Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Připravil Tomáš Sedláček. Recenze na audioknihu Nesnesitelná lehkost bytí. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Ze záznamu hovoří Milan Kundera.

Připravilo Brno v roce 2019. Premiéra 19. 1. 2019 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h).

Lit.: Sedláček, Tomáš: „Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít.“ Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí jako audiokniha. In web ČRo Brno, 18. leden 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Milanu Kunderovi, čestnému občanovi Brna, jednomu z nejpřekládanějších světových autorů a zároveň i jednomu z nejvlivnějších myslitelů dneška se v daleké Paříži blíží devadesátka.

Připravila Milena Štráfeldová.

Natočeno 2009. Premiéra 18. 1. 2009 (ČRo Rádio Praha, 11 min.).

Lit.: Štráfeldová, Milena: Lenka Procházková: Slunce v úplňku, příběh Jana Palacha. In web ČRo Radio Praha, 18. 1. 2009 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: 40. výročí sebeupálení Jana Palacha se stalo příležitostí pro celou řadu akcí, které jej i jeho čin připomínají. Vedle vzpomínkových setkání, výstav nebo filmových přehlídek je to i několik palachovských publikací. Jednou z nich je román Lenky Procházkové Slunce v úplňku s podtitulem Příběh Jana Palacha. Věnujeme mu dnešní Knihovničku Radia Praha.

„Místo tramvaje přijížděl tank. Pravým pásem drtil kolejnici, do vzduchu sršely jiskry. Uniformy vojáků a samopaly v jejich rukou vypadaly jako z učebnice dějepisu, ale křik lidí běžících po stranách kolosu nevyjadřoval vděk: „Zachvátčiky! Uchadítě damoj!“ I ve vzteku to ale znělo jako dětská říkanka. A tak se vrátili k rodné češtině. „Táhněte domů, okupanti!“

Tak začíná dosud poslední román Lenky Procházkové. Kniha, popisující události od začátku sovětské okupace Československa až po úmrtí Jana Palacha, vyšla symbolicky 21. srpna 2008. Nebylo to však první setkání Lenky Procházkové s palachovským námětem. V samizdatové edici Petlice v roce 1989 vydala dokument Jan Palach. Jako spoluautora uvedla exilového novináře Jiřího Lederera, který začal sbírat svědectví k Palachovi už v roce 1969. Procházková tento materiál po jeho smrti použila pro svou knihu. Práci jí tehdy ztěžovala StB:

„Když jsem psala tu první knihu, což byl dokument, tak to bylo v době totality. To bylo samozřejmě poněkud těžší, protože jsem byla sledovaná. Takže když jsem si s někým dávala schůzku, tak to bylo trošku problematické. Tím pádem ta kniha vznikala v takových ztížených podmínkách a pomaleji. Teď jsem to samé téma zpracovala románovou formou a musím říct, že mne to stejně jako tehdy bolelo.“ (more…)

O svém osobním vnímání architektury, které dříve nazýval tradicionalistické, ale třeba i o svém vyrůstání v letenském Molochovu si poslechněte v první části rozhovoru s Miroslavem Šikem.

Natočeno 2018. Premiéra 2. a 12. 10. 2018 (ČRo Rádio Wave, 18:00 h).

Lit.: Gebrian, Adam – Fajtová, Magdaléna:  Bourání s Miroslavem Šikem: Architekti a urbanisté mají zabránit útěkům lidí z měst. In web ČRo Radio Wave,  2. říjen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Architektura není pro fotku ani pro manifest, ale je pro život,“ říká vysokoškolský profesor a architekt Miroslav Šik, který strávil velkou část života ve Švýcarsku. Město pro něj znamená hlavně bydlení a architekti s urbanisty by podle něj měli právě nad bydlením nejvíce přemýšlet. O tom, jak se mění město a co je potřeba dělat, aby lidé z města neutíkali, mluvil s Adamem Gebrianem v pořadu Bourání.

„Můj učitel Aldo Rossi vždycky říkal, že město je bydlení. Jsou to ty obytné čtvrti, které tvoří obytnou strukturu města,“ říká profesor a architekt Miroslav Šik. „Dělat koncertní síně nebo knihovnu, to je výjimečné, a třeba už se to nebude nikdy opakovat. Já jsem se specializoval na bydlení, protože jsem přesvědčený, že bydlení je tahoun města,“ vysvětluje.

Město se vyvíjí, odráží společenské a politické změny, musí snášet pohyby populační křivky. V Curychu, kde Miroslav Šik řadu let působil, se městské bydlení měnilo také s ohledem na sociální politiku dvacátého století. „Curyšská bytová družstva vlastně kritizují kapitalistické řešení bydlení, kritizují dvorovou zástavbu 19. století. Tedy takovou tu snahu postavit krásný dům s fasádou do ulice a dvůr udělat temný, bez slunečního svitu, s ošklivou fasádou. Do dvoru koukají záchody, kuchyně a pokoje pro služku. Sociálnědemokratická sídliště naopak vytvářela ohromné vnitřní bloky s kolektivním prostorem. Ve dvacátých letech tam byly třeba i školky. My tomu dnes říkáme zahradní města. Jak se ale zvětšuje množství obyvatel, musíme vymýšlet, jak tato zahradní města zahustit,“ říká. (more…)

Pusťte si Bourání s architektem Janem Vranovským o studiu v Japonsku i zvláštnostech života v Tokiu.

Natočeno 2019. Premiéra 14. 1. 2019 (ČRo Rádio Wave, 18:00 h.).

