Sotva Dušan Havlíček nastoupil do stranické centrály na tehdejším Nábřeží Kyjevské brigády (v budově, kde je dnes ministerstvo dopravy), zmocnil se ho silný neklid a tíseň z aparátu, jehož se stal po dlouhém přemlouvání součástí. Na ústředí KSČ stále stejným revmatickým způsobem přežvýkávala stranická byrokracie své materiály, od doby Novotného se uvnitř změnilo velmi málo. Stranický aparát ostatně neměl a nemohl mít zájem nějak svižně se transformovat.
Narážíme tu na zajímavý a málo zmapovaný fenomén: ačkoli předsednictvo strany bylo v roce 1968 zdánlivě plné reformistů (ponechme stranou, že jich byla i s prvním tajemníkem Dubčekem maximálně půlka a že vůbec nebylo jasné, kam až chtějí demokratizaci země dotáhnout), především střední patro stranického aparátu se prostě skládalo z léty prověřených aparátčíků, kteří zdánlivě loajálně a s hranou bodrostí vyčkávali, co bude.
Střední funkcionáři, pokud nebyli rovnou proti reformám, se chovali velmi vyčkávavě a bylo zřejmé, že dokud stranický kurz nebude stvrzen sjezdem strany (plánovaném na září 1968) a tím pádem masovou obměnou lidí v ústředním výboru, do té doby lze počítat s tím, že stranický aparát ve své valné většině je kdykoli připraven vrazit takzvanému obrodnému procesu kudlu do zad.
Novináři na obou stranách
Dilema odehrávající se ve vzájemném vztahu novinářů a komunistické strany popsal Dušan Havlíček ve své pozoruhodné knize Jaro na krku, jejíž druhé vydání vyšlo letos. Jako jeden z mála upozornil na temné a zlověstné momenty Pražského jara, v nichž se od cenzury osvobozená média zoufale pokoušela informovat o všem podstatném, co se v politickém provozu odehrálo, ale často to prostě nešlo. Exemplárním případem jsou třeba jednání v Čierné nad Tisou, kdy celá země, ale i stranická centrála v Praze čekala několik dní na výsledky jednání se Sověty, a stále se jich nemohla dočkat.
Musely to být zajímavé rozhovory u Havlíčků doma v kuchyni, protože zatímco Dušan se ocitl na druhé straně barikády, jeho žena Viera (Duňa) byla v té době důležitou osobností televizní žurnalistiky. Pravidelně dělala rozhovory s československými, ale i sovětskými politiky, a jejím husarským kouskem bylo, když se jí podařilo získat interview od sovětského premiéra Kosygina, který přijel koncem května jaksi „na léčení“ do Karlových Varů. Bavili se o nepolitických věcech, pouze na závěr se Kosygin možná nechtěně dopustil skryté narážky, která se dala vykládat jako velmi opatrné vyjádření sympatii s československými reformami.
Shodou okolností (během zasedání se měly řešit i záležitostí týkající se médií) se Dušan Havlíček ocitl v noci z 20. na 21. srpna 1968 v zasedací místnosti, ve které se Dubček a jeho spolupracovníci z politbyra dověděli, že „spřátelená vojska“ právě začala okupaci Československa. Viděl tak zblízka reakce zaskočených reformátorů i konzervativního křídla – čili zrádců Vasila Biľaka, Drahomíra Koldera, Aloise Indry a dalších.
Cesta pryč
Dušan Havlíček byl pak mezi těmi, kteří opustili budovu ještě před příjezdem tanků a nebyli tedy odvlečeni do moskevské internace. Díky tomu se pak účastnil narychlo svolaného vysočanského sjezdu strany a také už 22. srpna poskytl legálnímu vysílání Československého rozhlasu svědectví o průběhu oné noci na ústředním výboru. Bylo jasné, že mu to konzervativci nezapomenou.
Ve své pozici ředitele tiskového oddělení vydržel Dušan Havlíček až do března 1969, kdy mu bylo díky Dubčekově zásahu a proti vůli především Miloše Jakeše a Aloise Indry povoleno odjet na nově zřízené místo korespondenta ČTK v Ženevě. Pro něj i jeho rodinu to znamenalo záchranu v poslední chvíli. Na podzim 1969, poté, co odmítl uposlechnout příkazu vrátit se do Prahy na „konzultace“, se z něj počátkem roku 1970 stal exulant – dostal azyl ve Švýcarsku a léta pak pracoval jako mediální odborník ve švýcarské televizi v Curychu.
Dušana Havlíčka se nám podařilo zastihnout v a natáčet s ním v jeho přechodném domově v Praze, kam se po letech i se svou ženou vrátil začátkem roku 2018. Bohužel za tímto rozhodnutím byly zdravotní důvody, a jak se ukázalo, podařilo se nám jeho svědectví zachytit na poslední chvíli. Dušan Havlíček zemřel letos 19. června, bylo mu 94 let.