Milena Městecká, organizátorka pietních pochodů na paměť válečných tragédií. Moderuje Lukáš Matoška. Rozhovory s těmi, kterým umění proměňuje život.
Natočeno 2018. Premiéra 9. 5. 2018 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h). Repríza 9. 5. 2018 (ČRo 3 Vltava, 19.00 hodin).
Izrael Polsko obviňuje, že se prostřednictvím nového zákona o holocaustu snaží přepisovat historii. Podle Izraele teď bude složitější debata o případech, kdy se na zločinech druhé světové války Poláci podíleli. Mezi nejvýraznější případy patří pogrom v Jedwanem.
Natočeno 2018. Repríza 9. 5. 2018 (ČRo Plus, 3:10 h).
Dnešní literární magazín Ex libris vám představí knihu „Gramofon. Film. Typewriter“ .Napsal ji německý mediální teoretik Friedrich Kittler. Soustředil se na dobu, kdy knihy nahradily nové technologie umožňující zaznamenat zvuk a později obraz. Vznikla tak náročná, ale poznatky nabitá kniha, kterou přečetla a uvádí Veronika Kindlová.
Natočeno 2018. Premiéra 8. 5. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h).
Pozn.: Kittlerova kniha je interpretací dějin mediální technologie spojených se třemi původními vynálezy (gramofon, film, psací stroj) a prostírajících se mezi počátkem 19. stolení a současností, ale také zmapováním možností z nich odvozených, zejména reflexí těchto změn v literatuře. Autorův přístup dovoluje extrapolovat paradigmata mediální a literární teorie, strukturalismu, psychoanalýzy, (elektro)akustiky a vojenství a vnést do diskuse o mediální konstituci člověka a jeho poststrukturalistického překonání onen technologický prvek, díky němuž se rýsuje další fáze tohoto vývoje. Navázání diskurzivní praxe na pokrok techniky záznamu a reprodukce a obojího pak na psychický aparát (v kybernetickém slova smyslu) představuje radikální krok, jehož „symbolem“ se Kittler stal. (anotace)
Moderuje Eva Kličková. Host: Pavlína Kvapilová – novinářka, zakladatelka projektu „Elegantní Česko“. Osobnosti si zvou osobnosti.
Natočeno 2018. Premiéra 8. 5. 2018 (ČRo 3 Vltava, 22:30 h.).
Saint-John Perse. Úryvek z básně v próze nositele Nobelovy ceny. Překlad Jiří Konůpek. Připravil Rudolf Matys. Režie Vladimír Tomeš.
Účinkují Gabriela Vránová, Ladislav Trojan a Radim Vašinka.
Natočeno 1980. Obnovená premiéra 8. 5. 2018 (ČRo 3 Vltava, 23:45 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc.
Záznam debaty z ostravského klubu Fiducia na téma nové operní inscenace, ruské avantgardy, chaosu místo hudby a padlé slávy ruských velikánů. Ve spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským připravila Renáta Spisarová.
Hovoří muzikolog Jan Špaček a operní režisér Jiří Nekvasil.
Připravila Ostrava v roce 2018. Premiéra 8. 5. 2018 (ČRo 3 Vltava, 21:15 h).
Host: Dagmar Magincová, jazykovědkyně. Víte, která česká řeka je nejdelší? Proč se naše nejvyšší hora jmenuje Sněžka? A která katedrála v naší republice je nejstarší? Dozvíte se to ve svátečním Klubu Rádia Junior! Moderuje Zdeněk Novák.
Připravil ČRo Hradec Králové v roce 2018. Premiéra 8. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 19:00 h).
Příběh litoměřického biskupa Antona Aloise Webera. A. Weber vedl litoměřickou diecézi v nelehkých letech 1931-45. Byl německé národnosti, uměl však dobře česky a mezi Čechy byl velmi oblíben. Proti nacionalismu a nacismu vystupoval zcela jasně, což mělo za druhé světové války za následek konfiskaci biskupské rezidence, odvedení seminaristů na frontu a perzekuci církevního života. Přesto byl po druhé světové válce donucen k rezignaci a ocitl jako Němec na straně poražených. Pro cyklus Dobrá vůle připravil Jakub Šiška. Dramaturgie a režie pořadu Lenka Svobodová. Mistr zvuku Roman Špála.
Natočeno 2018. Premiéra 8. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). Repríza 5. 7. 2018 (ČRo Plus, 21:10 h).
Pozn.: Dvě nominace v Česko-německé novinářské ceně 2018; aspirace na hlavní cenu v audio kategorii a zároveň na Zvláštní cenu Mileny Jesenské.
