Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

18. 9. 2018

Trafikant 1/8 (2018)

Filed under: Četba na pokračování — Premek @ 9:39

Robert Seethaler. Četba na pokračování z textu rakouského spisovatele. Překlad Michael Půček. Připravila Ivana Myšková. Dramaturgie Vladimíra Bezdíčková. Režie Aleš Vrzák.

Účinkuje Lukáš Hlavica.

Natočeno 2018. Premiéra 1. dílu 18. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 29 min).

Pozn.: Román rakouského spisovatele Roberta Seethalera se odehrává ve Vídni na sklonku třicátých let minulého století. Prostý, naivní mladík přijde z provincie do hlavního města, aby se v trafice vyučil obchodnickému řemeslu a našel vlastní cestu životem. Na pozadí turbulentních politických událostí sbírá sedmnáctiletý Franz první životní i sexuální zkušenosti, prožije lásku i nenávist. Průvodcem a rádcem v jeho osobních zmatcích se mu stává stálý zákazník trafiky, Sigmund Freud. Mezi oběma muži, kteří se vzděláním, věkem a společenským postavením nemůžou lišit více, vznikne neobyčejné přátelství. Jenže doba se začíná vymykat z kloubů a kráčí vstříc šílenství…

Robert Seethaler se narodil ve Vídni roku 1966. Jeho prvotina „Die Biene und der Kurt“ z roku 2007 byla vyznamenána Cenou za debut památníku Buddenbrookhaus. Následně autor získal několik stipendií. Film podle jeho scénáře „Die zweite Frau“ posbíral řadu ocenění a byl prezentován na mnoha mezinárodních filmových festivalech. V roce 2008 vydal Seethaler druhý román „Die weiteren Aussichten“, o dva roky později „Jetzt wird ernst“ a zatím poslední román „Trafikant“ vyšel v roce 2012.

Lit.: Bezdíčková, Vladimíra: Robert Seethaler: Trafikant. In web ČRo 3 Vltava, 25. září 2018  (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Vídeň, 30. léta minulého století. Životní příběh chlapce, který se ve zjitřené době mění z naivního kluka v muže a stává se ryzím hrdinou. Četbu na pokračování z textu rakouského spisovatele poslouchejte on-line vždy po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Robert Seethaler (nar. 1966) je rakouský spisovatel, scenárista a herec. Skrze hraní se dostal ke psaní. V překladu Michaela Půčka vyšly u nás dvě autorovy knihy – Celý život a Trafikant. Právě tento román se odehrává ve Vídni na sklonku třicátých let minulého století. Sedmnáctiletý mladík Franc Huchel se v příběhu dostává do učení k trafikantovi Ottu Trsnjekovi, invalidovi z první světové války. Má se v obchodě matčina známého vyučit řemeslu a zároveň najít sebe sama. Pro chlapce, který dosud žil pouze v Solné Komoře, je příchod do metropole obrovským zvratem. Sbírá zde první životní i sexuální zkušenosti, a to, když se bezhlavě zamiluje do varietní umělkyně Anežky, buclatého děvčete z Čech. Svůj život vtěsnává do občasných pohlednic, které píše matce, ovšem postupem času dojde i na obsáhlejší korespondenci.

Matčiny písemné odpovědi jsou trefné, ale zřídkavé, takže se mladíkovým průvodcem životem a rádcem stane stálý zákazník trafiky, Sigmund Freud. Mezi muži, kteří se liší snad vším – vzděláním, věkem a společenským postavením – vznikne přátelství.

Sedáváme na lavičce, chodíme do parku a mluvíme o všem možným. On kouří. Já ne. Vyptávám se ho na to a ono. A on mě taky. Často sice ani jeden neznáme odpověď, ale to je jedno. Mezi přátelema se to tak nebere. Věkovej rozdíl nám celkem ani nevadí. Ačkoliv na druhou stranu je profesor opravdu hodně starej. Když se na něj někdy takhle dívám, mám pocit, jako by pocházel z hrozně vzdálený minulosti. Jako ta stará, zkroucená švestka, co se za domkem sklání ke břehu. Ani trochu mi nevadí, že je Žid. Kdyby mi to Otto Trsnjek neřek, asi bych to ani nepoznal. Beztak vůbec nechápu, proč se lidi do Židů tak navážej.

Jak se ukazuje, ani slavný psycholog si není vždy jistý ohledně žen a hlavně má v předválečné Vídni jiné starosti. Román ale nerekonstruuje historické události, jde především o životní příběh chlapce, který se ve zjitřené době mění v muže a který se z naivního kluka stává ryzím hrdinou.

ArtCafé – Vendula Chalánková (2018)

Filed under: Radiodokument — Premek @ 9:36

Hostem bude ilustrátorka a designérka Vendula Chalánková, která aktuálně vystavuje svoje práce v Galerii Sýpka ve Valašském Meziříčí. Hudbu vybírá Zdeněk Přidal. Připravil Tomáš Pivoda.

Natočeno 2018. Premiéra 18. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 16:05 h.).

Lit.: Pivoda, Tomáš: Life is Life! Vendula Chalánková se mění společně s hrdinkou svých komiksů. In web ČRo 3 Vltava, 25. září 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Malířka a ilustrátorka Vendula Chalánková, známá například vyšívanými sms zprávami a lakonickými komiksy, vystavuje v Galerii Sýpka ve Valašském Meziříčí. Navíc ilustrovala knihu Jacquese Rupnika.

„Název výstavy ve Valašském Meziříčí vzešel z toho, že mě Pavel Forman pozval v létě na festival metalové hudby Brutal Assault. Tam jsem poprvé viděla naživo kapelu Laibach, která mě k názvu inspirovala,“ říká Vendula Chalánková ve vltavském pořadu ArtCafé.

