Během květnových nedělí nahlíží Dokuseriál do archivu Českého rozhlasu. Dan Moravec představuje komentovanou koláž audiodokumentů, které se v posledních letech zabývaly příběhy ze života českých Romů a romskou kulturou. Třetí díl věnujeme odpadlíkům, které životní peripetie zavedly až na společenské dno, ze kterého se snaží odrazit a vést alespoň trochu důstojný život. Vycházeli jsme z dokumentů: Cesta ze dna (Veronika Korčáková Sobková a Lenka Svobodová) a Další šance (Lenka Svobodová).
Natočeno 2019. Premiéra této kompilace 19. 5. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). jako 3. díl cyklu archívních dokumentů Příběhy našich Romů.
Lit.: Hanáčková, Andrea: Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na Dvojce. In web DokRevue, 18. 7. 2019 (recenze). – Cit.: Andrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje.
V konferenčním sále International Feature Conference (IFC) seděl na prezentaci Svena Pregera také Daniel Kupšovský, vystudovaný filmový dokumentarista, a připravoval se na svou misi. Od ledna 2019 vede jako dramaturg v Českém rozhlase Dvojka novou řadu Dokuseriál a zhruba každý měsíc nabízí posluchačům nový seriál. Řeší vlastně neřešitelné dilema: pro vysílací čas nedělního podvečera připravit atraktivní dokumentární seriál pro cílovou skupinu Dvojky, kterou můžeme pro zjednodušení označit jako stanici rodinného typu s průměrným věkem posluchačů 50 + s převahou žen se zájmem o populárně-naučná témata. Zároveň by měl Dokuseriál nabídnout na internetové platformě obsah, který velmi pravděpodobně budou návštěvníci stránky poslouchat jako celistvé dílo, jež musí vykazovat dostatečně atraktivní sound design, zajímavě vystavěné charaktery, jasně strukturované vyprávění i dostatek cliffhangerů a vyvolaných otázek na to, aby si posluchač pustil další díl. Kupšovský si je této neslučitelnosti zadání dobře vědom, ostatně řeší ho téměř všechny rozhlasové stanice, které zároveň pracují s on-demand platformami a podcastem. Je určitě hodno obdivu, jak se s touto nevýhodnou pozicí utkává dramaturg i jednotliví autoři.
Autorská osamělost
Od ledna do června se cyklus zatím věnoval následujícím tématům: plastické operace, duchovní hledání, proces hubnutí, romská komunita a specifický humor stand-up komiků. Každé z těchto témat autorsky zpracoval některý z členů Tvůrčí skupiny Dokument, seriál o Romech a humoru stand-up komiků pak sám dramaturg Daniel Kupšovský. A právě zde se ukázalo, že jeden člověk na seriál nestačí. Ačkoliv spolupráce v týmu rozhlasových dokumentaristů probíhá zcela nadstandardně (mluvím o tom zde) a vypomáhají si vzájemně konzultačně i dramaturgicky, zdá se, že na velkou plochu seriálu je třeba pevný autorsko-dokumentaristický tandem. Bez něj jedinec snadno utone.
Nejvýrazněji se to projevilo v červnovém seriálu Anatomie humoru. Daniel Kupšovský v něm dlouhodobě a reportérsky poctivě sleduje několik skupin české stand-upové scény. Daří se mu v konfrontaci jednotlivých dílů vysledovat lesk i bídu života komiků, bavičů a entertainerů napříč generacemi. Postupně skládá obraz širokého spektra lidí, jejichž kořeny jsou v kabaretním herectví, šansonu, kouzelnictví, ale také v alternativní divadelní scéně 80. a 90. let minulého století. Vedle toho vyrůstá generace lidí, jejichž slovník, styl humoru, produkční myšlení a ambice mnohem více profitují z mainstreamového pojetí zábavnosti, často prvoplánové a založené na vulgaritách mířících na první signální soustavu. Jakkoli Kupšovský poctivě prokládá mudrování o humoru vybranými anekdotami a ukázkami stand-upů, k smíchu toho moc není. Nepřenositelnost atmosféry stand-upových vystoupení je ostatně v seriálu opakovaně tematizována.
