Pořad k výročí 50 let od založení legendární brněnské scény připravila Simona Kostrhunová.
Hovoří Miloš Štědroň a David Drozd.
Natočeno 2018. Premiéra 11. 6. 2018 (ČRo 3 Vltava, 13:00 h). Repríza 11. 6. 2018 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h).
11. 6. 2018
Môj oco je moja mama (Můj táta je moje máma, 2012?)
Emil Benčík. Feature. Modlitbičky Milana Rúfuse zhudebnil Pavol Varga, zpívá Janka Vargová.
Účinkují Emil Benčík, Soňa Ulická, Erich Rábel, Eduard Rosa a děti.
Natočeno 2012 (?). Repríza 11. 6. 2018 (Rádio Litera, 14:30 h).
Pozn.: Fíčer Emila Benčíka MÔJ OCO JE MOJA MAMA hovorí o deťoch, ktoré stratili mamu a o otcoch, ktorí sa ju usilujú nahradiť. Okrem autora a hostí účinkuje Soňa Ulická, reláciu podfarbujú zhudobnené Modlitbičky Milana Rúfusa.
Umelecko-dokumentárne pásmo o deťoch, ktoré stratili matku a o otcoch, ktorí sa usilujú nahradiť ju a sami sa starajú o svoje deti.
Střední Evropa je sudem prachu (2018)
Lída Rakušanová. Komentář.
Natočeno 2018. Premiéra 8. 6. 2018 v rámci cyklu Názory a argumenty (ČRo Plus).
Lit.: Rakušanová, Lída: Lída Rakušanová: Střední Evropa je sudem prachu. In web ČRo Plus, 8. červen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Aby Evropa mohla účinně kontrolovat ilegální migraci, potřebuje nejen jednotnou azylovou politiku, ale také „systém flexibilní solidarity“.
To je obsah poselství, se kterým německá kancléřka Merkelová vystoupila tento týden před Evropskou lidovou stranou na jejím zasedání v Mnichově. A dodala, že pokud se to nepodaří, bude Evropská unie otřesena v samotných základech.
Lze celkem spolehlivě předpovědět, že pokud jde o zdejší politickou garnituru, narazí její slova na kolektivní hluchotu. I KDU-ČSL, TOP 09 a Starostové a nezávislí, tedy jediné politické strany, reprezentující v tomto největším konzervativním uskupení Evropského parlamentu Českou republiku, se evidentně obávají že pokud vyslyší volání po solidaritě s unií, hrozí jim doma od voličů polibek smrti.
8. 6. 2018
Noční Mikrofórum – Dario Beširevič (2018)
Moderuje Magdalena Šorelová. Host: Dario Beširevič, začínající zpěvák a muzikant. Osobnosti si zvou osobnosti.
Natočeno 2018. Premiéra 10. 6. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:30 h).
Concertino Praga 1966-2018 (2018)
Rozhlasový dokument věnovaný mezinárodní rozhlasové soutěži mladých hudebníků, nabízí průřez archivními nahrávkami, rozhovory s účastníky, zakladateli i porotci od počátků po rok 2018. Připravila Viola Ježková.
Natočeno 2018. Premiéra 10. 6. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:00 h).
Lit.: Ježková, Viola: Concertino Praga 1966-2018. Dokumentární průřez archivními nahrávkami, rozhovory s účastníky, zakladateli i porotci mezinárodní soutěže mladých hudebníků. In web ČRo 2 Praha, 10. 6. 2018 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Radiodokument o rozhlasové soutěži mladých hudebníků Concertino Praga a s ní spojeném Jihočeském festivalu Concertino Praga, který letos slaví 50 let své existence.
Audiodokument by chtěl propojit hlubokou a pohnutou minulost Concertina Praga se současností. Dobu konce 60. let minulého století s přítomností, jejíž životní styl je velmi odlišný a projevuje se bezesporu i ve vztahu žák-učitel, potažmo mladý hudební interpret-učitel. Nakonec i hudební interpretace jako taková prodělala za posledních 50 let překotný vývoj.
Ze vzpomínek zakladatelů Concertina Praga můžete cétit skutečný étos významu této soutěže. Jak je ale propojit s prostředí Hudební redakce pro děti a mládež, která byla zrušena, nebo s politickým zlomem v roce 1968, který se samozřejmě dotkl i fungování Českého rozhlasu a Concertina Praga, které ale po celou tu dobu nepřestalo pečovat o to, co považovalo za podstatné.