Lit.: Šiška, Jakub: Poslední Němec. Příběh litoměřického biskupa Antona Aloise Webera. In web ČRo 2 Praha, 8. 5. 2018 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Peripetie česko-německých vztahů 20. století se odrazily v osudech milionů lidí. Příběh Antona Aloise Webera ukazuje, v jak těžké pozici se ocitli němečtí odpůrci nacismu na území tehdejšího Československa. Nejprve proti svým zfanatizovaným krajanům, poté proti Čechům, účtujícím s okupanty.
Anton Alois Weber nastupuje do čela litoměřické diecéze po zdlouhavých vyjednáváních v roce 1931. Československá vláda chce na toto místo prosadit Čecha, nakonec ale usoudí, že v diecézi s dvoutřetinovým podílem německých věřících by to nemuselo být přijato dobře.
Anton Alois Weber je přímo ideální kandidát – Němec, který mluví česky a který nad národní příslušnost staví univerzální křesťanské bratrství. Navíc nepocházel ani z tzv. smíšené rodiny. Česky se naučil během svých teologických studií v Římě, a to tak dobře, ve 20. letech dokonce češtinu vyučoval na německé reálce v Ústí nad Labem.
Sám Henlein mu nabídl spolupráci
Antonín Alois Weber nepocházel ani z tzv. smíšené rodiny. Česky se naučil během svých teologických studií v Římě.
Někdejší Weberův sekretář Josef Rabas popisuje svého nadřízeného ve své vzpomínkové knize jako mírného člověka, kterému „nebylo dáno zaujmout postoj stručně, jednoznačně a pevně“. Když ale ve 30. letech propukl v našem pohraničí , má Weber jasno: v tzv. sudetoněmeckém hnutí vidí přímé ohrožení křesťanského světonázoru a spolupráci s ním striktně odmítá, přestože mu ji nabízí sám Konrad Henlein.
Zdaleka ne všichni němečtí duchovní jsou ale tak zásadoví. Když studenti posledního ročníku bohosloví roku 1938 hromadně vstoupí do Sudetoněmecké strany, odmítne je biskup Weber vysvětit, dokud se v písemném prohlášení nacionalismu a nacismu nezřeknou a ze strany nevystoupí.
Nacisté se mu pomstí
Mnichovská dohoda z roku 1938 znamená pro litoměřickou diecézi rozdělení: její severní část včetně Litoměřic připadne k Říši, zbytek do protektorátu. Biskup Weber dál navštěvuje své české farníky za novou státní hranicí, což neujde pozornosti nacistů. Odvetou je zabrání biskupské rezidence, zrušení církevních škol, odvedení seminaristů a některých duchovních na frontu a znemožnění výuky náboženství na školách.
„Jako německý muž a katolický biskup jsem neopomenul nic ve snaze pronášet varovný hlas před odpovědnými místy. Bohu, svému svědomí a lidu své diecéze jsem dlužen odpovědnost za to, co mám činit a co ne. “
biskup Weber v pastýřském listu (podzim 1941)
A úlevu nepřinese ani konec války. Hned roku 1945 ho chtějí tzv. rudé gardy zařadit do odsunu, čemuž zabrání na poslední chvíli zásah revolučního národního výboru. Ještě větší ranou je však pro něj zbavení biskupské jurisdikce československou vládou. Důvod: je Němec. Ačkoli se ničím neprovinil, ocitá se na straně poražených.
Vyčerpán zcela rezignuje
Poníženě musí žádat o navrácení občanství a dokazovat, že není nepřítel státu. Za této bezvýchodné situace na svůj pastýřský úřad rezignuje a zcela vyčerpán v září 1948 umírá. Tak se uzavírá příběh posledního biskupa německé národnosti na našem území.
Colum McCan, Anne Enrightová, Sofi Oksanenová a Elif Safaková. Pásmo z povídek věnovaných světovými autory na podporu uprchlíků vystavených na výstavě v Centru současného umění DOX připravil řipravil Petr Gojda.
Hovoří irská spisovatelka Anne Enrightová a spoluzakladatel humanitární organizace Art for Amnesty Bill Shipsey. V povídkách účinkují David Prachař, Dana Černá, Ivana Uhlířová, Renata Klusáková a další.
Natočeno 2018. Premiéra 8. 5. 2018 (ČRo 3 Vltava, 16:00 – 17:30 h).
Na letošním veletrhu pohřebnictví, v Amsterdamu, si mohli návštěvníci, prostřednictvím virtuální reality, prohlédnout zvláštní přístroj. Moderní sarkofág, přichystaný pro člověka, který se rozhodl zemřít. Debata Pro a proti proto hledá odpovědi na to, jestli bychom měli získat takovou možnost sebevraždy. A jak silná je hrozba zneužití. Moderuje Veronika Sedláčková.