Ústřední téma je tak vlastně velmi nevděčné a nejvýznamněji působí edukativní potenciál seriálu. Trpělivý posluchač dostane docela plastický obraz komunity bavičů i posmutnělých solitérů, musí se k němu ale probrodit někdy hodně upovídaným a banálním reportážním kontextem života v zákulisí (neboli – jak nová generace komiků již zásadně říká – v backstagi). V typologii seriality jde v tomto případě rozhodně o sérii, o sled víceméně uzavřených epizod, v nichž spojovací entitu tvoří především dokumentaristův zájem prozkoumat celý fenomén a nitky vztahů mezi jednotlivými postavami, které se nepřekvapivě v českém prostoru navzájem znají, inspirují se a různými způsoby se propojují. Možná nejsilněji právě v tomto tématu vychází Kupšovský vstříc Pregerově výzvě inspirovat se v rámci nonfikčního seriálu ve fikčním světě podcastů a auditivní tvorby obecně (například v titulech Limetown, Homecoming, Neverwhere).
Rizika střihu
Jiný přístup zvolil Daniel Kupšovský v květnovém vydání Dokuseriálu s názvem Příběhy našich Romů. I tentokrát jde o sérii, díly na sebe navazují jen ústředním tématem, jednotlivá pokračování jsou uzavřenými epizodami. Vstupní díl nahlíží na minoritní etnikum optikou populárního mainstreamového pohledu „co Rom, to muzikant“ a vstupuje do seriálu optimistickým pohledem na romskou hudbu jako cestu inkluze do většinové společnosti. Druhý díl věnuje pozornost Romům, kteří dokázali v české a britské společnosti obhájit osobnostní jedinečnost a získali nějaký typ ocenění. Další dva díly tematizují naopak vyloučení a život na periferii společnosti, buď z důvodu nezaměstnanosti, nebo kvůli nevydařenému přechodu z dětského domova do odpovědného samostatného života. Pro vyznění série je ovšem klíčový dramaturgický přístup a zvolený kompoziční princip.
Dramaturg Kupšovský zvolil málo využívanou metodu, která umožňuje revitalizovat starší tematicky příbuzné dokumenty. Každý díl série sestavil ze dvou dokumentů různých autorů datovaných obvykle od roku 2010, objevují se však odkazy i na starší časosběrné natáčení hluboko v letech devadesátých. Publicistický charakter časově přesně lokalizovaných dokumentů znamená jejich poměrně krátkodechý život. Přestříhání a dekompozice původního materiálu spolu s rozhodnutím vyprávět vždy dva paralelní příběhy na stejné téma umožňuje vidět vybrané osudy konkrétních Romek a Romů v nových souvislostech, v časově posunuté optice. Největší potenciál takového přístupu však v sobě zároveň skrývá největší riziko.
Komplexnost a komplikovanost jednotlivých příběhů řešil v době vzniku původních dokumentů jeden každý z autorů (Lenka Svobodová, Hana Soukupová, Ivan Studený a další). Při novém střihu se nutně ztratila podstatná suma informací, která v původním díle dovysvětluje životní okolnosti a kauzalitu rozhodnutí protagonistů. Především třetí a čtvrtý díl tak nabízí spíše tezovité zvukové obrazy, které sice stále oslovují syrovou autenticitou, ale neumožňují posluchačskou empatii s jednotlivými příběhy. Kupšovský záměrně sleduje především situační záběry a nechává působit hlavně reportážně zachycené jednání aktérů, spoléhá na sílu obrazivosti těchto scén a rezignuje na průvodcovské slovo. Výsledkem je častý dojem dokumentárních klipů bez vnitřní návaznosti a bez možnosti pochopit souvislosti.
Za sebe jsem byla stále v obraze, protože původní dokumenty dobře znám, některé jsem podrobně analyzovala. Tento způsob zacházení s dokumentárním materiálem je však určen především pro ty posluchače, kteří původní pořady neslyšeli a dostávají nyní poprvé příležitost se s daným respondentem a jeho příběhem seznámit. Zatímco expertní poslech mi nabízel řadu nových souvislostí a objevů, obávám se, že pro běžného posluchače mohlo být stálé přeskakování z jednoho příběhu do druhého a vyžadovaná permanentní pozornost k novým a novým situacím bez průvodního slova matoucí a únavné.