Lit.: Gebrian, Adam – Fajtová, Magdaléna: Bourání s Janem Vranovským: Japonsko není exotika, připomíná krajinu babiček. In web ČRo Radio Wave, 14. leden 2019 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: Jan Vranovský je architekt žijící v Japonsku, kde zároveň dostudoval a kde dnes pracuje. V pořadu Bourání s Adamem Gebrianem spolu v první části rozhovoru probrali například rozdílné přístupy studia v Česku a Japonsku nebo to, jak se Jan dostal od konstrukce stroje na obalování jídelních hůlek lepidlem až ke studiu města a informační entropie.

Jan Vranovský se před čtyřmi lety rozhodl podat přihlášku na univerzitu v Tokiu, vzhledem k nízké pravděpodobnosti přijetí však vůbec nečekal, že by mu studium mohlo vyjít. Po podání portfolia, překonání obrovského množství papírování a další administrativy a jednom skypovém pohovoru byl přijat a od té doby žije a působí v Japonsku. „Když jsem byl v Japonsku poprvé, očekával jsem exotiku. Po příjezdu jsem měl pocit, jako kdybych byl v prostředí ze svého dětství, v krajině své babičky,“ říká Jan. Dojem se prý pak do jisté míry začal projevovat i v jeho práci, ale i v životě a fungování v místní společnosti.

Když přijel do Tokia jako student, čekaly ho asi tři týdny administrativních záležitostí, návštěv nejrůznějších úřadů a shánění bydlení, což v natolik odlišné společnosti a bez znalosti jazyka skutečně není nic snadného. „První věc, na kterou člověk v Japonsku narazí, je nutnost mít japonské telefonní číslo k vyřizování veškerých záležitostí. Pokud si ale chcete v Japonsku vyřídit telefon, musíte už mít vyřízenou banku, bydlení a tak podobně. Byla to taková Hlava XXII,“ říká Jan. Ve škole pak bylo všechno úplně jinak, než čekal. „Přišel jsem do studia, velice mezinárodní místnosti, kde všichni mluví anglicky. Byly tam obří čtyřmetrové stavby vyrobené z jídelních hůlek, podivné stroje vyrobené z dřevěných desek. Vůbec jsem nevěděl, co je účelem,“ říká. (more…)

Jak se dostaly v roce 1985 skupiny jako Máma Bubo, Jablkoň nebo Precedens na vinyl vydaný u italského vydavatelství? Za jak zásadní považuje Michal Chadima okolnosti ukončení činnosti Jazzové sekce? Dozvíte se v první části ArtCafé. Ve druhé polovině představí hudební dramaturg Pavel Zelinka kompilaci Ostrov hudby 3 a hudebnice Aneta Martínková debutovou desku svého projektu Margo. Připravil Ondřej Bambas.

Natočeno 2019. Premiéra 11. 1. 2019 (ČRo 3 Vltava, 16:05 h.).

Lit.: Bambas, Ondřej: Vychází pokračování Alternativy. 80. a 90. léta léta očima hudebníka Mikoláše Chadimy. In web ČRo 3 Vltava, 18. leden 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Ať už hrál s Kilhets, Extempore nebo MCH Band, Mikoláš Chadima vždy patřil mezi významné postavy české alternativní scény. Podmínky hudebníků a svůj vztah k netolerantní komunistické vládě popsal Chadima v unikátním svazku Alternativa. Nyní vychází pokračování – Alternativa II.

Mikoláš Chadima se vždycky snažil jít proti proudu – svojí cestou, tak, aby nabídl posluchačům unikátní zvuk. V hudbě využíval saxofonu, ale taky němčiny. Skladby nahrával jak instrumentální, tak ty, ve kterých vynikly básně Ivana Wernische. V polovině osmdesátých let se odvážil sepsat výpověď o československé hudební alternativě.

Nikdo o tom nechtěl psát. Tak jsem nakonec začal psát já.

„Jazzová sekce se ocitla pod docela slušným tlakem. Nabyl jsem dojmu, že by bylo dobré tu dekádu nějak dát do kupy, nějak to zhodnotit. Obracel jsem se na různé publicisty, aby to udělali, že jim půjčím materiály. Vlastně jsem to vnucoval někomu jinému, aby to napsal. A protože nikdo nechtěl, tak jsem to nakonec začal psát já,“ popisuje Mikoláš Chadima, jak se po třech letech rozhodl v roce 1984 dát dohromady vlastní text. (more…)

Pepek námořník slaví devadesátiny. Co jste o něm možná nevěděli? Připravili Ondřej Klapal a Jiří Štefl.

Natočeno 2019. Premiéra 17. 1. 2019.

Lit.: Štefl, Jiří – Klapal, Ondřej: Láska ke špenátu, velké svaly a dýmka. Komiksový Pepek námořník slaví 90, začínal ve vedlejší roli. In web IRozhlas, 17. 1. 2019 (článek+ nahrávky k poslechu). – Cit.: Námořník s bílou čapkou, malou dýmkou a velkými svaly, který má vždy po ruce plechovku se špenátem. Takový je Pepek námořník, který nyní slaví devadesáté narozeniny. Tato animovaná postavička byla ve své době v USA dokonce populárnější než Mickey Mouse. Fanoušky si ostatně získala už při svém vůbec prvním setkání s publikem.

Příběh Pepka námořníka je úzce spojen s jeho budoucí láskou Olivou Oylovou. Právě ona totiž byla hrdinkou původního komiksu Thimble Theatre, který pravidelně vycházel v newyorském listu Evening Journal.

Olive tenkrát chodila s Haroldem Hamgravym. A Pepek se v tomto komiksu poprvé objevil 17. ledna 1929, když si ho Olivin bratr Castor objednal, aby ho dopravil do kasina na ostrově.

Poté, co tato gamblerská sága skončila, Pepek z komiksu zase zmizel. Jeho návrat si ale vynutili čtenáři. Pepek se pak časem stal hlavní postavou komiksu a z příběhu vytlačil původního Olivina přítele. (more…)