A dokonce jeden z kandidátů na primátora Petr Stuchlík jde do politiky s tím, že by chtěl být „mostem mezi ANO a kavárnou“.
Pan Zahradil tvrdí, že pražská kavárna: „je mentální stav. Jedním z jeho atributů je sounáležitost s menšinou, která je údajně tou lepší, evropsky myslící částí naší společnosti (a proto je menšinou, jinými slovy elitou), a tedy má setrvalý pocit morální nadřazenosti nad zbývající většinou, která se ještě nevyhrabala z postkomunismu, provincialismu, nacionalismu, čecháčkovství…“ A dodává, že jde jen o charakteristiku výrazně menšinové voličské množiny.
Kdybychom separovali z úryvku hanlivý podtón o elitě a nadřazenosti, který – zní-li z úst muže, který se nechal zvolit mezi bruselskou elitu, kde většinu času pobývá – zní poněkud šaškovsky, lze jeho definici jako jednu z mnoha přijmout: Kavárny fungovaly od 19. století jako místa, kde se scházeli rýpaví umělci, novináři i vědci či lékaři a právníci a udělali si z nich pracovny a debatní kluby.
Tato „výrazně menšinová množina“ ale vždy posouvala recepci světa, ať to bylo v Paříži, kde v kavárně vedle sebe seděli Hemingway, Fitzgerald, Joyce či Picasso nebo ve Vídni, kde bylo možné vidět Klimta, Krause, Loose či Lehára. A kdyby v Praze nebylo kaváren, nebyla by ani avantgarda známá svými kritickými výroky o měšťanstvu. (more…)