Pochyby o soutěžení
Tím podstatným je vztah k hudbě a platforma pro setkávání mladých hudebníků, sdílení zkušeností a mezinárodní dialog. Zároveň i skvělá schopnost sebe reflexe vedoucích představitelů Concertina Praga, kteří se nebojí otevřeně pochybovat o „soutěžení“ jako takovém i o relativitě výsledků.
Přála jsem si, aby se v radiodokumentu setkala minulost s přítomností, tak nějak bezprostředně, samosebou. Aby historií protékala radostná přítomnost, kterou tvoří vážný vztah k hudbě. A hudba pak sama působí tak, jak to jenom ona umí, napříč stoletími, skrz všechny generace. Aby ale hudba mohla působit, je třeba otevřených muzikantů-interpretů, kteří právě o tento vztah usilují.
Hovory Plus – Josef Stehlík (2018)
Hostem Hovorů bude zemědělec Josef Stehlík. Jeho starý protestantský rod hospodaří na statku v Chodouni u Zdic už od sedmnáctého století. Na dílo svých předků navázal Josef Stehlík po pádu totality a dnes vede prosperující farmu. Zároveň je už třetí období předsedou Asociace soukromého zemědělství. V rozhovoru se dozvíme, co považuje za největší problém, se kterým se soukromí zemědělci musejí vyrovnat, a připomene, že od devadesátých let začíná hospodařit už třetí generace českých sedláků. Moderuje Eva Hůlková.
Natočeno 2018. Premiéra 10. 6. 2018 (ČRo Plus, 22:05 h).
Příběhy 20. století – Josef Wolf (2018)
Příběhy 20. století jsou věnovány životnímu příběhu cyklistického závodníka Josefa Wolfa, který v roce 1966 za dramatických okolností prchnul z komunistického Československa. Pořadem provází Mikuláš Kroupa.
Natočeno 2018. Premiéra 10. 6. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h).
Lit.: Kroupa, Mikuláš – Netočný, Tomáš: Snažím se ze všech sil. Tak mi do toho nekecejte, vzkázal cyklista Wolf komunistům a utekl na Západ. In web ČRo Plus, 10. červen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Reprezentoval Československo na olympiádě i mistrovství světa. Mohl být spokojený. Měl peníze, dům, auto, ženu a dítě. Když ale na přelomu 50. a 60. let poznal svobodný svět na Západě, rozhodl se zprvu přivydělávat si pašováním jako většina tehdejších československých sportovců, co měla možnost cestovat. V sedmadvaceti s celou rodinou poměrně dramaticky utekl do Švédska.
Příběh Josefa Wolfa zdokumentovali redaktoři Post Bellum, kteří pracují na unikátním projektu Paměť národa. Sbírka vzpomínek pamětníků obsahuje skoro sedm tisíc mnohahodinových svědectví na válku a dobu komunismu. Post Bellum žije především z drobných darů. Přispějte i vy. Staňte se třeba členem Klubu přátel Paměti národa. Cyklus sportovních legend 20. století pomáhá Paměti národa zdokumentovat společnost Tipsport. Děkujeme.
Wolf komunisty nesnášel už od dětství. Jeho táta, krejčí s vlastní soukromou dílnou, kterou mu soudruzi znárodnili, musel v 50. letech nastoupit do uranových dolů.
„Každý soukromník byl najednou nepřítel pracujícího lidu, příživník. To, že táta pracoval od čtyř ráno až do večera sám ve své dílně, to nikoho nezajímalo. Šel do dolů, aby se očistil, zbavil se nálepky a ochránil nás a zabezpečil. Horníci byli dobře placení. Po roce 1948 si komunisté usmysleli, že budou tvořit nového člověka, tím se ve mně zrodila nechuť, odpor, averze. Pochopil jsem, že ten život, který nám chtěli vnutit, je absolutně neslučitelný s mým životním cílem. Tak jsem si život nikdy nepředstavoval. Život patří jenom mně. Dostal jsem ho od mých rodičů. Snažil jsem se, jak jsem mohl, ale oni mi chtěli do života pořád kecat,“ vypráví Wolf.
