Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Moderuje Jan Cimický. Host: Zdeněk Volný, spisovatel a překladatel. Osobnosti si zvou osobnosti.

Natočeno 2018. Premiéra 11. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:30 h).

54. díl cyklu Osudové ženy. Každý týden vám nabízíme portréty femmes fatales, žen, které ovlivňovaly politický i kulturní život. Tento díl připravila a slovem provází Eva Dvořáková. Autorem dokudramat je Hynek Pekárek. Dramaturgie Ivana Denčevová.  Zvuk Jiří Pochvalovský. Hudebně spolupracoval Antonín Schindler. Režie Michal Bureš.

Natočeno 2018. Premiéra 11. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). Repríza 8. 6. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 7. 9. 2024 (ČRo 2 Praha, 16:04 h.).

Lit.: Dvořáková, Eva: Žila ve stínu manžela, ale neztratila svou vnitřní uměleckou integritu. Osudové ženy: Běla Kolářová. In web ČRo 2 Praha, 11. 5. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Běla Kolářová dokázala žít v jistém stínu svého mimořádně slavného manžela a přitom neztratila vlastní integritu, myslí si historička umění Marie Klimešová.

Manželka proslulého básníka a výtvarníka Jiřího Koláře dlouho žila a tvořila v jeho stínu. Prožila s ním jeho věznění, pronásledování StB, emigraci i léta odloučení. Její dílo přitom dosáhlo mezinárodního uznání a patří k vrcholům experimentální fotografie.

„Běla Kolářová byla sugestivní půvabná dáma, která každého okouzlila už při vstupu u dveří,“ myslí si historička umění a kurátorka Marie Klimešová. „Byla to žena, která dokázala žít v jistém stínu svého mimořádně slavného manžela a přitom neztratila vlastní integritu.“

V tvorbě použila maminčiny vlasy

Narodila se 24. března 1923 v Terezíně jako Běla Helclová. Malování ji nikdy nelákalo, protože, jak sama říkala, dobře věděla, že to neumí. K umění měla ale už odmala blízko. Její tatínek byl vojenský hudebník a rád maloval. Zemřel, když Běle bylo 11 let. „O mamince Běla nikdy nemluvila. S výjimkou toho, že ve své tvorbě použila maminčiny bílé vlasy,“ dodává historička umění Marie Klimešová.

S Jiřím Kolářem se Běla seznámila v roce 1944 v Baťových závodech ve Zlíně, kam za války odešla pracovat, aby se vyhnula totálnímu nasazení. V té době už známý, o 9 let starší, básník a umělec ji napoprvé moc neoslovil. Zdál se jí ironický, a navíc byl zadaný.

Okruh přátel a smyčka StB

„Na druhou stranu se díky Jiřímu Kolářovi ve druhé polovině 40. let dostala do okruhu Skupiny 42 a jeho přátel,“ popisuje Klimešová. Vzali se po pětileté známosti, když bylo Běle 26 let. „Údajně na nátlak Egona Hostovského. Váhala, zřejmě se obávala, že dvě tak silné osobnosti by spolu nemohly fungovat.“

„Když Jiřího Koláře na konci 40. let vyhodili z nakladatelství, což znamenalo, že žil na volné noze jako spisovatel, ovšem bez možnosti publikovat, Běla chodila do kanceláře a živila rodinu.“ Těžší zkouška pro oba ale přišla na přelomu let 1952 a 1953, kdy byl Jiří Kolář vyslýchán a zatčen StB.

Důvodem byl rukopis jeho sbírky Prométheova játra. Ve vazbě nakonec strávil víc než půl roku. „Musíte si uvědomit, že to byla doba procesů. Prométheova játra jsou tak radikální obžalobou totalitního režimu, že kdyby to napsal o rok dřív, pravděpodobně by nebyla šance na jeho záchranu,“ vysvětluje Klimešová.

Tuberkulóza ji přiměla fotit

V 50. letech začala Běla také fotografovat. „Ovlivnil ji v tom Miroslav Hák významný fotograf ze Skupiny 42 a jejich blízký přítel.“ Nejprve fotila na bratrův aparát běžné momentky ze života rodiny, od roku 1956 se ale fotografování věnovala víc systematicky.