Policie si myslela, že Vendula Chalánková krade solární panely

Jak ale sám název Life is Life! naznačuje, na výstavě jde především o pohled do jejího života. Návštěvníci tam uvidí sérii komiksů, malby, výšivky i instalace. Například 15 barevných komiksových stripů výstavních rozměrů, které ve svých – pro autorku obvyklých – třech okýnkách znovu vyprávějí různé „zkazky z autorčina života“. Nápady na ně si Vendula Chalánková pravidelně dlouhodobě zapisuje, některé stripy vznikají i těsně před vernisáží. Dále jsou zde k vidění ukázky ze série Plenér, což jsou malby, na nichž jsou v poměru 1:1 zachycené panely ze solárního pole poblíž Blanska. Podle autorky vzniklo v rámci projektu dvanáct tak věrně zachycených panelů, že na ni při odnášení obrazů přijela ochranka, která si podle záběrů na kameře myslela, že jim někdo solární panely krade. Ze série elektrospotřebičů je výstavě k vidění také v poměru 1:1 závěsná malba Mikrovlnná trouba nový typ, vytvořená technikou stříbrný prach a akryl na plátně. Na vernisáži ve Valašském Meziříčí zahrála na Valašsku oblíbená kapela Eletrïck Mann, která podle ilustrátorky hraje hudbu v žánru alko-hiphop.

Život uprchlíků jako počítačová hra bez happy endu

Součástí výstavy je i série ilustrací k filmu Bohu žel. „Obrátil se na mě můj bývalý spolužák, že chystá pro Sašu Dlouhého počítačovou hru k jeho dokumentárnímu filmu. Film Bohu žel mapuje život uprchlíků, kteří žádají v České republice o azyl. Získá ho pouze uprchlík se ženou, kteří přišli z Ruska. V samotné hře hraje hlavní roli postava uprchlíka, který prchá ze Sýrie, překonává různé překážky, bojuje s muslimskými teroristy, přeplouvá moře na lodi, musí přeskakovat různé ostnaté ploty a bojuje s dopravní nebo námořní policií. Když se dostane do České republiky, probíhá tam zrovna demonstrace proti uprchlíkům, přičemž na jednom transparentu se objeví nápis: Vrať se zpět. „Takže tuto hru nejde vyhrát,“ komentuje vyústění hry výtvarnice. Vedle samotných postaviček ze hry jsou na výstavě umístěny QR kódy, pomocí kterých si mohou návštěvníci zahrát hru online na internetu.

Mám ráda metal, ale normálně poslouchám jen Vltavu

Zatímco dříve autorka vyšívala na své výstavy přesná znění některých reálných sms zpráv, pokrok v moderních komunikačních technologiích ji dnes příliš neinspiruje: „Nemám chytrý telefon, ponechala jsem si starý tlačítkový a nemám ani ten internet v mobilu.“

I když většinu času poslouchá ČRo Vltava, má ráda také metalové kapely a jednu chtěla dokonce kdysi založit. Také v rámci výstavy Art-Brut-All v ostravském Dole Michal, doprovázející metalový festival, vystavila svého „brutálního“ rozpůleného zajíčka na baterky.

Střední Evropa je jako pták s očima vzadu

V nakladatelství Novela Bohemica navíc vychází kniha Jacquese Rupnika Střední Evropa je jako pták s očima vzadu, kterou Vendula Chalánková ilustrovala. „Nejnáročnějším úkolem bylo pro mě knížku přečíst,“ poznamenává autorka na otázku, jak se jí na pro ni doposud neobvyklém tématu pracovalo. „Kniha vyšla k výročí osmiček a založení republiky a přiměla mě přemýšlet o věcech v souvislostech, o kterých jsem do té doby nepřemýšlela, což mě moc mile překvapilo. Myslím, že život ve střední Evropě je dobrý,“ dodává ilustrátorka.

Káva o čtvrté – Archeologie z výšky (2018)

Filed under: Radiodokument — Premek @ 9:30

Diskusní pořad, dnes na téma archeologie z výšky. Host prof. PhDr. Martin Gojda, Archeologický ústav Akademie věd ČR. Ne všem vadilo dlouhotrvající sucho a nedostatek srážek letošního léta. Odborník, který se věnuje tzv. letecké archeologii, takové počasí vítá. Díky suchu totiž dochází k výraznému zviditelnění řady archeologických lokalit. Jakým způsobem louky a lesy louky a lesy louky a lesy díky suchu vydávají svědectví o někdejším životě? Jaké památky se tak podařilo odhalit? A co všechno letecký archeolog musí znát a umět? Dotazy posílejte na adresu: kavaoctvrte@rozhlas.cz. Moderuje Tomáš Voženílek.

Natočeno 2018. Premiéra 18. 9. 2018 (ČRo 2 Praha, 16:04 h.).

Host Lucie Výborné – Jiří Mrázek a Adam Karásek (2018)

Filed under: Radiodokument — Premek @ 9:27

Jiří Mrázek a Adam Karásek jsou mladí podnikatelé shromažďující staré věci, které by se daly použít nanovo. Nejde ale o vetešnictví nebo bazar. Navíc oba dva nemají rádi slovo retro. Jak tedy nazvat katalog, kde je psací stroj ze 60. let nebo gymnastická koza jako ze staré tělocvičny? O co jim jde vedle byznysu? Čím je okouzluje design sektorového nábytku nebo nádražní a kancelářské hodiny Pragotron? Moderuje Lucie Výborná.

Natočeno 2018. Premiéra 18. 9. 2018 (ČRo 1 Radiožurnál, 9:06 h).

On Air – Dá se vypsat z psychických potíží? (2018)

Filed under: Radiodokument — Premek @ 9:16
Poslechněte si reportáž o tom, jak psaní prózy a poezie pomáhá při psychických potížích. Připravil Filip Titlbach.