Chápu-li však Dokuseriál i jako experimentální platformu, rozhodně zde dramaturg Kupšovský nabídl zajímavou možnost znovuuvedení starších pořadů, které rychle stárnou, jakkoli daná problematika ze společenského života nemizí a je třeba ji stále znovu ve vysílání veřejnoprávního rozhlasu revokovat. Vertikální řezy dokumentaristikou devadesátých let i desátých a dvacátých let nového milénia by šlo provést v řadě dalších témat, romskou sérii tak lze chápat jako zajímavou předzvěst budoucích podobně uchopených řad.
Přiměřený prostor a šťastný binge-listener
Další dvě ze sedmi Pregerových tajemství dobrého rozhlasového seriálu ideálně naplňují další tituly sledovaného cyklu. Zcela zásadní totiž je práce s celou plochou seriálu, která obvykle zahrnuje tři až pět dílů ve stopáži do třiceti minut. Zmíněný binge-listener tedy může šťastně poslouchat devadesát, ale také sto padesát minut, ponořit se do tématu a sledovat, jaký prostor postupně dostávají jednotliví sociální herci a jejich příběhy.
Magdalena Šorelová v úvodu svého seriálu Plastika duše jasně deklaruje autorskou motivaci – občasné postřehy okolí k jejímu unavenému výrazu, smutné vizáži, které neodpovídají jejímu životnímu pocitu. Odhodlání poradit se o své tváři s plastickým chirurgem se rovná nástupu na dlouhou cestu, která zkoumá nejen podoby úprav zevnějšku, ale především odraz těchto proměn v psychice pacientů. Od počátku je tematizována nejistota a strach z operace. Pochybnosti se projeví i v názvech jednotlivých dílů: Jít či nejít, Můžeš mít strach, ale nesmíš se bát. Autorka postupně přichází k dalším informacím a příběhům, nebrání se „aha efektům“, revokuje svá rozhodnutí, překonává slabost. Učebnicové cliffhangery, především na konci jednotlivých dílů, nás vedou k přirozené zvědavosti, jak dopadnou jednotlivé příběhy a zda dokumentaristka na konci operaci víček skutečně podstoupí. Cenné záběry přináší reportážní mikrofon především z ambulance plastického chirurga, kam se Šorelová opakovaně dostane s různými pacienty a překonává tak pro posluchače první psychologickou bariéru, totiž vůbec připustit si skutečnost, že by se v jeho vzhledu dalo něco operativně změnit. Věcně, ale velmi decentně tak slyšíme první přikládání prsních implantátů, zasvěcené hovory o pseudogynekomastii i titěrné zvuky pálení cév v kůžičce operovaného víčka.
Výrazně performativně zasahují dokumentaristka a dramaturg v okamžiku, kdy se na facebookovou výzvu ozve pacientka, kterou kdysi lékaři ohrozili na životě nepodařenou operací při zmenšení prsů. Kauza ukazuje odvrácenou tvář byznysu v plastické medicíně, otřesné podmínky pofidérní soukromé kliniky, nehumánní a s lékařskou etikou zcela neslučitelné jednání. Tvůrci seriálu konfrontují tuto nalezenou respondentku s jiným lékařem a nabídnou překvapivou pointu jejího příběhu. I takový aktivistický přístup Preger ve své prezentaci doporučuje a nabízí tak spojení observačního natáčení, autorské performance a reportážní investigace.
Zhubnout! Efektivně a navždy!
