Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Ilinca Stihi. Původní rozhlasová hra rumunské dramatičky a režisérky, inspirovaná prózou Aurelie neboli Sen a život Gérarda de Nervala. Surreálný příběh, odehrávající se v hlavě hrdiny, o nejhlubší tragédii lidské osobnosti, jejím rozpadu ve smrti. Scénář a režie Ilinca Stihi. Přeložil Jiří Našinec. Dramaturgie Kateřina Rathouská. Hudba Max Bruch. Housle David Danel. Zvuková kompozice Jan Trojan. Mix zvuku Tomáš Pernický a Jan Trojan.

Osoby a obsazení: starší houslista (Martin Finger), mladý houslista (Jan Nedbal), Aurelia (Lucie Štěpánková), Gloria (Tereza Hofová), had (Vojtěch Vondráček), matka (Dana Černá), komorník (Dalimil Klapka), recepční (Jiří Knot), stará žena (Hana Kofránková), policista (Petr Šmíd), mladá žena (Tereza Nádvorníková), houslista v dětském věku (Daniel Vano), stařec ve snu (Tomáš Gsöllhofer), starší žena (Helena Herbrychová), mužský hlas ve snu (Jan Trojan), padesátiletý muž (Jaroslav Kodeš), padesátiletá žena (Naděžda Mečířová), šedesátiletý muž 1 (Martin Velíšek), šedesátiletý muž 2 (Tomáš Pergl), muž v dílně (Libor Vacek), stage assistant (Kateřina Rathouská), dívka ve snu (Karolína Půčková), žena na staveništi (Dana Reichová), soused (Aleš Vrzák), číšník (Tomáš Vacek) a kamarád ve Francii (Petr Mančal).

Natočeno 2019. Premiéra 17. 9. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Současná hra.

Pozn.: Rozhlasová hra v binaurálním zvuku.

Pozn. 3. cena na Prix Marulić 2021 v sekci Drama.

Lit.: anonym: Czech Republic / Czech Radio – Virtuoso. In web Prix Marulić, květen 2021 (článek + scénář v ENG + nahrávka).  – Cit.: Virtuoso is an original radio drama by Romanian playwright and director Ilinca Stihi commissioned by Czech Radio and directed by her in Prague (not only in studios but also on location). She was inspired by Gérard de Nerval’s Aurelia. “He wrote this poetic novella in 1855 before committing suicide. The manuscript was found in his pocket,” says Ilinca Stihi about her source of inspiration.

The surreal story happens in the main character’s head and concerns the deepest tragedy of the human personality, i.e. its disintegration in death. “We watch the character’s last moments before he dies with his dangerous memories and perceptions which pervade and flood his mind. Real events and fictitious moments blend into one stream absorbing everything,” specifies Ilinca Stihi. An important part of her work, which is colourful in terms of sound, is Max Bruch’s music, which accompanies the listener all the time. Aurelia herself is, according to Stihi, “a number of ways of female presence in the male character’s life. She has different faces but all of them have the same power of enchantment and seduction. They resemble witches pushing men deeper and deeper into the emptiness of death.”

Lit.: anonym: Virtuální realita pro vaše uši. Nasaďte si sluchátka a propadněte šílenství ve hře Virtuoso. In web ČRo 3 Vltava, 17. září 2019 (článek). – Cit.: Když si nasadíte sluchátka, ocitnete se někde na hranici vzpomínek, snů, představ, tužeb… Ponoříte se hluboko do hlavy jednoho zvláštního muže a veškeré hlasy i zvuky budete vnímat prostorově a plasticky. Rozhlasová hra Virtuoso je totiž natočená unikátní technikou: binaurálně. Pro Vltavu ji napsala a režírovala rumunská autorka Ilinca Stihi a ke spolupráci přizvala herce Martina Fingera, Jana Nedbala, Lucii Štěpánkovou a další.

Hru Virtuoso poslouchejte v binaurálním zvuku 17. září od 20:00 hodin. Po odvysílání ji pak nabídneme na webu trvale ke streamu i ke stažení, a to jak stereo, tak binaurální verzi, při jejímž poslechu je vždy potřeba nasadit si sluchátka.

Surreálný příběh se dotýká nejhlubší tragédie lidské osobnosti, jejího rozpadu ve smrti. „Sledujeme poslední okamžiky postavy těsně předtím, než umírá – se svými nebezpečnými vzpomínkami a vjemy, které pronikají a zaplavují její mysl. Skutečné události a smyšlené momenty se slévají do jednoho pohlcujícího toku,“ upřesňuje autorka a režisérka Ilinca Stihi.

