Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Se jménem Jana Zajíce jsem se poprvé setkala někdy v roce 1978, objevila jsem jeho hrob při návštěvě příbuzných ve Vítkově. Netušila jsem tehdy jak silný příběh a osud mám před sebou, nikdo mi tehdy neřekl co se stalo, žádné detaily. Jako by to ve městě bylo tabu, téma, o kterém se nemluví. Po roce 1989 se už příběh Jana dostal do novin, do televize.

Ke mně se vrátil až po nástupu do Českého rozhlasu. Od poloviny devadesátek jsem měla tu čest mluvit s Janovou maminkou, tátou, pamětníky. Letos přišlo i setkání se sourozenci. Příběh už znám. A možná ne každé setkání, natáčení, přináší něco nového, další střípek. Už roky to není jen práce a profesní přístup. Je to osobní, blízké a moc silné téma.

Špinavý, zarostlý, opilý s levným krabicovým vínem v ruce a často i žebrající člověk u ochoďáku, který dělá neplechu. Takto zažila bezdomovce většina z vás. Všichni ale nejsou takoví.

„Když přijdete k nám do azylového domu, na mnoha z nich nepoznáte, že nemají vlastní domov. Vstávají ještě před budíčkem a odcházejí do práce. I tak dnes vypadá bezdomovectví,“ přiznává ředitel Fiala.

Pokud je práce sociálních pracovníků dobrá a padne na úrodnou půdu, klient jednoho dne odjede a už se nevrátí. „Funguje jako každý jiný, má práci, kde bydlet a ti šťastnější dokonce svou rodinu… I ten, kdo se z ulice dostane, má ale málokdy vnitřní motivaci přijít a poděkovat. Dozvídáme se to obvykle oklikou. Častější je ale negativní zpětná vazba, kdy člověk odejde, myslíme si, že je všechno fajn a v pohodě, ale on se za rok vrátí a je na tom stejně, nebo hůř.“ (more…)

Nové krajské uspořádání začalo fungovat od počátku roku 1949. Projev ministra vnitra Václava Noska z 2. ledna určený schůzím Krajských národních výborů měl revoluční dobovou patinu: demagogie, manipulace, vyhrůžky. Z dochovaného záznamu jsme vybrali nejilustrativnější úryvky.

K přijetí zákona o Jednotných zemědělských družstvech (Klement Gottwald soukromé rolníky ještě těsně po Vítězném únoru ubezpečoval, že kolchozy u nás zakládány nebudou) a založení Rady vzájemné hospodářské pomoci se bohužel autentické rozhlasové nahrávky v archivu Českého rozhlasu nedochovaly. (more…)

Například do doby, kdy byly Čechy snad nejvíce spjaty s kulturním děním v Evropě. Jiří Fajt v pořadu mluví o Lucemburcích, kteří úspěšně proměnili to nejlepší ve výtvarném umění a architektuře v důležitý nástroj vládnutí.

Prvním malířem v české historii umění, jehož jméno můžeme prokazatelně spojit s dochovaným dílem – monumentální malířskou výzdobou kaple sv. Kříže na Karlštejně – je dvorní umělec císaře Karla IV. mistr Theodorik. V roce 1997 Fajt dané téma představil na výstavě, kterou dodnes považuje za jednu z nejlepších, které připravil. „Theodorik byl člověkem kreativního ducha a velkého intelektuálního potenciálu. Je to poprvé v dějinách světového výtvarného umění, kdy se v sakrálním prostoru v takové míře objevil deskový obraz.“

Nesmíme z Karla IV. vytvářet modlu. Nikoho nesmíme nekriticky stavět na piedestal a budovat na něm dokonce nějaké národní uvědomění. To je velmi nehistorické.

V roce 2006 byl na Pražském hradě představen velký mezinárodní výstavní projekt, který za českou stranu připravil Jiří Fajt. Výstava Karel IV. – císař z Boží milosti: Kultura a umění za vlády posledních Lucemburků 1347-1437 měla své první uvedení v Metropolitním muzeu umění v New Yorku. Na dané téma pak byla v Praze připravena důležitá mezinárodní konference a k výstavě vyšla také rozsáhlá odborná publikace. Do české metropole se tehdy ze světových sbírek dostala umělecká díla, která v historii středověkého umění, jež vznikalo nejen na našem území, hrají nezastupitelnou úlohu. Některá z nich se po deseti letech vrátila do Valdštejnské jízdárny, tentokrát u příležitosti výstavy, kterou Národní galerie uspořádala v rámci připomenutí sedmistého výročí narození Karla IV.

Ve své Vizitce Jiří Fajt vysvětluje, proč s přípravou druhého uvedeného projektu nejprve váhal, a jaký je rozdíl mezi oběma výstavami, které dodnes připomínají obsáhlé publikace, jež k nim vyšly. A v neposlední řadě se zamýšlí také nad otázkou, zda už jsme schopni s odstupem sedmi století hodnotit osobnost Karla IV. objektivněji. „Nikdo nemůže popřít, že Karel IV. má zásadní vliv na vznik Prahy. Praha dnešních dnů vděčí za mnohé právě jemu. Ale nikdo nemůže tvrdit, že by česká otázka byla pro Karla natolik dominantní, že by zastínila jeho zájem o Svatou říši.“