Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Pro metodu přímého záznamu a za zachování nekomplikované plynulosti jsem se rozhodl, protože jsem tušil, že samotný proces natáčení bude mnohem zajímavější, než celá špiónská zápletka s babi Čermákovou.

V dokumentu Výlet babičky Čermákové je proces natáčení i jeho metoda od počátku součástí samotného vyprávění. Zpřítomnění mikrofonu i toho, kdo je za ním, motivace i záměry autorů jsou součástí zvukového záběru, scén a tak i tématu, jímž je žena, která už nežije, ale ožívá v každé vzpomínce jí věnované. Začnu tím, že popíšu, co se v dokumentu děje.

Jedeme s historičkou Danielou Hannovou vlakem do Zlína, abychom se pokusili dopátrat okolnosti výletu Miroslavy Čermákové, moravské ženy ve zralém věku, která se koncem osmdesátých let rozhodla navštívit rodinu svého kamaráda v syrském Damašku.
Daniela se zabývá takzvanými “dějinami každodennosti”; historickou metodou, která se od geopolitických výkladů dějinných procesů obrací k žité každodennosti všedního dne. Daniela se zaměřuje na život arabských studentů v Československu ve druhé polovině 20. století. Málo se to dneska ví, ale socialistické Československou udržovalo čilé hospodářské styky s arabskými zeměmi a to se projevovalo i na vysokém počtu studijních pobytů tamějších studentů na českých univerzitách. Zmínka o přátelství babičky Čermákové s arabským studentem práv ji tedy přirozeně zaujala.

Historku o babičce Čermákové a jejím výletu do Damašku mi poprvé vyprávěl Jarda Čermák, můj kamarád a spolubydlící. Jako malý našel doma několik fotek, na kterých jeho babička vesele hoduje, fotí se na oslu, prochází ulicemi Damašku nebo pózuje se syrskými vojáky.

Účelem babiččiny cesty byla přátelská návštěva kamaráda Naseho, jeho rodiny a přátel. U Čermákových se ale tradují další dvě informace, které s fotkami souvisí. Babi Čermáková měla údajně zprostředkovávat lidem na fotografiích prodej zbraní a taky že všichni lidé na fotografiích byli krátce po jejím výletu popraveni. Tahle informace zaujala zase mě – babi Čermáková, Mata Hari z Moravy.

Cestou rychlíkem z Prahy mi Daniela vyprávěla, že mezi historiky je málo těch, kteří pracují se vzpomínkami jako s relevantním historickým pramenem. I ona se většinou drží úředních zápisů, psaných archivů, udání nebo knih přání a stížností.

Lidská paměť je silná, ale selektivní a osobní zkušenost ovlivňuje vnímání dějinných procesů. I v těch nejtěžších časech byli lidé mladí, chodili do tanečních, zamilovávali se, brali se a byli skutečně šťastní. A tak je pro mladé historiky vždy výzvou vykládat dobu, utvářet dějinný obraz, tváří v tvář člověku, který ji prožil. Setkání s živelností rodiny Čermákových pro nás jako výzkumníky takovou výzvou bylo.

O čem tedy dokument Výlet babičky Čermákové je?

Bez toho, abych prozrazoval, co jsme společně s Danielou vypátrali, dokument vlastně nepojednává o ničem složitém. Těží z atmosféry prostého setkání, kdy se původní záměry akademického výzkumu střetávají s moravskou vřelostí, otevřeností a potřebou nás dosyta pohostit. Klade důraz na to, co si z příběhu babi Čermákové bere každá jedna postava před mikrofonem. Včetně dvou postav za ním. Její příběh funguje jako tmel celého setkání a zároveň prostor, do kterého si každý projektuje něco odlišného.

Jde tedy o příběh jako prostředek poznání. O to, jak skrze příběhy druhých hledáme to, co my sami chceme najít, to, co zapadá do příběhů v nás samotných.

„Vzdělání je především prožité vědomí souvislostí. Přesně to uplatňuji při výchově dalších generací,“ říká Vladimír Franz. „Jen hromádky informací nestačí, vlastně je to k ničemu. Je to důležité proto, abyste nebyli pořád jen překvapováni,“ dodává.