Ilinca Stihi ve své domovské Bukurešti absolvovala Divadelní a filmovou akademii, obor filmová režie. Od roku 2005 pracuje jako režisérka v místním rozhlase. Nutno říct, že velmi úspěšně – získala už řadu cen na zahraničních přehlídkách (Prix Italia, Prix Marulić, Premios Ondas nebo New York Festival). Přesto se její hry v Rumunsku hrají výhradně pozdě v noci, což je dané hlavně jejím značně neortodoxním přístupem k rozhlasové tvorbě.

Texty jejích her jsou jednoznačně postdramatické, takže nenabízí jasnou linku, po níž může posluchač dojít k jediné interpretaci. Tak je tomu i v případě hry Virtuoso. V ní se volně inspirovala knihou Gérarda de Nervala Aurelie neboli Sen a život. Příběh ale nechává mnoho nedopovězených míst. Je hlavní hrdina skutečně houslista, jak všudypřítomnost nástroje napovídá? Je to vrah, terorista nebo jen blázen? Ryze současná rozhlasová inscenace se i tentokrát točila dle režisérčiných zvyklostí – tedy na ulici, v parku, zkrátka z velké části venku. Na nejrůznější místa se vypravili Martin Finger, Jan Nedbal, Lucie Štěpánková a mnoho dalších herců.

Lit.: anonym: Virtuoso uspěl v Chorvatsku. In web Divadelní noviny, 2. 6. 2021 (článek). – Cit.:  Hra z dílny Českého rozhlasu nazvaná Virtuoso získala 3. cenu na mezinárodním festivalu Prix Marulić v kategorii Drama. O stupně vítězů se podělila s dramatem Woyzeck rakouského veřejnoprávního vysílatele ORF, které v dané kategorii zvítězilo. Pomyslnou stříbrnou medaili si odnesla hra BBC s názvem This Challenging Self.

Rozhlasová hra Virtuoso existuje ve dvou verzích – stereo a binaurální. Druhá zmíněná varianta se natáčela na tzv. binaurální hlavu, která má malé mikrofony umístěné v uších. Posluchač při použití sluchátek uslyší velmi zajímavé zvukové efekty. Pro Český rozhlas Vltava, který Virtuoso na svých vlnách odvysílal v premiéře v září 2019, drama napsala a režírovala rumunská autorka Ilinca Stihi a ke spolupráci přizvala herce Martina Fingera, Jana Nedbala či Lucii Štěpánkovou. Dramaturgyní projektu byla Kateřina Rathouská, hudba, předepsaná už ve scénáři, je dílem skladatele Maxe Brucha, zvukovou kompozici vytvořil Jan Trojan, který se společně s Tomášem Pernickým postaral i o mix zvuku. Nasaďte si sluchátka a ponořte se do světa na hranici vzpomínek, snů, představ, tužeb. Tak jsme na Vltavě zvali k poslechu Virtuosa, další z binaurálních her, kterým jsme dali ve vysílání prostor. Mám velkou radost, že kouzlo Virtuosa zapůsobilo i na porotu Prix Marulić, uvedla šéfredaktorka ČRo Vltava Jarka Haladová.

Festival Prix Marulić je přehlídkou rozhlasové tvorby vycházející ze starých textů literárního a kulturního dědictví. Jeho hlavním cílem je porovnání různých způsobů a přístupů prezentací starých literárních textů a kulturního dědictví modernímu posluchači a hledání rozhlasového dialogu mezi minulostí a současností. Starými texty se rozumí jakýkoliv text před rokem 1921, jímž si připomínáme počátky rozhlasu. Motto festivalu zní Znovuobjevené staré texty.

Ocenění rozhlasové inscenace Virtuoso mě překvapilo. Měla jsem možnost vyslechnout všechna audia, která organizátoři vybrali do programu festivalu, šestnáct dokumentů, dvanáct her a deset krátkých formátů, a musím říct, že úroveň letošního ročníku byla z mého pohledu docela vysoká. O to větší mám z úspěchu radost. Drama Virtuoso, inspirované prózou Aurelie neboli Sen a život Gérarda de Nervala, jsme natáčeli převážně mimo rozhlasové studio, v pražských ulicích, v tunelu nebo suterénu karlínské budovy Českého rozhlasu. Do malých rolí jsme obsadili řadu našich rozhlasových kolegů a kolegyň. Na tohle pozoruhodné natáčení dodnes rádi vzpomínáme, dodala kreativní producentka a dramaturgyně hry Virtuoso Kateřina Rathouská. (…)

Agatha Christie. Rozhlasová adaptace detektivního příběhu. Překlad Marie Špalová a David Košťák. Hudba Kryštof Marek. Zvuk Radek Veselý. Dramaturgie Kateřina Rathouská. Režie Dimitrij Dudík.