Závodit začal Josef Wolf na cyklistické dráze na stadionu v Brně. Dráhař musí zvládnout nejen techniku jízdy, ale i rychlé rozhodování a taktiku při závodech ve skupině. Úspěšní dráhoví závodníci vítězili i na silnici: „To byl cíl. Vyhrávat na silnici. Silniční cyklistika měla úroveň a popularitu. Hlavně díky Tour de France. A když u nás nastala doba Závodu míru, zájem diváků v Československu, Německu a Polsku dalece převyšoval Tour de France,“ vzpomíná Wolf.
Západ to byl, jako když vás vystřelili do vesmíru
Ještě před tím, než nastoupil na vojnu, okusil poprvé, jak chutná svobodný svět. Během závodů v Berlíně si s kamarádem udělal výlet do Západního Berlína. To ještě neexistovala Berlínská zeď. „Sedli jsme do esbánu a šup byli jsme na Západě,“ vzpomíná Wolf, který prý z toho prožil šok.
Viděl obrovský rozdíl mezi životem v sovětském bloku a v demokratické společnosti. V Berlíně navštívil závod profesionálních cyklistů na berlínské dráze: „Bylo to fantastické! Jako by vás vystřelili někam raketou do vesmíru. Být u toho a sledovat ty věci. To bylo prostě nedostižné, nedostupné, zakázané. Neuskutečnitelné. A já jsem to viděl!,“ popisuje Wolf své tehdejší pocity okouzlení ze Západu.
Sportovci si přivydělávali pašováním
Josef Wolf během svých cest na závody v západních zemích pašoval zboží, což prý bývalo mezi sportovci velmi rozšířené. Na černém trhu v Československu nakoupil dolary a západní marky. Na Západě za ně nakoupil nejrůznější zboží a po návratu ho doma prodal. Častěji však jezdil a kšeftoval v socialistických zemích.
„V Bulharsku jsme potkávali lidi v dukláckých dresech. Zjistili jsme, že tam před pár roky byli Dukláci a prodali úplně všechno, včetně dresů až po zubní kartáčky,“ směje se Wolf. Vozit české či západní zboží a dobře je prodávat např. v Rumunsku či Bulharsku s sebou přinášelo z dnešního pohledu bizarní problémy – měli jste spoustu tamních peněz, ale neměli jste je za co utratit.
„Dostali jsme tip, že v Rumunsku nejsou hrací karty. Byly tam zakázány, a karetní hry tedy měly úžasnou cenu. Tak jsem nakoupil žolíkové soupravy. Stály pár korun, nezabraly místo v kufru. Kdyby se někdo ptal, tak bych řekl, že hrajeme karty. V Rumunsku jsem je prodal. To byly úžasné přepočty. Měl jsem obrovské množství peněz. Bohužel rumunských,“ vypráví Josef Wolf, který rumunské pak směňoval na české a ty pak na černém trhu na dolary nebo západní marky.
Wolf sháněl na Západě kvalitní součástky na své kolo, které stály spoustu peněz: „Ty peníze jsme tenkrát neměli, ani jsme si je nemohli vydělat. Československý svaz tělesné výchovy vlastnil malý a strašně špatně zásobený sklad nekvalitních součástek. Takže se všichni snažili co nejlépe vybavit svá kola z pašovaných součástek,“ vzpomíná Josef Wolf.
Závodní cyklistika byla skutečně drahý sport. Třeba jedna jediná galuska, která se velmi snadno poničila, stála 200 až 300 korun, přitom průměrný měsíční plat v té době činil pouhých 1500 korun hrubého. Bez perfektní galusky však nebylo možné nad stejně silným soupeřem zvítězit.
A tak Josef Wolf pašoval třeba do Bulharska dráty. Na závody tam vezl své kolo, kabelu s dresem a k tomu vlekl tašku se smotanými dráty, které vážily 15 kilo.
Díky kšeftování si postavil kolo na míru. V Itálii ho získal za dva fotoaparáty z východního Německa. Josef Wolf tvrdí, že právě díky tomuto kolu se výrazně zlepšil a dostal se do výběru na olympiádu v Římě v roce 1962.