Natočeno 2018. Premiéra 17. 9. 2018 (ČRo Rádio Wave).

Lit.: Titlbach, Filip: „Uvolní se šrouby. Člověk ze sebe vyplivne nejinternější emoce.“ Dá se vypsat z psychických potíží? In web ČRo Radio Wave, 17. září 2018  (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Tereza Sylva se léčila od svých dvaceti let s úzkostnou poruchou. Trpěla panickými záchvaty, kvůli kterým vyhledala terapeuta. Básníka Ticho zase provází životem mutismus – jinak řečeno oněmění. Projevuje se ztrátou řeči při různých situacích nebo směrem k některým lidem. Oba pomáhali vést literární dílnu pro pacienty v Psychiatrické nemocnici v pražských Bohnicích.

Tereza se před několika lety přestěhovala do Francie kvůli studiu na vysoké škole. Její psychický stav se zhoršil, když se po vystudování vrátila do Čech. „Čtyři dny jsem nemohla spát. Dostala jsem se do nepříjemného stavu, kdy jsem se bála, že zešílím nebo že vyskočím z okna. Nechala jsem se proto odvézt na psychiatrickou kliniku.“

Tam jí nasadili léky a diagnostikovali schizoafektivní poruchu. Tereza se pak postupně se svojí nemocí učila pracovat ve stacionářích. Nakonec se zjistilo, že trpí hraniční poruchou osobnosti, která se projevuje emoční labilitou, nepředvídatelností a chronickými pocity prázdnoty. Jedním ze způsobů, jak se snaží se svými problémy vyrovnat, je psaní básní.

„Už od mala jsem si psala deníky. Pomáhá to v autoterapii, protože si člověk rovná vlastní myšlenky. Pak jsem začala psát básně. Když jsem se dostala do blázince, byl to takový můj svět, který jsem si konstruovala. Vytvářela jsem si vlastní svět, abych to tam přežila. Psala jsem, co se mi děje. Teď z toho vyjde celá sbírka, která bude o nemoci, kterou trpím. Pomáhá to.“ (more…)

Interview Plus – Kamil Bartošek alias Kazma (2018)

Filed under: Radiodokument — Premek @ 9:05

Kamil Bartošek alias Kazma bude hostem v Interview Plus. Jen jeden člověk z deseti zastaví u dopravní nehody. Na to se osvětovou kampaní snaží poukázat mystifikátor Kazma. Jenže kampaň odstartoval mystifikací, ve které nastražil na Leoše Mareše fiktivní dopravní nehodu. Poslední díl Kazmovy show vidělo za první dny na internetu přes milion a půl lidí. O co v celé věci jde? Jakou moc má internet? A jde o bohulibou činnost, nebo je to celé další velká mystifikace? Moderuje Michael Rozsypal.

Natočeno 2018. Premiéra 18. 9. 2018 (ČRo Plus, 11:34 h).

Hra na uši (2018)

Filed under: Rozhlasové hry — Premek @ 9:03

Jiří Adámek. Zvuková kompozice inspirovaná dílem brněnského konceptualisty Jiřího Valocha. Dramaturgie Renata Venclová. Režie Jiří Adámek. Hudba a zvuk Ladislav Železný.

Osoby a obsazení: Soprán (Vendula Holičková), Alt (Anna Bubníková), Tenor (Pavol Smolárik) a Bas (Ondřej Bauer).

Natočeno 2018. Premiéra 25. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra. Repríza 7. 4. 2019 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h.) v cyklu Repete u příležitosti udělení 1. ceny Prix Bohemia Radio 2019; 4. 9. 2022 (SRo Rádio Devín, 21:00 h.) u příležitosti 50. výročí zahájení vysílání stanice Devín.

Pozn.: První cena v sekci Rozhlasová hra na Prix Bohemia Radio 2019. Podpůrný grant /tvůrčí stipendium/ Karl-Sczuka-Prize za rok 2019 (58. ročník). Jako video s anglickými titulky hru prezentoval SWR 2.  Hlavní cena Grand Prix Nova 2020 v sekci Drama.

Pozn. 2: Rádio Devín, ktoré dnes oslavuje okrúhle výročie, bolo pred päťdesiatimi rokmi založené spolu s českou rozhlasovou stanicou Vltava. Preto sme do dnešného sviatočného vysielania zaradili aj českú rozhlasovú hru Jiřího Adámka: Hra na uši. Táto hra bola inšpirovaná dielom brnenského konceptualistu Jiřího Valocha a skúma hranice možností rozhlasovej hry, zvuku a ticha. (anotace Rádia Devín)

Lit.: Venclová, Renata: Jiří Adámek: Hra na uši. In web ČRo 3 Vltava, 25. září 2018 (článek). – Cit.: Slova, věty a tvrzení namísto postav, jejich řetězení, rozvíjení i vzájemné popírání místo děje. Zvukově-hudební meditace, při které se doporučuje nechat uši otevřené. Kompozici inspirovanou dílem brněnského konceptualisty Jiřího Valocha poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

V dnešním stále komplikovanějším světě si svoje fungování zjednodušujeme a spoustu věcí děláme automaticky. I poslech rozhlasu mívá často podobu zautomatizovaného rituálu. V pravidelných časech a k určitým činnostem automaticky zapínáme rozhlasový přijímač a ještě než se ozvou první slova nebo tóny, už předjímáme, co uslyšíme. Ale najdou se tvůrci, kteří rádi prověřují zavedené jistoty. Kteří se nerozpakují vyzkoušet, co se stane, když se všeobecně dodržovaná pravidla přenastaví nebo poruší.