Další možností je sledovat téma v paralelních příbězích několika protagonistů, ideálně hodně rozmanitých, a vytvářet sítě vztahů mezi nimi. Také seriál Ivana Studeného Každá váha něco dává stojí na principu podnětů, které v každém dalším díle nejen rozšiřují, ale také přepisují, zpochybňují a doplňují pohled na tělesnou váhu a trable s ní spojené. Podobně jako Šorelová bojovala se svým strachem, odhaluje Studený svá selhání v dietní disciplíně, své neúspěchy v procesu hubnutí, svou nechuť ke sterilnímu prostředí posiloven. Výraznou sebeironii však prokážou i respondenti – třeba generální ředitel Českého rozhlasu ve svém úzkostlivém, vědecky vypracovaném systému změny stravovacích návyků nebo anorektička, která se potýká s opačným koncem spektra práce s tělesnou váhou. Studený perfektně pracuje se zvukem a rytmem jednotlivých dílů seriálu a naplňuje tak další Pregerův požadavek na vytvoření unikátního zvukového prostředí. Delší plochy rytmizuje zvukem chůze po schodech, reportážními přechody mezi prostory, prostředím posilovny, variacemi na zadýchanost. Sofistikovaně umisťuje cliffhangery a nenápadně buduje paralelní téma seriálu – totiž nutnost změny myšlení spolu s potřebou duchovní a přátelské podpory lidí, kteří se v životě odhodlají k libovolné změně. Začíná drobnou domácí scénou, v níž mu manželka místo kachny nabízí salát, pokračuje kolegovou podporou v rozhodnutí začít běhat a vrcholí velmi neokázalým gestem rozhlasového souputníka Davida Hertla, který se Studeným běží první závod. Skromně a prostě popisuje Hertl svou cestu k běhání, díky němuž definitivně zhubnul bez velkých finančních investic, propracovaných schémat jídla a trablů v posilovně. Decentně je tak uzavřen i příběh generálního ředitele, jemuž se zjevně nepodařila zásadní věc – změna životních návyků a vyváženost práce a doprovodného stresu ve vztahu k životní pohodě a radosti z pohybu. Pozitivně a motivačně působí dynamicky komponovaný seriál i na cílovou skupinu Dvojky, o níž byla výše řeč. Téma, které na vlnách rozhlasu i komerčních rádií rezonuje od jara do pozdního podzimu jako vděčný námět pro tlachání, zpracoval Studený přemýšlivě, v příbězích, s dobrými dílčími pointami i finálním vyzněním.
Komplexnost cesty
Nejtěžší úkol si pro sebe v rámci reflektovaného cyklu zvolil Dan Moravec a je zřejmé, že důsledná dramaturgie seriálu o duchovní cestě byla pro úspěch klíčová. Popisy trnitých stezek duchovního zrání mají mnohá úskalí a nezřídka jde o ušlechtilou nudu. Pokud nesdílíte ezoterické vytržení, náboženské zanícení, pokud je pro vás hůře přijatelná duchovní terminologie, může být zvolené téma nestravitelné. Titulek Psychonauti, meditace, drogy i rituály to posluchačům příliš neusnadňuje. Moravec však od počátku zásadně staví svůj seriál Na cestě sebereflexivně, je zcela autentický a nesentimentální. V dokumentu využívá materiál, který si pro vlastní potřebu natáčel od roku 2008, máme tak k dispozici například unikátní záběry rozhovoru s klasikem české jógové filozofie Rudolfem Skarnitzlem. V procesu „objevování vlastního Já“ potkává Moravec množství dalších lidí a postupně jim v pěti dílech seriálu věnuje dílčí pozornost. Reportuje o slavnosti slunovratu, kterou celebrují kněžky na pražském Vyšehradu, zpovídá lidi se zkušeností s užíváním psychedelických látek, celý díl věnuje reportáži z cesty svých přátel do Indie k posvátné hoře Arunáčale. Tu a tam se stane, že respondent se trochu zapovídá a posluchač musí vynaložit i vlastní vůli k dalšímu poslechu. Tak je to ostatně i s duchovními cestami – žádná nevede přímočaře a všechny jsou především volní záležitostí.
