Výskyt a význam zvířat ve světové literatuře. Připravil Jan Lukavec. Režie Ivo Kristián Kubák.
Komentář čte Jana Kozubková a Ivo Kristián Kubák. Účinkuje Eva Josefíková a Kryštof Krhovják.
Natočeno 2019. Premiéra 11. – 15. 3. 2019 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h). Repríza 12. – 16. 3. 2019 (ČRo 3 Vltava, 1.30 hodin).
Obsah: 1. Velryby – 2. Opice – 3. Mravenec – 4. Vrány a krkavci. – 5. Kočkovité záhady.
Lit.: Lukavec, Jan: Literární fauna II. In web ČRo 3 Vltava, 12. březen 2019 (článek). – Cit.: Jaká byla cesta zvířat do krásné literatury? Jak se v průběhu věků proměňovaly významy, které si do nich lidé promítali? A kdy se literáti začali pokoušet postihnout, jak vnímají svět skutečná zvířata? Vltavské Kontexty o výskytu a významu zvířat ve světové literatuře poslouchejte on-line. Do pokračování cyklu jsme vybrali příbehy mravenců, velryb, koček, vran a krkavců nebo opic.
Zvířata vystupují jako hrdinové mýtů či bajek odpradávna. Nicméně jako první kniha, v níž skutečné, nikoli alegorické zvíře vypráví svůj životní příběh, tedy jako „první zvířecí autobiografie“, je označován až The Life and Perambulation of a Mouse (1784) od Dorothy Kilnerové popisující zážitky myši Nimble, které sesbírala v různých lidských domácnostech. Další texty podobného druhu začaly ve větším množství vznikat od poslední čtvrtiny 19. století, nejprve Černý krasavec (1877) od Anny Sewellové a posléze jím inspirovaný Beautiful Joe (1893), který u nás vyšel pod názvem Krasavec Brok: životopis, jak jej vypravuje psíček sám.
Obě knihy protestovaly zvláště proti krutému zacházení se zvířaty, přičemž druhá z nich byla napsána na motivy životních osudů skutečného psa. Její autorka Margaret Marshall Saunders (1861-1947) se v úvodu dušovala, že se zaznamenané příběhy zakládají na pravdě. Hlavní hrdina Brok je sice nevyprávěl lidskou řečí, ale „pisatelka dovedla tak uhodnout každý záchvěv jeho srdéčka, že kdyby byl schopen vyjadřovat své myšlenky, nemohl by to učinit případnějšími slovy“.
V následujících knihách pak promlouvali jednotlivci zastupující řadu živočišných druhů, především savců. Také ale postupně vznikají celé ságy, které postihují vývoj smečky, stáda či mraveniště. Přední místo v tomto typu textů zaujímá Daleká cesta za domovem (1972) Richarda Adamse.
Někteří autoři svým zvířatům ponechávají jejich přirozenou podobu, jiní je více připodobňují lidem, jako jsou anatomicky pozměnění medvědi v sérii Philipa Pullmana Jeho temné esence. V některých ságách zvířata s lidmi úzce spolupracují či alespoň komunikují (a to i s druhy nám evolučně natolik vzdálenými, jako jsou mravenci v trilogii Bernarda Werbera) nebo se učí samostatně žít bez jejich pomoci, i když se jednalo o tvory domestikované (psí sága Zákon smečky, v níž jsou lidé nazýváni „Dlouhé packy“). Jinde se zvířata snaží dostat z dosahu přímé lidské činnosti, kupříkladu jako ve zmíněné Daleké cestě za domovem, v níž divocí králíci přesouvají kolonii ohroženou stavební činností. Případně hrdinové putují krajinou a zoufale hledají bájné Bezpečné místo (bez lidí). Což je případ románu Bílá kost od Barbary Gowdyové o skupině afrických slonů postupně decimovaných lidskými lovci.
V současnosti vznikají díla s velmi barvitou paletou hrdinů, kteří dřívější umělce nezajímali, nebo je ani neznali. Takže třeba v knize Baciláci je hlavní postavou polepšený bacil, který se během invaze do lidského těla rozhodne v průběhu bitvy změnit bojující stranu a přidá se k bílým krvinkám. Nebo se protagonistou stává Krteček, ovšem v Milerově podání silně přizpůsobený lidským estetickým kritériím. V dětské, primárně osvětové knize Havětník dokonce jako samostatní hrdinové vystupují původci chřipky, zubního kazu či spavé nemoci, a do výsluní beletristovy pozornosti se tu opět dostává i mandelinka bramborová. V jedné kapitole se vypravěčem stává samička klíštěte: „Za svůj život jsem se napila dvakrát. Poprvé, jako malá larva, jsem si chytla rejska. Krev měl horkou, sladkou. Napodruhé mi přišel do rány srneček.“ Povaha tohoto konkrétního hmyzího exempláře je ovšem autorem Jiřím Dvořákem „vylepšena“ tím, že svoji touhu po krvi uspokojuje jen na zvířatech, nikoli lidech.
V Evropě dlouho převažoval přístup, který výrazně vyjádřil anglikánský duchovní Edmund Hickeringill (1631-1708): „Některá zvířata jsou tak nechutná a vůči člověku roztahovačná, že se lidstvo musí snažit takové ohavnosti co nejrychleji zbavit.“ S pomalu se zlepšující ekologickou uvědomělostí v současnosti postupně vzrůstá i povědomí o tom, že každý živočich má svoje místo v ekosystému, plní určitou nezastupitelnou funkci a v tomto smyslu je hoden ochrany i pozornosti, a to i ze strany beletristů a básníků.
Do pokračování cyklu Literární fauna jsme vybrali literární příběhy několika dalších živočichů, od miniaturních až po velikostní rekordmany. U mravenců ukážeme, jakými způsoby fungovali a pro někoho dosud fungují jako (trochu děsivý) vzor. Pořad o velrybách bude demonstrovat, jak se tito kytovci v dnešním chápání vzdálili původnímu obrazu nestvůrných vodních oblud podobných drakům. U koček pojednáme podvojnou povahu bytostí, které sice žijí pohodlným životem v lidských obydlích, ale stále si zachovávají prudkost a nezávislost „dravců přebývajících v divočině“ (Boria Sax). Rozsáhlou podtřídu ptáků v našem seriálu zastoupí vrány a krkavci, u nichž byl zdůrazňován spíše temný a věštebný aspekt, i když ve skutečnosti jde o tvory především hravé a zvídavé. A samostatný díl si ovšem zaslouží také šimpanzi. Ti nám natolik připomínají příslušnost člověka do společné do čeledi lidoopů, že příběhy o nich jsou pěknou ilustrací teze antropologa Paula Radina, podle něhož „historie civilizace je dlouhý výčet pokusů člověka zapomenout na svoji proměnu ze zvířete v lidskou bytost“.