Ve zvukové kompozici Hra na uši takto experimentuje autor a režisér Jiří Adámek. Při psaní vyšel z textů z archivu brněnského kunsthistorika, teoretika, výtvarníka a básníka Jiřího Valocha. Hra, ve které místo postav hrají hlavní roli slova, věty a tvrzení, při níž místo děje sledujeme jejich řetězení, rozvíjení nebo vzájemné popírání, zavede posluchače do hájemství zvuků, z nichž jedině se skládá pravé rozhlasové dílo. Je možné vystavět rozhlasové dílo na jeho sebedefinici? Co může vzniknout? A jak na to zareaguje posluchač?

Stejně jako na mnoha svých předchozích radioakustických projektech spolupracoval Jiří Adámek i na Hře na uši se zvukovým designérem Ladislavem Železným. Před mikrofony se postavili a svoje hlasy dali do hry Vendula Holičková, Anna Bubníková, Ondřej Bauer a Pavol Smolárik.

Rozhovor s autorem

Jak vypadaly texty Jiřího Valocha, ze kterých jste vycházel, a v čem především vás inspirovaly?

Přijel jsem do archivu Moravské galerie v Brně a přede mě přistálo asi pět beden plných rychle načrtnutých cedulek, někdy dokonce jen počmáraných ubrousků či rubu pozvánek na někdejší vernisáže. Málokdy delší texty, spíše pár slov. I když to jsou jen fragmenty, a možná ne vždycky bůhvíjak původní, spíše inspirované kolegy umělci, mají dost silný filozofický obsah. Znovu a znovu nahlížejí fenomén slova jako podivný ryze lidský úkaz. Zkoumají kategorii tvrzení a jeho pravdivosti. Vědomě si hrají s procesem lidského vnímání.

Tyhle všechny materiály jsem si nafotil, přepsal a pak jsem si s nimi hrál. Původně jsem myslel na přímou poctu Jiřímu Valochovi, na mozaiku z jeho tvorby, jenomže pod tím vlivem to začalo psát mně samotnému. Nakonec mi pod rukama vznikl původní text. Stalo se to i proto, že Valochovu reflexi média literatury jsem musel transformovat směrem k médiu rozhlasu.

Jste divadelní režisér, s obrazem a vizuálními prostředky obvykle pracujete. Proč jste se tedy rozhodl ve Hře na uši obrazové představy z mysli posluchačů vyloučit?

Při poslechu mnoha rozhlasových her jsem měl dojem, že tvůrci příliš spoléhají na iluzivní vykreslování prostředí. Jako by největším mistrovstvím bylo vyvzdorovat si vnímání konkrétního prostoru. Cinkají skleničky, bouchají okna, jezdí auta, telefonuje se, vzrušeně se dýchá. Ve výsledku tak často vznikají hry, které se co nejvíce podobají divadelnímu dramatu, i když nemají obrazovou stránku k dispozici. Jenomže rozhlas nabízí především akustické pole, ohromující dobrodružství zvuku. A na to se podle mě často zapomíná.

Berete obecně přijímané zákonitosti uměleckých druhů (nebo v horším případě umělecké konvence) jako výzvu k tomu, abyste je zpochybnil nebo prověřil? A co vás na tomhle přístupu baví?

Šlo mi o něco jiného, o reflexi vnímání, které je u rozhlasu dost specifické. Když si pustíte hudbu, tak ta funguje zcela autonomně, je jasné, že jde prostě o zvuk. Ale rozhlasové kompozice, pracující i s herectvím a slovem, mají v sobě zakódovanou onu absenci vizuální složky. Fascinuje mě třeba v této hře zmíněná nutnost neustále vyluzovat zvuky, protože příliš velká pauza působí podivně: zbude jenom svítící hifi věž nebo zapnutý počítač, ale po rozhlasovém díle najednou ani památky. Nebo ještě jiná věc: oproti divadlu, na které jsem zvyklý, si posluchač může nejen kdykoli přeladit stanici, ale podle chuti měnit hlasitost. A co je nejhorší, posluchač je před tvůrci skrytý. To je patrné v porovnání s divadlem, u kterého mají herci neustálou zpětnou vazbu. Takže mi nešlo o pranýřování konvencí, ale o fascinaci rozhlasem a vnímáním.

Co pro vás vedle divadla znamená práce v rozhlase?

Práce v rozhlase je rozkoš. Ani nevím, co více dodat. Možná, že k postupům, které znám z divadla, se přidává něco ze svůdnosti tvorby filmové: relativně krátké období hereckých zkoušek, pak lehký adrenalin při natáčení ve studiu, jehož důsledky jsou nezvratné. Občas následuje zoufání nad tím, že ani jeden z pěti záběrů není ideální. A pak donekonečna úpravy v takzvané postprodukci: úpravy hlasů, zvukové efekty, střihy, přesná délka pauz, dodávání hudební složky a všechno okolo. A pořád fascinace ryze zvukovým médiem a možností komponovat zvuky do výsledného tvaru, který už zůstane definitivní a nikdo na něm nic nezmění.

Lit.: Rokosová, Alena: Mozaika. Nová rozhlasová kompozice Hra na uši zkoumá hranice možností rozhlasové hry, zvuku a ticha. In web ČRo 3 Vltava, 24. září 2018 (článek + nahrávka Mozaiky k poslechu). – Cit.:  Rozhlasovou kompozici nazvanou „Hra na uši “ autora a režiséra Jiřího Adámka uslyšíte 25. září ve 20 hodin na stanici Vltava.

Jejím autorem je scénárista, režisér, pedagog a zakladatel divadelní skupiny Boca Loca Lab Jiří Adámek, který vyvinul originální typ hudebního divadla. Orientuje se na scénické kompozice, ve kterých kombinuje hudební a divadelní tvůrčí postupy.

