Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 2018)

Ačkoliv bývá jméno Karla Copa spojováno především s filmem (působil většinu svého života na Barrandově jako dramaturg a scénárista), na začátku šedesátých let se mu podařilo vytvořit i několik rozhlasových tvůrčích „zářezů“. K nejznámějším patří samozřejmě zvuková groteska Hodiny (1963), v níž vedle Josefa Kemra či Jaroslava Marvana exceluje režisér Jiří Horčička, který s chutí využívá nabízeného rytmu tikání všech možných druhů hodinek a kukaček. Výtečnou satirou byl Muž, po kterém jdou (1963), v níž nešťastný úředníček jménem Puchmeltr stává se obětí nepodložených zpráv, kancelářské šeptandy a vlastního strachu. Satira to byla tak kvalitní, že ji v letech normalizace pouštěli rozhlasovým pracovníkům jako doklad kontrarevolučních rejdů v Československém rozhlase.

Vedle těchto časem prověřených děl však nacházíme také krátkometrážní drobničku z roku 1962 Dobří lidé ještě žijí. Ironický podtitul zní Hra pro hodné posluchače. Již z prvních slov vypravěčova monologu je jasné, že vánoční pohoda, kterou nám u přijímače vykresluje, není rozhodně myšlena zcela vážně. Po sociálně kritických slovech o významu „bývalých“ Vánoc, která by si nezadala s projevem Antonína Zápotockého o proměně Ježíška v Dědu Mráze, následují již slova téměř agitační: „Pro poučení všech skeptiků a nevěřících si vyslechněme vánoční povídku o tom, jak chudý stařeček skrze své bližní ku štěstí přišel…“

A opravdu to tak ze začátku vypadá: starý důchodce František Zvára (Josef Patočka) je osloven čtyřicátníkem Kratochvílem (Ivo Gübel), statným to administrativním pracovníkem. Do té doby je nic nespojovalo: Kratochvíl funkcionaří a Zvára? „No – jak žiju… Foukat si člověk moc nemůže, ale že bych zase musel chodit dům od domu a žebrat o jídlo jako starej Trávníček u nás na vsi, to chraň bůh!“, říká ve hře. Oba se potkávali na ulici a na pozdrav jen tak něco zamumlali a smekli klobouk. Tentokrát je však pan Kratochvíl sdílnější: ví, že je Zvára na vánoční svátky sám, a tak ho zve s celou svou rodinou na štědrovečerní večeři. Důchodce zprvu odmítá, nakonec však dojat přijme a své sestře v dopise píše: „Tak jsem si, Mařenko, říkal, snad se opravdu něco změnilo, když za mnou teď mýr nix, dýr nix, přjde soused a řekne pojďte k nám na Štědrou večeři, my budem mít radost“.

Ale stejně jako autor a vypravěč, i my čtenáři a posluchači víme své: ano, něco za tím skutečně vězí. Když souseda dostatečně pohostí, vyrukují Kratochvílovi s tím hlavním: soutěží ve své továrně o nejsocialističtější rodinu, která – zvítězí-li – pojede na příští Vánoce do Tater. Podmínkou je mimo jiné i bohatý kulturní život včetně návštěv filmových představení – a to rodina pro samý spěch, vaření a schůzování nestíhá (navíc se v kině nic pořádného nehraje, „buď jde někdo s kravama nebo se tam střílí“). No a pan Zvára si přece přivydělává jako biletář v biografu, tak co kdyby Kratochvílovým občas schoval nějakou tu odhozenou vstupenku..? (more…)

Přemysl Hnilička

 (vyšlo v Týdeníku Rozhlas 2018)

Každý, kdo kdy prošel pubertou ví, jak těžké je to tehdy s rodiči, a to i s těmi, které milujeme. A naopak každý rodič ví, co je to těch několik perných let s puberťákem v jednom bytě či domě. Rozhlasová hra Věry Kalábové Máte dceru? (1992) tuto situaci rozvádí do ještě složitější variace: pubertální dceru Olinu má na starost lehce hysterická matka Božena v situaci, kdy na jinak poklidném sídlišti neznámý muž znásilní a brutálně zbije nezletilou Olininu kamarádku.

Místní komunita samozřejmě situaci řeší jako všude jinde: řekne, že si za to holka mohla sama a svým dětem zakáže chodit ven. Zvýšenou kontrolu své dcery samozřejmě uplatní i Božena (Jorga Kotrbová), příliš se jí to však nedaří. V práci je příliš časově vytížená a ani její manžel (Jiří Štěpnička) na tom není lépe. Olinina matka svízelnou situaci řeší neplacenou dovolenou, to však nelze donekonečna. Najmout si na vyzvedávání dcery u školy ne zrovna příjemnou důchodkyni také nevyjde tak, jak si představovala. A ke všemu dceři telefonuje neznámý muž…

Věra Kalábová (1932-1993) je známá především jako filmová dramaturgyně a scenáristka (Nebeští jezdci, Spalovač mrtvol, Smuteční slavnost, Všude žijí lidé), věnovala se také próze (debutovala novelou Ve městě jsou bratři Steinové, 1967). jako dramaturgyně právě s Hanou Bělohradskou, a to na adaptaci novely Bez krásy, bez límce; film měl premiéru pod názvem …a pátý jezdec je Strach (1964). (more…)