Rozhlasové vzpomínání sochaře, pedagoga a neúnavného inspirátora. Připravila Marina Feltlová. Hudební a technická spolupráce Jan Trojan a Jaroslav Novotný.
Natočeno 2020. Premiéra 10. – 14. 2. a 17. – 21. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.). Repríza 11. – 15. 2. a 18. – 22. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 0.00 h.).
Lit.: Feltlová, Marina: Osudy Kurta Gebauera, sochaře, pedagoga a neúnavného inspirátora. In web ČRo 3 Vltava, 10. únor 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Hravost, humor, fantazie, ale také angažovanost, netradiční přístup, využití nezvyklých materiálů. To vše je neodmyslitelně spjato s dílem českého sochaře, pedagoga, neúnavného inspirátora a celoživotního bojovníka za kvalitnější veřejný prostor Kurta Gebauera. Poslechněte si jeho Osudy.
Kurt Gebauer se narodil roku 1941 v Hradcu nad Moravicum, jak sám říká, a jeho mluva dodnes nezapře vliv slezského nářečí, byť většinu života strávil v Praze. Přestože bylo jeho dětství poznamenáno válkou, smrtí otce a velkou chudobou, do jeho vzpomínek nikdy nepronikají teskné tóny, i v těch nejtěžších životních chvílích neztrácel optimismus a ve všem dokázal vždy najít i pozitivní stránky.
Po měšťance nastoupil na střední školu výtvarných řemesel v Brně a po roce přestoupil na sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, kde získával mimo jiné i praktické stavařské dovednosti. Na vysněnou Akademii výtvarných umění se kvůli komunistickým funkcionářům, kteří neshledali jeho kádrový profil dostatečně vhodným, dostal až po několika neúspěšných pokusech. Ale i z této situace dokázal vytěžit ve svůj prospěch, v mezidobí pracoval jako kameník při rekonstrukci Emauzského kláštera, Prašné brány, Valdštejnského paláce, absolvoval dva roky povinné vojenské služby a získával nové zkušenosti. Když mu byla studia konečně umožněna, pustil se do nich s elánem a vervou sobě vlastními, sochání a malbě věnoval veškerý volný čas.
S láskou také vzpomíná na pedagogy, kteří ho na škole ovlivnili, zejména na Vincence Makovského a Karla Hladíka či Jiřího Johna. Během studií si také našel svojí životní partnerku Libuši, se kterou se krátce po absolvování akademie oženil. Ani tentokrát nezapřel svoji svéráznou osobnost: v den svatby, hned po obřadu totiž spěchal dělat závěrečnou zkoušku svářečského kurzu. Ještě předtím ale stihl nevěstě navrhnout svatební šaty a poté radit nešťastné švadleně, jak je ušít. Na svatební cestu se novomanželé vydali stopem na Slovensko.
„Mě vždycky dráždila sochařina, která je zdánlivě bez speciálního stylu, ale spodobuje určitý typ člověka, pohyb, emoci, nezdůrazňuje formální nápady umělce, nepředvádí jeho rukopis. Z toho se pak vyvinuly mé sochy Děvče na houpačce, Děvče na židli nebo Utíkající děvče. Jsou výrazem toho, že i radost a pohyb mají odvrácenou stránku, může to být útěk před střelbou nebo jiným nebezpečím, strach z pádu a podobně, “ říká Kurt Gebauer o svých plastikách, které vznikaly v 60. až 80. létech 20. století. (…)