„Hra na uši“ je inspirovaná texty konceptuálního umělce Jiřího Valocha. Alena Rokosová se Jiřího Adámka zeptala, jak se zrodil nápad vytvořit autorskou rozhlasovou kompozici s tímto názvem. „Historie je taková, že jsem dělal asi před dvěma roky představení z experimentální grafické poezie, a to viděl Ladislav Železný a spojilo se mu s tím, že jeden z experimentátorů je Jiří Valoch. To je starý pán a v Moravské galerii v Brně mají plné krabice jeho archivů. Je takový zmatek různých kartiček a cedulek, na nichž jsou jeho drobné nápady. A já jsem si začal s těmi kartičkami hrát, a to mě inspirovalo k napsání vlastního scénáře.“

Básník, kurátor a teoretik umění Jiří Valoch začal s tvorbou vizuální poezie a s konceptuálním uměním koncem 60. let. Vychází z možností jazyka, zaměřuje se na jeho reflexi. Ve své tvorbě se dotýká i land artu nebo performance, ovšem centrem jeho pozornosti byla vždy práce se slovem, jeho významy a představami a asociacemi, které vyvolává.

Autor a režisér Hry na uši Jiří Adámek popisuje, jaký scénář na základě inspirace tvorbou Jiřího Valocha vytvořil. „Scénář se točí v kruhu mezi herci, autorem, rozhlasovým dílem a posluchači. Obrací se to na posluchače, otvírá to otázky, co to je rozhlasové dílo a postupně z něčeho, co vypadá jako hra se slovy, se rodí nějaký význam,“ říká Jiří Adámek a dodává, že jeho snahou je v posluchačích vyvolat zvědavost a vtáhnout ho do hry.

Zvukovou kompozici inspirovanou dílem brněnského konceptualisty Jiřího Valocha autora a režiséra Jiřího Adámka uslyšíte na Vltavě 25. září ve 20 hodin.

Lit.: Venclová, Renata: Jiří Adámek: Hra na uši. Letošní vítěz Prix Bohemia Radio v kategorii Drama. In web ČRo 3 Vltava, 4. duben 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Slova, věty a tvrzení namísto postav, jejich řetězení, rozvíjení i vzájemné popírání místo děje. Zvukově-hudební meditace, při které se doporučuje nechat uši otevřené. Poslechněte si kompozici inspirovanou dílem brněnského konceptualisty Jiřího Valocha, která zvítězila na mezinárodním festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio 2019 v kategorii Drama.

35. ročník festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio má za sebou finálový večer, na kterém byli vyhlášeni vítězové všech soutěžních kategorií a předány Ceny Thálie. Za herecký výkon v rozhlasové hře Ladislava Grosmana Obchod na korze byla oceněna Zdenka Procházková.

V dnešním stále komplikovanějším světě si svoje fungování zjednodušujeme a spoustu věcí děláme automaticky. I poslech rozhlasu mívá často podobu zautomatizovaného rituálu. V pravidelných časech a k určitým činnostem automaticky zapínáme rozhlasový přijímač a ještě než se ozvou první slova nebo tóny, už předjímáme, co uslyšíme. Ale najdou se tvůrci, kteří rádi prověřují zavedené jistoty. Kteří se nerozpakují vyzkoušet, co se stane, když se všeobecně dodržovaná pravidla přenastaví nebo poruší.

Ve zvukové kompozici Hra na uši takto experimentuje autor a režisér Jiří Adámek. Při psaní vyšel z textů z archivu brněnského kunsthistorika, teoretika, výtvarníka a básníka Jiřího Valocha. Hra, ve které místo postav hrají hlavní roli slova, věty a tvrzení, při níž místo děje sledujeme jejich řetězení, rozvíjení nebo vzájemné popírání, zavede posluchače do hájemství zvuků, z nichž jedině se skládá pravé rozhlasové dílo. Je možné vystavět rozhlasové dílo na jeho sebedefinici? Co může vzniknout? A jak na to zareaguje posluchač?

Stejně jako na mnoha svých předchozích radioakustických projektech spolupracoval Jiří Adámek i na Hře na uši se zvukovým designérem Ladislavem Železným. Před mikrofony se postavili a svoje hlasy dali do hry Vendula Holičková, Anna Bubníková, Ondřej Bauer a Pavol Smolárik.

Jak vypadaly texty Jiřího Valocha, ze kterých jste vycházel, a v čem především vás inspirovaly?

Přijel jsem do archivu Moravské galerie v Brně a přede mě přistálo asi pět beden plných rychle načrtnutých cedulek, někdy dokonce jen počmáraných ubrousků či rubu pozvánek na někdejší vernisáže. Málokdy delší texty, spíše pár slov. I když to jsou jen fragmenty, a možná ne vždycky bůhvíjak původní, spíše inspirované kolegy umělci, mají dost silný filozofický obsah. Znovu a znovu nahlížejí fenomén slova jako podivný ryze lidský úkaz. Zkoumají kategorii tvrzení a jeho pravdivosti. Vědomě si hrají s procesem lidského vnímání.

Tyhle všechny materiály jsem si nafotil, přepsal a pak jsem si s nimi hrál. Původně jsem myslel na přímou poctu Jiřímu Valochovi, na mozaiku z jeho tvorby, jenomže pod tím vlivem to začalo psát mně samotnému. Nakonec mi pod rukama vznikl původní text. Stalo se to i proto, že Valochovu reflexi média literatury jsem musel transformovat směrem k médiu rozhlasu.

Jste divadelní režisér, s obrazem a vizuálními prostředky obvykle pracujete. Proč jste se tedy rozhodl ve Hře na uši obrazové představy z mysli posluchačů vyloučit?