Když trénovali, pili Coca-Colu
Na československé olympioniky v Římě dohlíželi desítky příslušníků Státní bezpečnosti. Bez jejich vědomí a často v doprovodu nebylo možné opustit olympijskou vesnici. Cyklisté si však jezdili, kam se jim zachtělo. „Jedeme trénovat,“ zamávali estébákům u brány a zmizeli. Vyjížděli na dlouhé túry po italských silnicích pod rozpáleným sluncem. Obrovská žízeň a nejslavnější kapitalistický nápoj Coca-Cola znamenal konec jejich nadějím na úspěch.
„Od rána do večera jsme chlastali Coca-Colu. Říkám chlastali, protože slovo pití se nedá použít. Coca-Cola byl nápoj na indexu. Pro soudruhy zosobňoval to nejhorší, co mohl kapitalistický svět vytvořit. Tak jsme ho pili. My jsme nevěděli, že obsahuje tolik kofeinu. Několik nocí jsme nespali,“ vysvětluje neúspěch už v kvalifikaci, ve kterém skončili až na pátém místě. V boji o semifinále podlehlo československé družstvo stíhačům Francie.
Nejsilnější tým, ve kterém závodil na dráze, se podařilo vytvořit ještě ten rok na mistrovství světa v Miláně. V závodu družstev vybojovali českoslovenští reprezentanti skvělé páté místo.
Slavný závodník ze Závodu míru myslel na emigraci
V roce 1963 a 1964 jel Josef Wolf silniční Závod míru. Etapy na trase mezi Berlínem, Varšavou a Prahou sledovaly na místě i v televizi v socialistickém Československu miliony diváků.
„Československá cyklistika žila Závodem míru. Závod míru to bylo něco, co dokázalo i v tehdejším velice ponurém Československu rozjásat davy,“ vypráví Josef Wolf, který se v době své největší slávy zamiloval. S Radkou se vzali a narodil se jim syn.
Se ženou sdílel pocity marnosti a beznaděje života v komunistickém režimu. K emigraci se rozhodli ve chvíli, kdy si Josef uvědomil, že možná i jeho syn bude muset žít v nesvobodě komunistického režimu: „S postupujícím časem jsem začal nahlížet, že nemá cenu, abychom měli další děti. Mít děti a tvořit základnu komunistické společnosti, to se nám rozhodně nechtělo. To bylo špatné,“ říká Wolf.
Dlouhé měsíce se o tom radil s manželkou, až se konečně dohodli. Manželka se synem dostala povolení k cestě za tetou do Západního Berlína. Josef jel ve stejném termínu na závody do Švédska. Tam dva týdny se svými kolegy závodil a těsně před koncem výpravy se svým kamarádům ztratil.
Za dramatických okolností se před nimi ukrýval v přístavu Trelleborg. Krčil se v lavici prázdného kostela. Estébáci sice do kostela nakoukli, ale Josefa jen úplnou náhodou neobjevili. Teprve po čase – kdesi na závodech, kde už Josef jezdil ve švédském dresu – mu jeho bývalí kolegové vyprávěli, co všechno v přístavu podnikli.
Vedoucí výpravy a trenér cyklistů František Jursa šílel. Běhal s estébáky po přístavu, nakukovali do všech podniků, stěžovali si i na švédské policii, která je vyhodila, že se nic neděje, když má Josef platný pas.
V komunistickém Československu byla emigrace vážný zločin a Jursa se právem obával, že bude mít doma problémy nejen on, ale celá Josefova rodina. Nikdo ze závodníků v tu chvíli nevěděl, že na Západě už je také Josefova žena i syn. Mysleli si, že je opustil a měli mu to za zlé. Až na hranici v Cínovci se od čekajících estébáků dozvěděli, že manželka se synem jsou už dávno v Západním Berlíně.
Josef Wolf vyplul ze Švédska trajektem do Německa, kde se podle dohody v uprchlickém táboře potkal s rodinou. Získali status politického uprchlíka a po čase se usadili ve Švédsku. Dva roky tam ještě Josef Wolf závodil a potkával se se svými bývalými kolegy při závodech.
Švédsko se Wolfovým stalo novou vlastí a domovem. Vystudoval tam vysokou školu a získal práci u národního úřadu na pomoc uprchlíkům.
