opravdová, že má třetinu úspěchu v kapse. Jen vlastním vyprávěním. Tohle chci slyšet i v jiných podcastech – obyčejnou uvěřitelnost.
Jsem velmi rád, že neslyším odborníky, že mohu odkrývat další pocity žen, které se chtějí a potřebují smířit samy se sebou, což je mimořádné v době, kdy jsme všichni hnáni do změn, zlepšování se, růstu a progresu. Proč? Já jsem takováhle, no a co? A to se zdaleka netýká jen sádla. Právě v tom vidím velký význam této podcastové série. Na minoritě ukazuje, jak přenosné jsou všechny ty pocity, ústrky, zesměšňování, sebemrskačství, a hlavně nabízená cesta – sebepřijetí. Nejen že pojmenovává problém, jeho zákruty a detaily, vrší je, ale nabízí možnost, jak ten kruh protnout. Jak z něj vystoupit. Sádlo je totiž v hlavě. A Ridina to dokázala ústrojně, jednoduše, otevřeně, s velkým dosahem, vrstevnatě, lehce a vtipně i závažně a těžce – takový je i život. Velmi dobrá, promyšlená práce s výrazným společenským poselstvím. A Ridino, nemáte chuť udělat něco o mužských tématech? Tak trochu protiúkol, ale myslím, že by vám slušel.
Malá výtka na závěr. Chybí mi titulky. Na celé sérii se významně podílela dramaturgyně Veronika Ruppert, na zvuku Jaroslav Pokorný, ten spolu s Ridinou Ahmedovou i na hudbě. Chci slyšet jejich jména v závěru každého dílu. Je to zasloužené.
Tělo a duše, nerozlučitelné, prolínající se, spojité. Všechno je v hlavě. Vidíme svět takoví, jací jsme. Ne nadarmo těhotné ženy potkávají mnohem víc těhotných žen než dřív. Když jsem dostal povolávací rozkaz, byli najednou všude v ulicích vojáci. (…)
Lit.: Vizina, Petr: Petr Vizina: Sádlo a bábovky. In web ČRo 3 Vltava, 22. únor 2021 (článek + nahrávka k poslechu).
Lit.: Ahmedová, Ridina: Začíná podcast Sádlo. Jak se žije dívkám a ženám, které nezapadají do stereotypů štíhlé krásy? In web ČRo Radio Wave, 7. leden 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Pod vlivem komentářů, které jsem slýchala od dětství, jsem přistoupila na to, že štíhlý vzhled je stěžejní kvalitou. Měřítkem, které určuje mou hodnotu, šanci najít si partnera, být oblíbená, úspěšná. Trvalo mi řadu let, než jsem pochopila, že moje tělo je moje: nesu za něj zodpovědnost, ale nejsem povinná vyhovovat představám jiných lidí,“ říká autorka podcastu Sádlo Ridina Ahmedová. V šestidílné sérii dává prostor dívkám a ženám, které bojují s přijetím vlastního těla. (…)
(more…)