Připravil a moderuje Tomáš Pivoda. Režisér a umělecký šéf HaDivadla Ivan Buraj představí inscenace, které jsou momentálně k vidění v rámci minipřehlídky HaDivadla v pražském Studiu Hrdinů i letošní 43. sezónu této brněnské alternativní scény s názvem Věčný návrat – Krize budoucnosti. Hudbu vybírá Zdeněk Přidal.
Natočeno 2018. Premiéra 10. 4. 2018 (ČRo 3 Vltava, 16:05 h).
Lit.: Pivoda, Tomáš: HaDivadlo nabádá ke změně světa. In web ČRo 3 Vltava, 12. duben 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V první části Náměsíčníků klipovité fragmenty děje modernistického románu Hermanna Brocha spojuje mesiášské čekání na to, že se něco musí stát, že někdo musí přijít. Ve druhé půli sledujeme situaci, kdy má člověk potřebu někomu se plně oddat a důvěřovat.|foto: HaDivadlo
Inscenace Eyolf, Náměsíčníci (imitace a tušení) a Strýček Váňa, které HaDivadlo přivezlo na pražskou minipřehlídku, jsou podle uměleckého šéfa brněnské divadelní scény Ivana Buraje reprezentativním vzorkem současných uměleckých tendencí brněnského tvůrčího týmu.
Ivan Buraj se ve svých inscenacích na jedné straně snaží o určitou rekonstrukci realismu, na druhou stranu zkoumá každodennost osobních životů i provozu divadelní tvorby. „Jde o trilogii jakožto ucelenou cestu, která zkoumá současnost, nahlíženou perspektivou konce dějin, tedy jakéhosi bezčasí a hledání cest, jak se k dějinám a k tomu, jak měnit tento svět, vrátit.” Přenesení her do syrového a technicistního prostoru holešovického Studia Hrdinů podle režiséra dokonce umožnilo podtrhnout některé důležité momenty inscenací. Hostování HaDivadla v Praze také ukazuje úzké propojení a spolupráci obou alternativních scén, která by podle Buraje měla vyústit v podobnou přehlídku inscenací Studia Hrdinů v Brně.
Divák přechází od imitace k tušení
Jak u Eyolfa Henrika Ibsena, tak u Náměsíčníků (imitace a tušení) se v půlce představení mění režijní styl, což v obou případech evokuje přechod od efektního povrchu k myšlenkové hloubce nebo z jiné perspektivy od filmového prožitku ke skutečnému divadlu. Postava malého Eyolfka je pro Ivana Buraje především symbolem zvěcnění vztahů uvnitř nefunkčního manželství: „Oba partneři jeden druhého nakonec používají spíše jako projekční plátno pro svoje touhy nebo pocity oběti a izolovanosti.”
V první půlce Náměsíčníků zase klipovité fragmenty děje modernistického románu Hermanna Brocha spojuje mesiášské čekání na to, že „se něco musí stát, někdo musí přijít.” Naproti tomu druhá část, která má podobu na jevišti inscenované první čtené zkoušky, podle uměleckého šéfa zrcadlí situaci, kdy „má člověk potřebu někomu se plně oddat a důvěřovat mu, což samozřejmě nikdy není úplně možné.”
Na Strýčkovi Váňovi zaujala Buraje po letech, kdy se k němu čtenářsky vrátil, především aktivistická a ekologická linka v postavě Astrova. Vztah k přírodě a prostředí se stává symbolem mezilidských vztahů. Problémem postav je podle režiséra sobectví: „Nejsou schopny dostatečně komplexně vnímat realitu a mít empatii s druhými, což je činí čím dál nešťastnějšími.”
Kýč jako touha po jednoznačnosti
Kýčovitý postoj je podle Hermanna Brocha náhled na svět jako na něco uzavřeného a jednoznačně popsatelného, přičemž úkolem umění je podle něj jednoznačnost narušovat. „Všichni v sobě máme nějakou ranku nebo mezeru, která znamená, že realita, která nás obklopuje, nikdy nebude definitivně poznatelná. Díky této mezeře ale můžeme na druhou stranu prožívat fenomény jako lidství, protože tato zkušenost nás všechny propojuje,” dodává Ivan Buraj. Za představou, že to, co vnímáme jako přirozené nebo normální, je skutečnost, se podle něj skrývá spousta vytěsňovaných a neuvědomovaných konstrukcí.
Staré už neplatí a nové ještě nenastalo
Při hledání budoucnosti je pro HaDivadlo zásadní návrat do minulosti, což dokazují dvěma připravovanými premiérami. Projekt ’68 v režii J. A. Pitínského o bouřlivých událostech roku 1968 a „hypnokomunistickou” utopií Čevengur Adreje Platonova. Dramaturg HaDivadla Matěj Nytra k tomu poznamenává: „V Projektu ’68 je pro nás důležité nahlédnout padesátileté výročí od tohoto revolučního roku jako určitý fenomén, jako heslo, a to skrze pohled na dění na Západě během Pařížského máje. Inscenace románu Čevengur na druhou stranu portrétuje až takovým švejkovským, kocourkovským pohledem první roky po Velké říjnové socialistické revoluci.”
Záznam celého ArtCafé včetně a hudby, kde hrajou hlavní roli bicí a kterou jako pozvánku na pražský festival Drum Days vybíral Zdeněk Přidal si můžete poslechnout zde.