V roce 2012 se Franz rozhodl kandidovat v první přímé volbě na prezidenta republiky. „Byla to cesta za lidmi, za společností i zjištění, že žijeme ve vydluženém čase, kdy jedno odumřelo a druhé ještě nenašlo formu a neví se, co to je,“ vzpomíná na dobu, kdy vykročil do politiky.

Lidé poletují ve vakuu politiky

Lidi prý poletují ve vakuu sem a tam jako molekuly. „Někdo je z toho protivný, někdo miloučký, ale když to dělat nechcete, tak se tím ani nemusíte vzrušovat. Protože tady máme asi 5 milionů politologů a další davy těch, co jsou na ně přicucnuty a taky za to placeny, takže… co já s tím.“

Od své kandidatury ani nic nečekal. „Když někdo pomýšlí na nějakou funkci, začne se v jeho chování projevovat zkaženost. Takže právě proto jsem na žádnou funkci nepomýšlel, aby se u mne nic neprojevovalo.“ Zkušenost s politikou a volební kampaní tak zpětně hodnotí jako cestu. Zároveň nahlédl pod pokličku fungování našich médií a nejrůznějších společenských kruhů, což prý byla taky hlavně zkušenost.

Jednu změnu jako tvůrce zaznamenal: „Začal jsem být daleko pozornější vůči přírodě a věcem, které skutečně mají smysl,“ přiznává. Politici jsou pak podle Franze stejně potřební jako popeláři, bachaři nebo třeba hrobníci.

„To sice nejsou VIP povolání, politika je VIP, ale nevím proč. Je to normální služba a já si vážím těch, co to jsou schopni dělat… Pro politiku se člověk musí narodit a být trochu i psychopat. No, a to já, bohužel… snad v příštím nebo posmrtném životě,“ uzavírá.

Kontakt s materií

Když ho něco zaujme, zkusí si to osahat. „Když mě zaujmou kytky, tak si je taky pěstuji. Pak nastane ta rumařina, ten styk se zemí, kdy se hrabete ve hlíně…“

Kontakt s materií je pro něj nesmírně důležitý. „I takové akvarely dělám zásadně na zemi a na úplném začátku jsem je dělal přímo rukama. Haptický vjem je nesmírně důležitý. Muzika se dělá hlavou, ale i rukama a je to nemlich stejně důležité.“

Podobně „dotýkaná“ prý musí být i krajina, které se věnuje. „Já byl vždy krajinář, a to v tom normálním i přeneseném slova smyslu. Jsem děsně meteosenzitivní a vlastně mě děsně nebaví půlrok bez slunce, kalna a tmy.“ Svůj vztah k dotýkané krajině pak vysvětluje na příkladu pobytu v USA: „Já tam neviděl ten jejich komunikační kód. V krajině, kterou známe z westernů, je něco jiného. Jen 3 tisíce kilometrů kukuřičných polí? To není nic moc,“ vzpomíná.

Tehdy si sám začal klást otázku, co pro něj znamená vlast. A má už i odpověď: „Je to veškerá dobrá energie, která byla někde vydána. Poté se prolnula se zemí, a ta je jí dnes prorostlá. Takový kus země už má jiný význam.“ Když jedete kolem Blaníku, tak nevidíte jen kopec s rozhledničkou, ale je tam rozpuštěný Bedřich Smetana a ten kus země má pro vás prý úplně jiný význam. „Pochopil jsem, že mám rád krajinu dotýkanou, a je vlastně úplně jedno, kde to je.“

Život ve vlnách

Pokud pak má odpovědět na otázku, které období jeho života bylo zatím nejzásadnější, tak žije ve vlnách. „V muzice bylo zásadní období, když jsem skončil právo a pak celé dny seděl u piana a skládal denně 4−5 písní. Chodil jsem vykládat vagony, roubovat stromy a jezdil se sypačem.“ Tehdy bydlel v pražských Vysočanech, a když celé dopoledne hrál, „to na mne panečku chodilo udání, že za dělnické peníze někdo hraje na piano. Kdyby se tam pořádala noční heavymetalová party, tak to nevadilo nikomu.“

Jaké období ze svého oboru „výtvarna“ považuje za nejdůležitější? Proč vlastně studoval práva, když si talár nikdy neoblékl? A jaké geny zdědil od svých předků? Poslechněte si v audiozáznamu pořadu Hovory Markéty Ševčíkové.