Spisovatel Jaroslav Kvapil, šéf činohry ND v Praze, přednáší Manifest ze 17. května 1917, což byl první oficiální projev nesouhlasu s nadvládou Rakouska-Uherska na domácí půdě během první světové války. Nahrávka vznikla u příležitosti dvacátého výročí Manifestu.
Natočeno 1937. Obnovená premiéra 15. 3. 2018 (ČRo Rádio Retro, 0:41 h) v rámci pořadu Rádio Retro – Osudové osmičky.
Hubert Ripka. Projev k 22.výročí uznání první československé prozatimní vlády v Paříži 14. října 1918.
Natočeno 1940. Obnovená premiéra 15. 3. 2018 (ČRo Rádio Retro, 0:35 h) v rámci pořadu Rádio Retro – Osudové osmičky.
Vzpomínky legionáře a herce Zdeňka Štěpánka na jeho působení na východní frontě, na válečné zranění v bitvě a o tom, jak na Sibiři hráli divadlo.
Natočeno 1935. Obnovená premiéra 15. 3. 2018 (ČRo Rádio Retro, 0:22 h) v rámci pořadu Rádio Retro – Osudové osmičky.
Vzpomínka právníka Kamila Harmacha na události bezprostředně předcházející okamžiku vzniku samostatného Československa v říjnu 1918. Popis některých událostí a okolností.
Natočeno 1932. Premiéra 27. 10. 1932. Obnovená premiéra 15. 3. 2018 (ČRo Rádio Retro, 0:17 h) v rámci pořadu Rádio Retro – Osudové osmičky.
Zvuková rekonstrukce projevu předneseného na Říšské radě ve Vídni 2.10.1918. František Staněk byl český agrárník, poslanec, v prvních letech republiky byl také ministrem veřejných prací, pošt a telegrafů nebo zemědělství. Snímek vznikl u příležitosti oslav 20. výročí vzniku Československa.
Natočeno 1938. Obnovená premiéra 15. 3. 2018 (ČRo Rádio Retro, 0:03 h.) v rámci pořadu Rádio Retro – Osudové osmičky.
Připravil Tomáš Novotný. David Byrne. Hudební dramaturg Michal Pařízek.
Natočeno 2018. Premiéra 13. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava).
Lit.: Novotný, Tomáš: Amatéři, nebo diletanti? Češi rádi píší a publikují online. In web ČRo 3 Vltava, 13. březen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jak fungují české amatérské literární servery? Kdo na nich publikuje, jaká je úroveň textů? Rodí fóra budoucí čítankové autory? Poslechněte si rozhovor s Martinem Zborníkem a Karlem Pioreckým.
Internetové fórum Totem (TOTální E-kulturní Magazín) vzniklo v roce 1999 jako jeden z prvních nevýdělečných prostorů pro všechny, kteří chtěli prezentovat svá díla. U zrodu stránek stál Martin Zborník, který Totem.cz spravuje dodnes. Kromě literárních výtvorů, článků a recenzí komunita přispěvatelů publikuje také své fotografie, grafiky nebo hudbu. Totem upoutal pozornost i Karla Pioreckého z Ústavu pro českou literaturu na Akademii věd, ve své knize Česká literatura a nová média (Academia, 2016) věnoval jednu kapitolu právě amatérským literárním fórům na českém internetu.
Označení „amatér“ je v literatuře problematické, protože každý spisovatel musel jako amatér začít. Profesionální literát není ani ten, kdo je zaměstnaný v nějaké instituci. Karel Piorecký si myslí, že má smysl hledat význam slova profesionál v dovednostech autorů a zkoumat u nich, jak dobře se orientují ve světě literatury. Je zajímavé zabývat se jejich literárními kompetencemi, sledovat, jak dobře znají literární tradice, jak se orientují v kontextu literatury a jak si osvojili literární žánry. „Jde de facto o ovládání nepsaných pravidel. Kdo je nepoužívá, toho lze označit za literárního amatéra. Buď ještě není dlouho v oboru, anebo třeba nemá potřebné vlohy. Takové můžeme nazývat literárními diletanty,“ doplňuje Piorecký.
Ze zmíněné studie Karla Pioreckého také vyplývá, že v prostředí amatérské literatury, zejména na internetu, je literárních diletantů dost. „Nevidíme u nich cílevědomou snahu čehosi dosáhnout v literatuře. Náhodou napíšou básničku a běží s tím na internet. Honem aby se publikovala. Ale není za tím hlubší zájem o literaturu. Jedná se spíše o nepravidelný koníček.“ (more…)
Připravil Tomáš Černý.