Osoby a obsazení: Poirot (Jaromír Meduna), Stephen Carter (Otakar Brousek II.), Anthony Chappell (Igor Bareš), Lola Valdez (Dana Černá), Pauline (Andrea Elsnerová), Barton Russel (Aleš Procházka), šatnář (Antonín Hardt), číšník (Jiří Knot) a konferenciér (Václav Knop).

Natočeno 2019. Premiéra 22. 6. 2019 (ČRo 2 Praha, 13:05 h.) v cyklu Hra na sobotu. Repríza 28. 11. 2020 (ČRo 2 Praha, 13:05 h.) v cyklu Hra na sobotu; 3. 8. 2025 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli a Krimi léto na Dvojce.

Pozn.: Agatha Christie svou povídku dramatizovala pro rozhlasové vysílání BBC, kde měla hra premiéru v roce 1937.

Pozn.: Hercule Poirot má vzácnou příležitost vyřešit případ, jehož vyšetřování mu bylo v minulosti znemožněno. Při návštěvě Buenos Aires večeřel Poirot v luxusní restauraci. Iris Russellová, členka společnosti u jednoho z vedlejších stolů, náhle během večeře zemřela, poté co se napila vína vylepšeného kapkou cyankáli. Oficiální verze, že spáchala sebevraždu, slavného detektiva neuspokojila. Než ale mohl začít s vyšetřováním, došlo v Argentině k vojenskému převratu a Poirot byl ze země vyhoštěn. Dva roky nato otvírá majitel oné restaurace pobočku v Londýně. Při této příležitosti se v podniku scházejí všichni, kdo byli svědky smrti mladé ženy. A historie se opakuje s děsivou přesností. Po doušku vína se hroutí Irisina sestra. Klíčem k tomuto zločinu je nepochybně první vražda. Všichni přítomní z ní totiž mohli mít finanční prospěch. (anotace)

Lit.: Rathouská, Kateřina: Agatha Christie: Žlutý iris. In web ČRo 2 Praha, 19. červen 2019 (anotace). – Cit.: Jaromír Meduna jako Hercule Poirot zasahuje proti zločinu. Komorní detektivka na Dvojce zahajuje projekt Vražedné léto. (…)

Hra je specifická tím, že scénář napsala přímo Agatha Christie. Ta svou povídku dramatizovala pro rozhlasové vysílání BBC, kde měla hra premiéru v roce 1937. Nyní vznikla i česká verze. (…)

Lit.: Novotná, Iveta: Rozhlasová hra, která do rozhlasového vysílání nepatří. In Panáček v říši mluveného slova, 25. 6. 2019 (recenze).

Moliére. Rozhlasová adaptace divadelní komedie.  Překlad J. Z. Novák. Rozhlasová úprava a režie Vít Vencl. Dramaturg Martin Velíšek. Hudební a zvuková spolupráce Jakub Rataj. Zvuk Dominik Budil.

Natočeno 2019. Premiéra 25. 5. 2019 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) v cyklu Rozhlasové jeviště.

Lit.: Velíšek, Martin: Molière: Misantrop. Kamil Halbich v adaptaci slavné hry. In web ČRo 3 Vltava, 13. listopad 2019 (článek). – Cit.: Moliérův Misantrop vzrušuje divadelníky a baví diváky více než tři sta padesát let. Právě inscenace této hry otevře také letošní ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Hned 16. listopadu se v Divadle na Vinohradech představí adaptace berlínského Deutsches Theater v režii Anne Lenk. A ani Vltava nezůstává pozadu – ve spolupráci s festivalem znovu zpřístupňujeme letošní adaptaci Misantropa Víta Vencla. Poslouchejte on-line od 13. do 19. listopadu.

Zamilovaný popudlivec, tak zněl titul hry na žádosti o souhlas k povolení k tisku. Nikdy se pod tímto názvem nehrál. A to je dobře, byl by příliš návodný pro výklad této patrně nejzáhadnější Molièrovy hry. (…)

Lit.: Velíšek, Martin: Molière: Misantrop. In web ČRo 3 Vltava, 22. květen 2019 (článek). – Cit.: Nová adaptace jedné z nejslavnějších Moliérových her s Kamilem Halbichem v hlavní roli. Hry, která vzrušuje divadelníky a baví diváky více než tři sta padesát let. Poslouchejte na Vltavě v sobotu 25. května od 14:00 a po odvysílání ještě po dobu jednoho týdne on-line.

Zamilovaný popudlivec, tak zněl titul hry Misantrop na žádosti o souhlas k povolení k tisku. Nikdy se pod tímto názvem nehrál. A to je dobře, byl by příliš návodný pro výklad této patrně nejzáhadnější Molièrovy hry.

A já? Já, zdeptán lží a zbit a zrazen vším
to doupě neřestí a zla teď opustím
a půjdu hledat kout – má-li ho vůbec zem –
kde člověk ještě smí zůstávat poctivcem.