Klub Rádia Junior – Marek Němec (2018)
Po celý týden budou hosty Klubu Rádia Junior známé herecké osobnosti. Budou nám vyprávět o své práci, o vysněných rolích, ale taky o tom, co vše může herce na jevišti potkat. A navíc – každý host má za úkol přečíst živě ve vysílání úplně novou pohádku ze seriálu Vesmírné putování komety Julie. Jak se mu to podaří? Poslouchejte a napínejte uši – máme pro vás soutěž! Host: Marek Němec, herec. Moderuje Jana Rychterová.
Natočeno 2018. Premiéra 10. 6. 2018 (ČRo 2 Praha, 19:00 h).
Osobnost Plus – Luboš Dobrovský (2018)
Hostem Osobnosti Plus je muž, který odmítl převzít Cenu bezpečnostní rady státu. Luboš Dobrovský má za sebou pestrý život. Byl ministrem obrany, velvyslancem, překladatelem, ale také skladníkem, čističem oken nebo topičem. Přiblíží, co přesně stálo za jeho odmítnutím významné ceny a uslyšíte jeho názor na současnou politiku. Vrátí se i do dětství a k tomu, jak otcovo rozhodnutí ovlivnilo jeho životní názory. A také se zamyslí nad tím, co to znamená mít moc a jak s ní po roce 1989 zacházel. Moderuje Barbora Tachecí.
Natočeno 2018. Premiéra 9. 6. 2018 (ČRo Plus). Repríza 10. 6. 2018 (ČRo Plus, 4:05 h); 1. 2. 2020 (ČRo Plus, 11:07 h.) k úmrtí L. Dobrovského.
Lit.: Chvátalová, Kateřina – Tachecí, Barbora: Člověk, který spolupracoval s StB, je nedůvěryhodný a mravně oslabený, říká Luboš Dobrovský. In web IRozhlas, 9. 6. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Mívám pocit, že ona naděje, kterou jsme měli a kterou jsme se také pokoušeli vyvolávat a vytvářet ve veřejnosti, se nenaplňuje. Musíme si uvědomit, že nespokojenost s politiky plyne z toho, že jsme si nezvolili ty správné,“ říká novinář, politik a překladatel Luboš Dobrovský, host Osobnosti Plus.
„Teď jsme v situaci, kdy se mnozí domnívají, že byli zvoleni ti správní. Cítím však, že přijde okamžik – a to velmi brzy – , kdy nám dojde, že znovu byli zvoleni nesprávní, a že se budeme muset zamyslet: jak a koho a proč,“ dodává.
Před několika dny vyvolal Luboš Dobrovský zájem veřejnosti i médií, protože odmítl převzít z rukou Andreje Babiše cenu Bezpečnostní rady státu. „Nečekal jsem, že můj dopis premiérovi vzbudí zvláštní zájem. Napsal jsem ho panu Babišovi včas a informoval jsem i skrze jednoho úředníka některé další členy Bezpečnostní rady o tom, že nemíním cenu převzít. A řekl jsem také proč. To bylo ale stále ještě mezi námi,“ uvádí bývalý politik a dále ozřejmuje situaci:
„Ale když jsem potom slyšel zprávu, která říkala, že cena mně byla předána, ale že jsem u toho z neznámých důvodů nebyl, bylo třeba, abych celou věc uvedl na pravou míru. A to se dalo jen tím, že svůj dopis a jeho okolnosti budu publikovat. To, že to vyvolalo takový zájem, je asi proto, že nejsem sám, kdo vidí pana Babiše stejným pohledem.“
Dobrovský, který v dopisu premiérovi uvedl, že je Andrej Babiš člověkem, který odmítá respektovat soudní rozsudek a potvrzení jeho udavačství z doby, kdy byli jeho přátelé za své názory vězněni, nedostal od předsedy vlády odpověď.
„Můj názor na pana Babiše je trvalý a s cenou nemá nic společného. Jsem pevně přesvědčen, že člověk, který spolupracoval s StB, a to bez ohledu na to, jestli někoho skutečně výrazně poškodil, je nedůvěryhodný, protože se ukázal být mravně oslabeným. Jediné, co v dané chvíli bylo tehdy přijatelné, je odmítnout nabídku spolupráce se Státní bezpečností,“ říká.