Moravec v tomto ohledu nejvýrazněji pracuje s výhodami seriálu – asi nejdůsledněji využívá cliffhangery a poutavě zachází od prvního dílu i s pointou seriálu. Avizuje totiž hned od začátku odhodlání absolvovat setkání s nejsilnějším přírodním psychedelikem, výtažkem z žáby Bufo Alvarius. Exkluzivitu tohoto rituálu spojeného s představou jakési obskurnosti a nebezpečí objasňují hned dva díly, v nichž si autor a dramaturg až úzkostlivě pohlídali vyváženost informací. Varování a jasně deklarovaná rizika požití této přírodní drogy jsou variantně opakována z úst odborníků, šamanů i lidí, kteří už rituál absolvovali. Stále intenzivněji zveřejňuje Moravec i své osobní zázemí, zvyšuje se tedy posluchačská participace na jeho příběhu a zvědavost, co tedy ta slavná žába s autorem udělá. Svou průvodcovskou roli využívá dokumentarista v naraci k stále hlubšímu dialogu s posluchačem. Žádná replika se neopakuje doslova, autor modifikuje dřívější věty, retrospektivou připomíná události minulých dílů, vrací do hry respondenty, které jsme už slyšeli. Efektivně tak komponuje linearitu své duchovní cesty s epizodičností ostatních příběhů, neváhá zařadit do seriálu i hlasy značně skeptické a permanentně pochybující. Potenciál seriálu využívá maximálně. Je schopen dokumentovat minimálně jednu dekádu svého permanentního duchovního hledání, nalezení učitele, přibrání přátel na některé úseky své cesty. Stylizovanou zvukovou kompozicí se pokouší zprostředkovat i okamžiky, kdy byl se svou myslí naopak zcela sám, kdesi mimo reálný čas a prostor. Tyto inscenované pasáže plně využívají možnosti auditivního vrstvení slova, hudby a zvuku. Jejich přijetí vyžaduje jistou posluchačskou zkušenost a vstřícnou pozornost k experimentu. Lze jen doufat, že vedle posluchačů internetové verze seriálu osvědčili stejnou otevřenost i posluchači Dvojky.
Těchto sedm tajemství se nazývá řemeslo
Daniel Kupšovský jako dramaturg cyklu Dokuseriál a všichni autoři, kteří s ním spolupracovali, prokázali za půl roku životaschopnost zvoleného formátu a potenciál rozvíjet ho směrem k cílové skupině Dvojky i směrem k experimentu. Oba tyto směry mají svou logiku, jakkoli znějí neslučitelně. Já jsem všechny seriály vyslechla až z internetu, zajímá mě právě možnost slyšet příběh vcelku. Nutná repetitivnost mi nevadí, počítám s ní a umožňuje mi v průběhu zhruba dvouhodinového poslechu na chvíli odpočívat. Stejně tak je ale nutné vnímat potřeby posluchačů, kteří v daném vysílacím čase skutečně čekají na svůj dokumentární seriál a potřebují si oživit dění z minulého týdne. Autoři zatím v tomto ohledu balancují na hraně žánrů velmi dobře.
Daří se jim strukturovat seriál jako provázanou síť příběhů, pointovat jednotlivé story, připravovat hrdinům i sobě do cesty překážky a postupně je překonávat, hledat a dokumentovat vnitřní konflikty, budovat charaktery hrdinů seriálu tak, aby primárně vyniklo portrétované téma. Aktivně vstupují do situací, případně je sami iniciují. Střídá se observace tématu s autorskou participací, výrazná autorská průvodcovská role se střihovou kompozicí bez vysvětlujících komentářů. Seriálu zjevně sluší témata popularizační stejně jako esejistická s větším nárokem na posluchače. Za sebe bych si přála, aby se cyklus pokusil na velkých plochách dokumentovat výraznější společenské fenomény, třeba po vzoru vynikajícího dokumentárního cyklu ISMY po česku (2005). Je však zřejmé, že pro cílovou skupinu Dvojky bude Dokuseriál zařazovat i lehčí a popularizační témata. Klíčová však pro vedení rozhlasu může být skutečnost, že dokumentaristé velmi rychle a zdatně ovládli řemeslo seriálu, a měli by dostat prostor ho nadále rozvíjet. Ostatně docuseries jsou novou rozhlasovou kategorií podzimního mezinárodního festivalu Prix Europa a Dokuseriál tak dostane letos možnost Český rozhlas reprezentovat.
Na závěr textu se pokusím pro ty čtenáře, kteří se nemohou dopočítat, sumarizovat Pregerovy premisy: Vytvoř unikátní zvukový prostor, buduj každý díl jako příběh, dobře zvol proporce příběhů, mysli i na binge posluchače, inspiruj se fikčními seriály, buduj komplexní vztahy, buď aktivní a zvol si jasně čitelný postoj.