Při poslechu mnoha rozhlasových her jsem měl dojem, že tvůrci příliš spoléhají na iluzivní vykreslování prostředí. Jako by největším mistrovstvím bylo vyvzdorovat si vnímání konkrétního prostoru. Cinkají skleničky, bouchají okna, jezdí auta, telefonuje se, vzrušeně se dýchá. Ve výsledku tak často vznikají hry, které se co nejvíce podobají divadelnímu dramatu, i když nemají obrazovou stránku k dispozici. Jenomže rozhlas nabízí především akustické pole, ohromující dobrodružství zvuku. A na to se podle mě často zapomíná.

Berete obecně přijímané zákonitosti uměleckých druhů (nebo v horším případě umělecké konvence) jako výzvu k tomu, abyste je zpochybnil nebo prověřil? A co vás na tomhle přístupu baví?

Šlo mi o něco jiného, o reflexi vnímání, které je u rozhlasu dost specifické. Když si pustíte hudbu, tak ta funguje zcela autonomně, je jasné, že jde prostě o zvuk. Ale rozhlasové kompozice, pracující i s herectvím a slovem, mají v sobě zakódovanou onu absenci vizuální složky. Fascinuje mě třeba v této hře zmíněná nutnost neustále vyluzovat zvuky, protože příliš velká pauza působí podivně: zbude jenom svítící hifi věž nebo zapnutý počítač, ale po rozhlasovém díle najednou ani památky. Nebo ještě jiná věc: oproti divadlu, na které jsem zvyklý, si posluchač může nejen kdykoli přeladit stanici, ale podle chuti měnit hlasitost. A co je nejhorší, posluchač je před tvůrci skrytý. To je patrné v porovnání s divadlem, u kterého mají herci neustálou zpětnou vazbu. Takže mi nešlo o pranýřování konvencí, ale o fascinaci rozhlasem a vnímáním.

Co pro vás vedle divadla znamená práce v rozhlase?

Práce v rozhlase je rozkoš. Ani nevím, co více dodat. Možná, že k postupům, které znám z divadla, se přidává něco ze svůdnosti tvorby filmové: relativně krátké období hereckých zkoušek, pak lehký adrenalin při natáčení ve studiu, jehož důsledky jsou nezvratné. Občas následuje zoufání nad tím, že ani jeden z pěti záběrů není ideální. A pak donekonečna úpravy v takzvané postprodukci: úpravy hlasů, zvukové efekty, střihy, přesná délka pauz, dodávání hudební složky a všechno okolo. A pořád fascinace ryze zvukovým médiem a možností komponovat zvuky do výsledného tvaru, který už zůstane definitivní a nikdo na něm nic nezmění.

Lit.: anonym: Jury praises Ulrike Janssen and Marc Matter. In web SWR 2, červenec (?) 2019 (článek). – Cit.: The Jury awarded the 58th Karl-Sczuka-Prize to „Meerschallschwamm und Schweigefang“, a work by the German composers Ulrike Janssen and Marc Matter.

The support grant goes to Jiří Adámek and Ladislav Źelezný for „Hra na uši / The Ears Game“.

The Karl Sczuka Prize for Works of Radio Art, established by the SWR in 1955, will be awarded this year for the 58th time. The invitation to submit works is public and the award consists of a main prize, endowed with 12.500 euros, and a support grant of 5.000 euros.

According to the regulations governing the prize, the award is made for “the best production of a work of radio art using musical material and structures in an acoustic performance”.

An independent jury, consisting of Christina Weiss (chair), Marcel Beyer, Julia Cloot, Michael Grote and Helmut Oehring, selects the prize winner.

The prize will be awarded on 20 October 2019 during the Donaueschingen Festival.

The regulations setting out all the conditions governing the submission of entries are available in German, English and French.

Lit.: Železný, Ladislav – Venclová, Renata: Hra na uši oceněná tvůrčím stipendiem Karl Sczuka Preis 2019. In web ČRo 3 Vltava, 16. červenec 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Ve čtvrtek 11. července v německém Baden-Badenu rozhodla nezávislá porota v čele s bývalou německou ministryní kultury Christinou Weiss o vítězích letošního ročníku mezinárodně uznávané soutěže KARL SCZUKA PREIS. Významné ocenění získala textově-zvuková kompozice Hra na uši z Českého rozhlasu, kterou v loňském roce natočili Jiří Adámek a Ladislav Železný.

Karl Scuka Pries je považována za nejprestižnější ocenění v oblasti rozhlasové tvorby využívající prvky radioartu, rozhlasového dramatu a různých zvukových a hudebních struktur v akusmatické kompozici. Cenu od roku 1955 pravidelně uděluje odborná porota na půdě německého rozhlasu SWR. Mezi laureáty jsou autoři a autorky zvučných jmen, jako např: Mauricio Kagel, Luc Ferrari, Gerhard Rühm, John Cage, Heiner Goebbels, Heiner Müller, Friederike Mayröcker, Pierre Henry, Ferdinand Kriwet, Christina Kubisch nebo německý autor s českým jménem Jan Jelinek.

Dosud se v žádném ročníku soutěže české produkci nepodařilo postoupit do finále a získat ocenění. Letos se v konkurenci 74 příspěvků z celkem 17 zemí prosadila textově-zvuková kompozice Hra na uši, kterou pro Český rozhlas napsal a režíroval Jiří Adámek, autorem zvukové a hudební realizace je Ladislav Železný. Inspiraci našli v díle brněnského konceptualisty, básníka, kurátora a teoretika umění Jiřího Valocha. Hra na uši byla poprvé odvysílaná 25. září 2018 na stanici Vltava v dramaturgii Renaty Venclové.

Stipendium Karl Sczuka Preis není prvním oceněním, které Hra na uši získala, v dubnu obsadila 1. místo v kategorii Drama na Prix Bohemia Radio 2019.