Závěrečné verše bývají přirovnávány ke slavnému šestašedesátému sonetu W. Shakespeara či posledním veršům Gribojedova Hoře z rozumu. Toto srovnání však má jedno velké ale – Alcestova mravní donquijotská maxima jsou ukazována ve hře i v komickém světle, Celimena, do které je tragikomicky zamilován, zdaleka není jen marnivou a vůbec ne hloupou precioskou a názory Alcestova přítele Filinta stojí za vyslechnutí. Zkrátka Misantrop nabízí takové množství výkladů a jejich valérů jako málokterá jiná hra.

Novou rozhlasovou inscenaci připravil režisér Vít Vencl, který je také autorem výrazné adaptace hry. Na výsledném tvaru se významně podílel také hudební skladatel a sound designer Jakub Rataj. A samozřejmě herci, v čele Kamilem Halbichem v roli Alcesta, Helenou Dvořákovou jako Celimenou a Markem Němcem jako Filintem.

Ještě jsem neudělal nic, s čím bych mohl být opravdu spokojený. Molière

Takto si prý o Velikonocích léta páně 1665 posteskl v kruhu svých přátel Jean-Baptiste Poquelin, známější pod jménem Molière. Připomeňme, že tou dobou byl již autorem mimo jiné Tartuffa a Dona Juana. Jenže: Tartuffe byl zakázán a Dona Juana Molière stáhl z repertoáru sám – na doporučení samotného krále. Herec, komediograf a principál herecké společnosti měl spoustu příznivců, včetně panovníka, který jeho hereckou společnost pozval v srpnu téhož roku do Saint-Germain-en-Laye, oficiálně ji přijal do svých služeb a udělil jí titul Troupe du roi au Palais-Royal. Stejně, možná dokonce i více, měl ale Molière nepřátel, v čele se Společností Nejsvětější svátosti.

Ani s osobním životem nemohl být Molière spokojen. V srpnu onoho roku se mu sice narodila dcera, ale vztah s manželkou Armandou byl v troskách. Žili v odloučení, když se Molière usadil v domku na břehu Seiny v Auteil nedaleko Paříže. Další ránu mu přichystal jeho přítel Jean Racine. Autor, jehož dílo Molière pomáhal (a ne bez potíží) prosadit na svém jevišti, odešel na podzim roku 1665 ke konkurenci a způsobil tak divadlu značné škody, zvláště když s sebou odvedl i hvězdu souboru a čerstvě svou milenku, herečku Markýzu Du Parc. Konečně ke konci roku se prudce zhoršil Molièrův zdravotní stav a musel dokonce na dva měsíce přestat hrát.

Pod tíhou všech těchto událostí pracuje na hře, na které si velmi zakládá a která má být jeho mistrovským kusem. Pracuje na ní nezvykle dlouho. První ukázky ze zamýšlené komedie předčítal přátelům již v létě 1664. Hra měla premiéru 4. června 1666. Alcesta hrál Molière, Celimenu jeho žena Armanda. Jejich vzájemný vztah byl veřejným a při této příležitosti také notně pikantním tajemstvím. Do konce sezony byl titul uveden pětatřicetkrát. Molière hrál hlavní roli ve všech reprízách. Podle některých svědectví to nebyl jeho nejoslnivější výkon. Boileau v jednom dopise napsal, že ho hrál s nezapomenutelným, trpkým úsměvem. U dvora se Misantrop nehrál nikdy. Od září zařadil Molière do jednoho večera k Misantropovi nově napsanou frašku Lékařem proti své vůli. Sám v ní hrál hlavní roli. Co to pro nemocného principála muselo být za vypjetí, jistě není potřeba zdůrazňovat.

Přes všechny uvedené okolnosti není radno přeceňovat vliv životních okolností na podobu komedie. Už proto, že část veršů převzal ze své hry Don Garcia Navarský, kterou napsal o pět let dříve, tedy v době před svatbou s Armandou, v čase, kdy svou budoucí ženu bezesporu miloval. A opětovaně. Misantrop také představuje další titul komedie typů. Hlavní postava naplňuje znaky diagnózy v duchu tehdy populární teorie základních temperamentů (sangvinik, flegmatik, cholerik a melancholik). Alcest trpí melancholií, tedy převahou černé žluče, v důsledku čehož vidí všude nepřátele. Zajímavé je, že v době napsání hry byla postava Filinta, která bývá dnes nejčastěji vykládána jako vzor oportunismu, vnímána jako jednoznačně kladná figura, která svými ctnostmi vyvažovala pokřivený charakter Alcesta.

A jsme opět u oné široké škály možných výkladů, kterou tato hra nabízí. Díky ní Misantrop, titul milovaný Voltairem, Rousseauem, Goethem a zatracovaný třeba Proustem ještě dlouho nezmizí ze světových jevišť.