Hovoří spoluzakladatel Nadačního fondu Klíček, zaměřeného na péči o těžce nemocné děti, Jiří Královec a Jan Payne, bioetik z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Natočeno 2018. Premiéra 8. 5. 2018 (ČRo Plus, 9:34 h).
Lit.: Svoboda, Vítek – Sedláčková, Veronika: Máme právo rozhodovat o své smrti. Naše společnost je nemocná, nerespektuje svobodu, říká bioetik. In web ČRo Plus, 8. květen 2018 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: Na letošním veletrhu pohřebnictví v Amsterdamu si mohli návštěvníci prostřednictvím virtuální reality prohlédnout zvláštní přístroj australského vynálezce. Moderní sarkofág přichystaný pro člověka, který se rozhodl zemřít. Po stisknutí tlačítka by prostor zaplnil dusík, pod jehož vlivem by sebevrah nejprve zmalátněl, ztratil vědomí a nakonec život. Zařízení může být k mání do konce roku a každý by si ho mohl jednoduše vytisknout na 3D tiskárně.
Podle spoluzakladatele Nadačního fondu Klíček zaměřeného na péči o těžce nemocné děti Jiřího Královce není přístroj vhodný koncept. „Příklad rakve z veletrhu není příklad eutanázie, ale obyčejné sebevraždy,“ myslí si.
Když Philip Nitschke stroj představil, říkal, že vznikl hlavně kvůli tomu, aby byla vyřešená právní otázka asistované sebevraždy, tedy i eutanázie. Stroj má být podle něj určený pro lidi, kteří nechtějí přivádět do problémů člověka, který by jim se sebevraždou pomohl.
Život vnímám jako dar, který jsem si nedal sám. Z toho daru plyne i nějaká odpovědnost. Jiří Královec
„Tohle zařízení umožňuje, bez jakéhokoliv kontextu, člověku, který hodlá sám sebe zabít, to, aby to udělal pokud možno bezbolestně. Nesměšoval bych další možnost sebevraždy s otázkou eutanázie,” vysvětluje.
„Nerad bych se pouštěl do diskuze, jestli má člověk právo na to, vzít si život. Rozhodně má tu možnost. Nárok na to určitě nemáme. Stejně tak si člověk nezvolil to, jestli na svět přijde, a to, že bude zrozen. Život vnímám jako dar, který jsem si nedal sám. Z toho daru plyne i nějaká odpovědnost. Ve chvíli, kdy bych s tím darem zacházel lehkovážně, se té odpovědnosti zříkám,” popisuje Královec.
Soustředění se na smrt a na otázku práva na ni je podle spoluzakladatele Nadačního fondu Klíček příznakem bezradnosti ze života.
Jan Payne, bioetik z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, považuje zprávu o sebevražedném přístroji za zarážející. „Tahle otázka se dostává do komerční sféry. To mi připadá děsivé. Problém asistované sebevraždy, umírání jako takového, je velmi intimní oblast. A je velmi důležité, aby člověk, když umírá, nebyl sám,” říká.
Philip Nitschke ve spojitosti se svým vynálezem uvedl, že právo na důstojnou smrt, kterou si sami zvolíme, podle něj patří mezi základní lidská práva. „To je asi nejpádnější argument. Člověk je svobodný, každý si může nakládat se svým životem, jak uzná za vhodné,” věří Payne.
Naše společnost je nemocná tím, že tu svobodu ještě pořádně nerespektujeme. Svobodě se musíme učit, to není tak, že ji máme. Jan Payne
O eutanázii nežádají podle lékaře primárně onkologičtí, ale neurologičtí pacienti. „Někteří pacienti hýbají jenom očními víčky, někteří už ani to ne. Jsou při vědomí. Takhle mají žít dál, roky. Z toho běhá mráz po zádech, to je hrůza,” podotýká Payne, který souhlasí s tím, že právo na důstojnou smrt naší volby patří mezi základní lidská práva.
„Bývala doba, kdy se trestala sebevražda. Teprve ve 20. století se v Čechách zrušila trestnost sebevraždy. To je z doby feudalismu, kdy byl každý poddaný něčím majetkem. To jsme naštěstí zrušili, protože v liberální společnosti je práva potřeba respektovat,” věří bioetik.
„Naše společnost je nemocná tím, že tu svobodu ještě pořádně nerespektujeme. Svobodě se musíme učit, to není tak, že ji máme. Když nebudeme žít ve společnosti druhých lidí a v kulturním prostředí, tak svobodu mít nebudeme,” myslí si Jan Payne.
Powered by WordPress