Natočeno 2018. Premiéra 15. – 16. 3. 2018.
Lit.: Černý, Tomáš – Polák, Lukáš: Osmičkové Rádio Retro ukáže, jak jsme si někdy pomlouvali dějiny. In web ČRo, 6. 3. 2018 (článek). – Cit.: Stanice vysílá mimo jiné v rámci rozhlasového multiplexu ČRo DAB+ v Praze, Plzni, Brně, Ostravě a jejich širokém okolí, na webech rozhlas.cz a play.cz a v kabelové síti společnosti UPC.
Rádio Retro Českého rozhlasu uvede od 15. března výběr 28 hodin historických zvukových dokumentů dokazujících, jak jsme se ohlíželi za vlastní minulostí od roku 1918 do roku 1988. Nejmrazivější jsou samozřejmě nahrávky dokazující, jak rychle a neúprosně se udál obrat po roce 1968. Už o rok později se například nové vedení rozhlasu distancovalo od vysílání po 21. srpnu, a po deseti i dvaceti letech se buďto mlčelo nebo lhalo.
„Klíč k výběru nahrávek pro toto vydání Rádia Retro určila vlastně okolnost ryze technická,“ popsal skladbu programu dramaturg Tomáš Černý. „Vzhledem k tomu, že v roce 1918, kdy vzniklo Československo, ještě žádné zvukové snímky nevznikaly, musíme spoléhat na nahrávky o deset a dvacet let mladší. Rozhlas se v roce 1938 poměrně dost vracel k událostem v roce osmnáct a natočil znovu některé klíčové proslovy z Říšské rady a vzpomínky na důležité okamžiky vzniku republiky, dodal Černý.“ Stejným principem se řídí i výběr dalších nahrávek.
Posluchači Rádia Retro a majitelé DAB+ uslyšíte například, jak se připomínal Únor 1948 o pět let později, nebo jak se liší kritika Jaroslava Seiferta z roku 1956 a propagandistické adorování poúnorového režimu v roce 1960. Pozoruhodná je beseda z února 1990, ve které diskutuje také Pavel Tigrid. V době, která si s ověřováním skutečností a trváním na faktech příliš hlavu neláme, ukazuje nové Rádio Retro cenné příklady, jak různé epochy buďto zkreslovaly nebo dokonce úplně deformovaly obraz našich moderních dějin a jak rychle a snadno se to dělo. (more…)
Připravila Alžběta Švarcová.
Hovoří Jiří Suchý.
Natočeno 2018. Premiéra 14. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava).
Lit.: anonym: Jiří Suchý: do sto šesti na pódiu, potom dlouhé stáří. In web ČRo 3 Vltava, 14. březen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jiří Suchý to má dobře naplánované: ještě dvacet let chce křepčit na jevištích, ponejvíce na tom svém semaforském, a pak si užívat zasloužený odpočinek. Rozhodně tedy nespí na vavřínech, a že by mohl, ale pořád píše, hraje, zpívá, režíruje, maluje…
Přitom ale neuškodí poohlédnout se taky občas za časy minulými – vždyť čeří vody českého umění už od konce padesátých let minulého století! Jedno z takových ohlédnutí právě spatřilo světlo světa. Po kompletu cédéček s výběrem tvorby Divadla Semafor let šedesátých a dalším z let sedmdesátých a osmdesátých, je teď k mání, v krásně vypravené krabici, soubor jedenácti CD Semafor 1989 – 2015. Právě o tomhle období mluvil Suchý v Mozaice Českého rozhlasu – Vltava.
„Bylo to zvláštní,“ vzpomínal, „hned po Listopadu, kdy herectvo vyšlo do ulic, a lidi nám mávali, začala všem divadlům rapidně klesat návštěvnost. Počal tedy boj o diváky. Uvědomili jsme si, že je jiná doba, že útisk komunistického režimu nám vlastně šel hodně na ruku. Lidi neměli ke komu přilnout, tak přilnuli k Semaforu. To najednou skončilo. Přišly americké filmy a spousta dalších lákadel.“ Suchý ovšem nežehral, prostě se musel přizpůsobit novým podmínkám. A nežehral ani tehdy, když přišel o divadlo v pražské pasáži Alfa, ani když mu další divadelní útočiště v Karlíně vyplavila Vltava. Po čase složil Semafor své kosti v Dejvicích. „Je to trošku bokem, a publikum si nás tu muselo najít. První dva roky to bylo dosti ožehavé, zažívali jsme to, na co jsme nebyli zvyklí, totiž prázdné řady. Ale lidi si nás našli i tady,“ vzpomíná divadelník.