Lit.: anonym: Karl-Sczuka-Förderpreis 2019 Hra na uši / The Ears Game. Jiří Adámek. In web SWR2, b. d. (článek + video s anglickými titulky). – Cit.: Hra na uši / The Ears Game ist eine abstrakte Klang-Musik-Meditation über Radioproduktionen, das Erschaffen von Radiokunstwerken und deren Rezeption durch die Hörer.

Inspiration für den Autor war das Archiv des Brünner Kunsthistorikers, Theoretikers, Künstlers und Dichters Jiří Valoch. Valochs kurze, grafisch aufbereitete Stücke sind selten länger als ein paar Worte. Auffallend ist jedoch ihr philosophischer Inhalt. Alle von ihnen konzentrieren sich auf das Phänomen „Wort“ als eigentümliche, streng humane Form. Sie untersuchen Behauptungen auf ihren Wahrheitsgehalt.

Jiří Adámek wandte Valochs kreative Methode auf das Phänomen der Radiokunst und ihrer Rezipienten an. Worte, Sätze und Aussagen treten an die Stelle der handelnden Personen, und wir beobachten, wie sie heranwachsen und sich selbst verleugnen. (Renata Venclová) (…)

 

Osobnost Plus – Jan Kalvoda (2018)

Filed under: Radiodokument — Premek @ 8:56

Advokát Jan Kalvoda je hostem Osobnosti Plus. Před 22 lety uštědřil společnosti šok – kvůli užívání titulu JUDr., na který neměl nárok, odešel z funkce vicepremiéra, ministra spravedlnosti, šéfa své strany i poslance. Jak dnes žije? Moderuje Barbora Tachecí.

Natočeno 2018. Premiéra 18. 9. 2018 (ČRo Plus, 10:34 h).

Lit.: Chvátalová, Kateřina – Tachecí, Barbora:  Zeman je důlní kanár, který hlásí koncentraci nebezpečného oxidu, říká Jan Kalvoda. In web ČRo Plus,  18. září 2018  (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: „Nemám program občanského povstání zezdola. Ale hrdina moderní doby je pro mě člověk, který se pere důsledně o svá práva. Proti establishmentu,“ říká úterní host Osobnosti Plus, bývalý politik a ministr spravedlnosti, nyní advokát Jan Kalvoda.

„Člověk, který se nenechá otrávit správním úřadem nebo mrzutou soudkyní, která si nepřečte spis. Který se nenechá otrávit ani politicky vlivným lobbistou, když náhodou zkříží jeho zájmy. A který je důsledný. Pokud vidím takové lidi ve své praxi, vždycky mě to osvěží. Ne že bych takové lidi generoval, oni už jsou hotoví. Ale mohu-li, tak jim pomohu,“ dodává.

Advokát a bývalý politik Jan Kalvoda se narodil 30. října 1953 v Praze. V 90. letech působil jako předseda Občanské demokratické aliance, jako poslanec České národní rady a Poslanecké sněmovny a jako člen vlád České republiky. V únoru 1990 se stal poslancem České národní rady, po volbách v roce 1992 pak členem českého kabinetu. V sametové revoluci a druhé vládě Václava Klause zastával v letech 1992-1997 post místopředsedy vlády, v druhé vládě Václava Klause byl navíc v letech 1996-1997 ministrem spravedlnosti. Na své politické funkce v tomto roce rezignoval. Od odchodu z politiky vykonává soukromou advokátní praxi v Praze.

Chyba systému

Bývalý vrcholný politik z 90. let a současný elitní právník hovoří také o změnách, provázejících politickou kariéru Václava Klause a Miloše Zemana.

„Myslím, že oba dva úplně změnili základní hodnotové pozice. To nemluvím o osobnostních rysech, ale o tom, že to byl Václav Klaus, který vedl tuto zemi do Evropské unie a do NATO, a dneska by byl nejraději někde jinde. To není u dospělého člověka vysvětlitelné nějakou osobnostní změnou. Je to tak významný vektor v orientaci politiky, kterou reprezentoval, že mi to prostě nedává smysl,“ vysvětluje.

Na adresu prezidenta Miloše Zemana pak dodává, že se nechce přidávat k trendu spekulování o jeho mentálních proměnách. „Myslím, že Miloš Zeman jako muž v jistém věku a s jistým opotřebováním má přesto nárok na úctu. Alespoň úctu ke stáří. To mně však nebrání, abych se domníval, že Miloš Zeman začal politicky postupovat způsobem, který hraničí s velezradou,“ upozorňuje a dodává:

„Pokud někdo skládá ústavní slib na dodržování jistého dokumentu, který je postaven na jistých hodnotách, tak nemá právo ty hodnoty, jen tak mírnix-týrnix veřejně poplivat, zahodit, popřít. To Miloš Zeman udělal a dělá dál. Pro mě je takový důlní kanár, který hlásí, jestli tam není příliš velká koncentrace nějakého nebezpečného oxidu. To není chyba Miloše Zemana. Je to jeho vina, ale ne chyba. Chyba je to systému, že si s ním neuměl poradit.“

Byla to snobská chyba

Dřívější místopředseda vlády Václava Klause, který v roce 1996 z vlastního rozhodnutí ukončil politickou kariéru, když vyšlo najevo, že používá neoprávněně titul doktora práv, se zpětně vyjadřuje i k této kauze.

„Nelituji toho kroku. Pochopil jsem, že kromě osobního faulu nebo vlastního osobního deficitu také politika v dané době ztrácela pasivní podporu, kterou od roku 1989 měla. A myslím, že jsem správně posoudil, že voliči mají právo, nastane-li nějaká chyba, vidět také odpovědnost. Titul jsem neužíval, jenom jsem strpěl, aby se objevoval na dokumentech. Byla to lenivá, trochu snobská chyba,“ uznává.