Kromě toho, že jí Kolář pořídil vlastní fotoaparát, jí k tomu paradoxně dopomohlo i opětovné onemocnění tuberkulózou, kterou prodělala už v dětství. V čase zotavování se procházela na periferii v okolí Vršovic, kde v té době bydleli, a fotila. Hlavně děti, jak si hrají. „To jsou fotografie, které jsou dnes považovány za začátek její umělecké kariéry.“

Nekolářovské koláže

Tradiční fotografování ale brzy opustila. „V roce 1961 začala vytvářet velkou sérii tzv. umělých negativů, malých destiček pokrytých parafínem, do kterých otiskovala zlomky každodennosti, které ji obklopovaly – vypárané nitě, slupky od brambor, štětiny, úlomky žiletek…“ V černé komoře z nich pak vyvolávala fotografie.

„Fotoaparát mě omezoval, znovu mi nestačil. Vteřinový záběr nemůže vyprávět o tom, jak se předměty mění, svítí a hasnou podle světla, jak ožívají vlastními stíny. Tak jsem přestala fotografovat a začala jsem lepit.“
Běla Kolářová

„Tato série je naprosto unikátní a dnes patří v mezinárodním měřítku k vrcholům experimentální poválečné fotografie.“ Kolář jí byl přísným kritikem, ale zároveň ji velmi podporoval. Některá díla vytvářeli společně a vzájemně se ovlivňovali. „Využívala sice postupy, které znala od něj, ale její tvorba byla vždycky autentická.“

Nepřijatelné pro režim

První a zároveň jedinou samostatnou výstavu v Československu měla Běla v roce 1966 v Galerii na Karlově náměstí. Předtím vystavovala se Skupinou Křižovatka, kterou v 60. letech spoluzaložila. Po normalizaci ale vystavovat ani publikovat nesměla. Stejně jako Jiří Kolář.

Právě manželka Jiřího Koláře dokáže něco, co – alespoň pokud jsem si povšiml – umí málokdo. Totiž udělat koláž, u níž je na první pohled zřejmé, že není Kolářova.
Jiří Valoch, umělec, kurátor a teoretik

„Když Jiří Kolář mezi prvními podepsal Chartu 77, stal se pro režim ještě více nepřijatelným a byl tlačen k tomu, aby odešel z republiky. V roce 1979 využil možnost odjet do západního Berlína na stipendium německé akademie věd, kde společně s Bělou strávil rok. Pak dostal nabídku z Paříže, aby tam uspořádal svou velkou výstavu. Nechtěl odtud odjet dřív, než bude výstava zahájena, ale české úřady mu nepovolily si prodloužit výjezdní doložku. Jednoduše se ho chtěly zbavit. Zůstal v Paříži nelegálně a doma byl v nepřítomnosti odsouzen,“ líčí Klimešová.

Čtyři roky v odloučení

Běla se v roce 1981 vrátila do Prahy, aby se postarala o majetek, dům a Kolářovu sbírku. Část se pokusila poslat po kouskách do Francie, část ukrýt u přátel. Povolení vycestovat za manželem zpět do Paříže dostala až v roce 1985. Kolář jí během odloučení každý den posílal pohlednici s krátkým textem.

Do Čech se oba manželé natrvalo vrátili až na konci 90. let. Jiří Kolář po prodělané mozkové mrtvici zemřel pár let poté, v roce 2002. Běla ho následovala v dubnu 2010.

Vysíláme živě z festivalu Divadelní Flóra Olomouc. Připravila Veronika Štefanová. Hosty budou ředitel festivalu Petr Nerušil a dramaturg Jan Žůrek, režisér Michal Hába a choreograf a tanečník Peter Jaško. Rozhovory doplní živými vstupy olomoucká kapela Nylon Jail.

Natočeno 2018. Premiéra 11. 5. 2018 (ČRo 3 Vltava, 16:05 h).

Rozhovory s těmi, kterým umění proměňuje život.  Paul Ort, primář ortopedie americké vládní instituce VA Medical Center při Newyorské universitě, sběratel umění a politický uprchlík, jehož život zásadně ovlivnila Operace Anthropoid. V New Yorku natáčela Renáta Spisarová.

Připravila Ostrava v roce 2018. Premiéra 11. 5. 2018 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h). Repríza 11. 5. 2018 (ČRo 3 Vltava, 19.00 hod.); 24. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.; 19:00 h).

Alena Mornštajnová pracuje jako lektorka anglického jazyka a překladatelka. Psát začala až v padesáti letech a za svůj první román Slepá mapa se dostala do nominace na Cenu Česká kniha. Její třetí román Hana o pohnuté rodinné historii vychází ze skutečných událostí. Setkáme se na veletrhu Svět knihy, kde se ji i za posluchače zeptá Jiří Holoubek.

Natočeno 2018. Premiéra 11. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 11:04 h.).