„Mohu to říct, protože mám svou zkušenost. Také mě neustále tlačili k tomu, abych jim něco řekl o tom, s kým a proč se stýkám, co píšu, kdo mně to přináší a co si ode mě odnáší… Odmítl jsem. A nebyl jsem sám. Třeba i můj starší syn byl v podobné situaci a odmítl – bez ohledu na to, že to pro něj bude znamenat určitou existenční potíž,“ podotýká bývalý disident.
Z kotelny na ministerstvo
Barbora Tachecí se v rozhovoru vrací k politické kariéře svého hosta. Ta souvisela s převratem a po dekádách totality opět nabyté demokracie. „Ve chvíli, kdy se Jiří Dienstbier stal ministrem zahraničí, zvedl jsem ve své kotelně telefon a zeptal se ho, zda by bylo možno využít mé znalosti Polska a polštiny, jelikož jsem tam nějakou dobu studoval na Jagellonské univerzitě a docela s chutí bych tam jel pracovat na velvyslanectví. A Jirka pravil: To jo, proč ne, ale nejprve si to odpracuješ. Přijď okamžitě na ministerstvo,“ vypráví Luboš Dobrovský.
Překladatel a novinář se ale namísto vyslance v Polsku stal ministrem obrany. „Nebylo moc času. Naštěstí jsme neměli pochybnosti, my jsme si byli jisti, že víme, co chceme,“ vysvětluje, proč se nebál závazku a cítil se být mužem na svém místě. „V prvních dvou letech bylo to chtění jednoznačné – nalézt cestu, jak vrátit této zemi demokratický způsob řízení státu, a postavit nad všechnu politiku právní principy, na nichž musí být stát založen,“ uvádí politik.
Odchod sovětských vojsk
V začátcích na ministerstvu musel Dobrovský rozhodovat, kdo zůstane a kdo ne.
„V době, kdy jsme připravovali odchod sovětských vojsk, tak spolu s námi pracovalo několik generálů, kteří byli členy generálního štábu, a ukázalo se, že jsou to lidé naprosto loajální k nové moci. Někteří dokonce ani neváhali dát střídmě najevo, že si konečně oddechli a veškerou svoji odbornost dali do služeb nového státu. Bez nich a bez jejich odbornosti by se nám bylo nepodařilo v tak krátké době přesvědčit sovětské partnery, že se jejich vojska vejdou do určitého počtu vlaků, a ty vlaky, že se vejdou na trať, kterou odjedou,“ vzpomíná na vypořádávání se se starým režimem a procesem, kterým ministerstvo obrany a celá armáda musely po převratu projít. Dodává, že právě tito generálové mu později jako ministru obrany pomohli zorientovat se v úřadě.
„Mít moc, to může člověka nějakým způsobem oblažit. Jde o to, jakým způsobem ji užije. Samozřejmě jsem pociťoval uspokojení, když se nám něco zásadního dařilo. Ale že bych byl opojen mocí, to tedy ne. Měl jsem například radost, když se nám podařilo naplnit některé základní požadavky, které vycházely z Vídeňského jednání o snižování počtu zbraňových systémů a počtu vojáků,“ vzpomíná bývalý politik na svůj úřad a kompetence po pádu komunistů v roli prvního demokratického ministra obrany.
Odpovědnost vůči rodině
„Nikdy jsem si tu otázku nekladl tímto způsobem,“ odpovídá novinář na dotaz moderátorky, zda ve svém životě nese příběh svého židovského otce. Ten v době protektorátu přesvědčil svoji ženu, Dobrovského matku, aby s ním formálně rozvedla smíšené manželství, a uchránil tak zbytek rodiny před deportací.
„To, co cítím jako určitý závazek vůči tátovi, je být odpovědný vůči rodině. Ale takové situace, kterou tehdy zažila má rodina, se neopakují. Tedy jsem to cítil zejména tak, že se nenechám zlomit a že budu, pokud možno, dělat to, co odpovídá mé mravní představě o slušném člověku,“ dodává host.
Balada o žaláři v Readingu (1994)
Oscar Wilde. Báseň nejproslulejšího z anglických dekadentů. Přeložil František Vrba. Připravil Marek Toman. Režie Markéta Jahodová.
Účinkují Vladimír Fišer a Eduard Cupák.
Natočeno 1994. Repríza 10. 6. 2018 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h.) v cyklu Repete.