V polovině 90. let jsem se domníval, že ta hroší kůže politiky se bude spíš zjemňovat. Ale ona naopak tloustne. Jan Kalvoda

Žádný comeback

Jan Kalvoda má na svém právnickém kontě několik výrazných vítězství, včetně ústavní stížnosti, jíž se mu podařilo oddálit termín voleb 2009, a tím zatřást s politickou konstelací v zemi. O pokračování kariéry ale nepřemýšlí.

„Nepošilhávám po comebacku, protože si myslím, že to, co nám všem chybí k občanskému komfortu, je angažovanost občana. Člověka bez jakékoli politické funkce. Nebo dokonce konexí. Myslím si, že tam je začátek.“

Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s jejím hostem. Dozvíte se, co soudí Jan Kalvoda o takzvané Kroměřížské výzvě, jejímž signatářem je.

Pro a proti – Kumulace funkcí (2018)

Filed under: Radiodokument — Premek @ 8:53

V nadcházejících komunálních volbách zkouší své štěstí u voličů i většina stávajících poslanců a poslankyň, ačkoliv mandát už jim lidé dali pro práci v Parlamentu. Může být kumulace funkcí výhodou nebo jednoznačně škodí tuzemské politice a společnosti? Připravila a moderuje Veronika Sedláčková.

Hovoří politolog Lukáš Hájek z Univerzity Karlovy a bývalý politik, politolog Daniel Kroupa, který přednáší na univerzitě v Ústí nad Labem.

Natočeno 2018. Premiéra 18. 9. 2018 (ČRo Plus, 9:34 h).

Lit.: Sedláčková, Veronika – Erhart, Michael: Kumulace politických funkcí je nemravná a měla by být zakázána, tvrdí Daniel Kroupa. In web ČRo Plus,  18. září 2018  (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: V podzimních komunálních volbách kandiduje i 127 zákonodárců. Někteří z nich tvrdí, že z poslanecké lavice toho pro svou obec dokáží udělat víc, nešidí ale naopak jeden z úřadů? A neměli by pracovat pro blaho všech?

„Jedná se o velký nemrav, který by měl z našeho politického život vymizet. Což je mi jasné, že je tak trochu utopie,“ říká politolog Daniel Kroupa. Podle něj by ideálně měli problém vyřešit voliči, pokud to ale nepůjde, je pro zákonnou úpravu.

Co ale říká na námitku, že pokud by lidé nechtěli politika s více funkcemi, tak by ho do nich nezvolili? „To platí jen velmi částečně. U nás nemáme přímo volené starosty či hejtmany a volič nemůže vědět, zda dotyčný nebude kandidovat i do Poslanecké sněmovny. Nebo už v ní je, ale tato informace se v hluku volební kampaně k voličům nedostává,“ reaguje Kroupa.

Zneužívá se toho, že poslanec je svým pánem. Sám si definuje svou činnost a může říci, že naplnil to, co si stanovil. To je pak snadné úkoly plnit, i když do parlamentu dochází jen na hlasování. Daniel Kroupa

Problém Kroupa vidí v nedostatečné aktivní účasti lidí na politickém životě. Připouští také, že pokud by byl přijat příliš přísný zákon proti kumulaci funkcí, tak by v některých obcích nemuseli mít starostu.

Skupina poslanců hnutí ANO spolu s Jakubem Michálkem z Pirátské strany chce prosadit snížení platů komunálních politiků, kteří zasedají v parlamentu či ve vládě. Kroupa by ho podpořil, ale považuje ho za velmi nedůsledný.

„Platy jsou chybně konstruovány jako odměna za práci, ta je ale neměřitelná. Měla by to být jednotná částka pro všechny poslance a senátory bez všech koeficientů. Tam máte funkce, ve kterých dostanete třeba dvojnásobný plat,“ kritizuje Kroupa s tím, že při kumulaci postů by dotyčný ztrácel příspěvek v každé další funkci.

Málo lidí, moc politiků

Politolog Lukáš Hájek připomíná, že problémem není jen nedostatek lidí v politice, ale i příliš mnoho obcí. „Například ve Finsku není tolik politických pozic, které je třeba obsazovat, a kumulace funkcí tam není takový problém,“ uvádí s tím, že v českých komunálních volbách se rozděluje 60 tisíc mandátů.

S Kroupou souhlasí, že poslanec je povinen jednat v obecném zájmu, nikoli své funkce zneužívat k získávání výhod pro svou obec, přestože taková je politická realita. „Je hezké, že 100 obcí má ‚svého‘ poslance, ale v České republice je obcí více než 6 tisíc,“ přitakává Hájek.

Nebyl bych pro úplný zákaz, protože nemůžeme stoprocentně předpokládat, co se stane. Navrhuji jít postupnou cestou a zakázat kumulaci platů. Pokud problém přetrvá, můžeme přitvrdit. Lukáš Hájek

Hájek ale poukazuje i na to, že kumulace funkcí může mít některé pozitivní efekty, byť ty negativní celkově převažují. V západní Evropě prý například poslanci s více funkcemi pokládají více otázek, protože je na ně větší tlak ze strany voličů.

Dalším pozitivem je profesionalizace politiky. „Politik se často obává o znovuzvolení. Kumulace mandátů ho určitým způsobem jistí a nemusí mít takový strach o živobytí. Musíme si uvědomit, že spousta poslanců platí hypotéky a politický život je velmi nejistý. Tohle musíme v rámci debaty zohlednit, v některých ohledech je dopad pozitivní,“ doplňuje politolog z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Vizitka – Kateřina Bečková (2018)

Filed under: Radiodokument — Premek @ 8:52

Kateřina Bečková, předsedkyně Klubu Za starou Prahu. Moderuje Lukáš Matoška. Rozhovory s těmi, kterým umění proměňuje život.

Natočeno 2018. Premiéra 18. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h). Repríza 18. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 21.55 hodin).

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress