Obě navázaly přímý kontakt s pražskými povstalci, Češi je na mnoha místech vítali jako osvoboditele. Jenže těmi se nakonec měli v Praze oficiálně stát vojáci Rudé armády. Proč tomu tak bylo a proč Američané nepostoupili dál?
V druhé polovině dubna 1945 ještě sváděla Rudá armáda krvavé boje u Berlína. Americká třetí armáda generála Pattona postupovala Německem na jih, aby zpacifikovala očekávané sídlo tvrdého odporu v horách – takzvanou Alpskou pevnost. Při zajišťování levého křídla postupu začaly její jednotky pronikat za pohraniční hory. V českém vysílání britské BBC – nazývaném Hlas svobodného Československa, se o tom dochovala unikátní svědectví.
Podle dřívějších dohod přitom neměli Američané na československé území vůbec vstoupit. Jenže když začalo být zřejmé, že by to šlo a docela snadno, začal britský premiér Winston Churchill naléhat na vrchního velitele západních spojenců generála Dwighta D. Eisenhowera, aby operativně změnil plán a nařídil postup na Prahu.
Eisenhower se nejdřív dohodl s šéfem generálního štábu Rudé armády Alexejem Antonovem, že Američané obsadí linii Karlovy Vary-Plzeň-České Budějovice. Docent Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, k tomu říká:
„Ukázalo se, že je Alpská pevnost naprostým mýtem. Postup Američanů do Československa mohl pokračovat velmi hladce. Pravděpodobně i pod vlivem naléhání Churchilla, poslal generál Eisenhower 4. května svému sovětskému protějšku, generálu Antonovovi, další depeši. V ní bohužel formou dotazu spíš než oznámení zmiňuje možnost postupu americké armády na československém území až na logickou, strategickou hranici Labe – Vltava. Generál Antonov na ni zareagoval v podstatě protestem. Pražská operace už podle něj začala, mohlo by dojít k promísení vojsk, přátelské střelbě atd. My dnes samozřejmě víme, že to tak vůbec nebylo. Ty sovětské jednotky se v té době teprve u Drážďan začínaly formovat a celá ta operace byla spuštěná až 7. května.“
V Plzni bylo přitom už 6. května rychle dobojováno. O tom, že Američané stojí jen 100 kilometrů daleko, se brzy vědělo i v Praze. Ale v Praze samotné se ještě pořád bojovalo. Československý rozhlas volal o pomoc i v angličtině.
Žádal pozemní i letecký zásah proti Němcům, kteří 7. května útočili na Staroměstskou radnici a vraždili civilisty hlavně na Pankráci a v Krči. Jenže americký generál Patton měl jasný rozkaz a podle Milana Jíši z Pattonova muzea v Plzni to takhle vysvětlil novinářům:
„Řekl: ‘Na to vám můžu odpovědět jenom jedno. Dostal jsem takový rozkaz. Nepostupovat dál než nějakých 15 mil od Plzně. To byl pro něj anglicky řečeno „limit of advance”. Šmytec, konec.“
Jenže v Praze a na mnoha jiných místech Československa se pořád ještě střílelo a umírali lidé. Americké velení váhalo, jestli by mělo na poslední chvíli ještě něco podniknout. Říká docent Vít Smetana:
„Ještě 7. května ráno byla ve hře možnost, že by přece jenom na pomoc Praze byla vyslána obrněná skupina. Ta by mohla pomoct povstalcům.“
Ale nakonec se Američané rozhodli poslat jen kolonu 12 vozidel do hlavního stanu německé armády na území Protektorátu ve východočeských Velichovkách. Měla se ujistit, že Němci vědí o kapitulaci podepsané jejich velením ve francouzské Remeši a že mohou počítat se vstřícností Američanů, když budou spořádaně a bez boje ustupovat do jejich zajetí. Kolona projela Prahou a bez větších incidentů a hlavně ztrát překonala 200 kilometrů z Plzně do Velichovek tam a 200 kilometrů zpátky.
Na území Protektorátu, které ještě pořád nebylo obsazené Američany ani Sověty, se současně vydala jiná americká mise. A tu velmi podrobně zmapoval Igor Lukeš, profesor historie Bostonské univerzity:
„Velitel české sekce americké zpravodajské služby OSS nařídil svým dvěma podřízeným, poručíku Eugenu Fodorovi a seržantu Kurtu Taubovi, aby jeli džípem do Karlových Varů.“
Když zjistili, jak to vypadá ve Varech, měli se podle instrukcí vrátit zpátky. Jenže poručík Fodor, seržant Taub a jejich řidič slyšeli, že Praha volá o pomoc. Vydali se tedy tam. Až na ojedinělé incidenty neměli při cestě problém a v Bartolomějské ulici se sešli s vedením České národní rady. I když to z dnešního pohledu působí trochu jako naivní a možná „donkichotská“ iniciativa, zjevně si aspoň na pár hodin mysleli, že se jim může podařit pohnout soukolím dějin:
„Celé to bylo částečně komické a částečně tragické, je to taková zkratka českých dějin. Napůl fraška, napůl tragedie.“
Konstatuje Igor Lukeš s tím, že pražští povstalci sice prostřednictvím rozhlasu žádali o pomoc americké armády. Ale odvážná nabídka seržanta Kurta Tauba, že se pokusí přesvědčit své nadřízené, aby vydali rozkaz k pochodu do Prahy, přesto nepadla v České národní radě na úrodnou půdu:
„Všichni byli nabídkou překvapeni. Ale nikdo nebyl překvapený nebo dokonce postrašený tak jako komunisté. A mezi nimi byl hlavně Josef Smrkovský, který velmi rychle pochopil, že taková nabídka představovala velmi vážné nebezpečí. Komunisté totiž na rozdíl od všech ostatních velmi dobře věděli, že pokud Prahu osvobodí Rudá armáda a ne Američané, budou z toho mít obrovskou politickou výhodu.“
Nakonec tedy vítězně vstoupila do Prahy Rudá armáda. Získala aureolu osvoboditelky. Na rozdíl od Polska, které mělo zkušenost se sovětskou agresí v roce 1939 a deportacemi stovek tisíc obyvatel do gulagu, drtivá většina Čechů a Slováků příchod sovětských vojáků upřímně vítala.
Rozhodnutí Američanů nepokračovat při osvobozování Československa dál než do Plzně hodně lidí v Československu nerozumělo. Do značné míry to rozhodlo o životě následujících dvou generací naší země.