Polistopadový úbytek diváků bylo nutné řešit, především bylo zapotřebí pochopit současné diváky. „Z chyb jsme se poučili,“ říká Suchý, a pokračuje: „Příklad – napsal jsem hru Nižnij Novgorod, opatřil ji písmem, které připomínalo azbuku, a ještě jsem na to byl ohromně hrdý. Jenže diváci na to nechodili. Co bylo spojené s Ruskem a ruštinou, bylo tabu. Tak mě napadlo dodat k té hře podtitul Muzikál o tom, proč k říjnové revoluci nedošlo už v září. Lidi najednou pochopili, že jde o srandu a tenhle slogan nám publikum do divadla vrátil.“
Z jednotlivých disků supraphonského kompletu zní samozřejmě hojně hudba Ferdinanda Havlíka, který po ochodu Jiřího Šlitra zaujal v Semaforu pozici vrchního skladatele a kapelníka. Jiří Suchý o něm mluví jako o „komikovi do půl osmé“. To proto, že byl prý vždycky nejvtipnější před představením. Glosoval téměř všechno a nesmírně duchaplně. „Mrzí mě, že o tohle diváci představení přicházeli. Na jevišti Havlík taky dělal komiku, a taky to bylo dobrý, ale v zákulisí to bývalo mnohem silnější,“ popisuje principál Semaforu skvělého muzikanta a autora spousty skvělých písniček. Dodnes prý v divadle denně zaznívá věta: co by na tohle asi řekl Ferda?
Nová sada semaforských cédéček obsahuje řadu nádherných písní, a taky jednu kompletní hru. Jde o Lysistratu, kterou Suchý původně napsal pro Divadlo Na Vinohradech, a poté, co ji tu stáhli z repertoáru, připsal písničky a uvedl ji v Semaforu. „Autor Lysistraty Aristofanes byl velký sprosťák. To se k nám moc nehodilo, tak jsem původní text velmi zmírnil. A představte si – v Mladé frontě napsali: Suchý zesprosťačil Aristofana! Autor kritiky vůbec netušil, jak vypadala Lysistrata v originále,“ vybavuje si Jiří Suchý.
Ve svých šestaosmdesáti letech se stále cítí být ve středním věku, a těší se na stáří. To má přijít po sto šestých narozeninách. „Mým velkým vzorem je herec Johannes Heesters. Ten ve sto šesti uspořádal velké turné po celém Německu a dožil se sto osmi let. Kdyby se mi podařilo být do těch sto šesti aktivní, tak potom ať je stáří dlouhé, jak chce,“ prorokuje Suchý svoji budoucnost.
Henry James. Rozhlasová dramatizace románu. Překlad Juraj Horniš. Rozhlasová úprava Miloš Šebo. Redakčně připravil Štefan Šmihla. Hudební spolupráce Marián Cseky. Technická realizace Milan Janák a Dušan Melicháč. Režie Daniela Ilavská.
Účinkují Jindřich Obšil, Marianna Barčáková, Andrej Mojžiš, Zlatica Gillová, Emília Čížová a Štefan Šafárik.
Natočeno 1999 (59 min.). Repríza 14. 3. 2018 (Rádio Litera, 12:30 h.; 58 min.); 17. 3. 2018 (Rádio Litera, 20:30 h).
Pozn.: Meno amerického prozaika Henryho Jamesa sa spája so vznikom moderného psychologického románu. Platí to v plnej miere aj v prípade románu Washingtonovo námestie, ktorý bol literárnou predlohou rozhlasovej dramatizácie s názvom Dcéra. (anotace)
Petr Kazda. Rozhlasová hra. Hudba a zvuk Filip Veret. Překlad Tereza Krčálová. Produkce Dana Reichová, Eva Vovesná. Odborná spolupráce Robert Candra, Dušan Radovanovič, Eva Ješutová a Miloslav Turek. Dramaturgie Renata Venclová. Režie Aleš Vrzák.
Účinkují Miroslav Krobot, David Novotný, Vojtěch Dyk, Tatiana Vilhelmová, Marek Holý, Lukáš Hlavica, Dušan Sitek, Saša Minajev, Anton Tataru, Nikita Kovrigo, Libor Vacek, Rudolf Matys a další.
Natočeno březen 2018. Premiéra 21. 8. 2018 (ČRo 1 Radiožurnál – ČRo 2 Praha – ČRo Plus, 10:00 – 10:34 h.). Repríza 20. 8. 2024 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 20:32 h.) v cyklu Večerní drama.
Lit.: -vlb-: Rok 1968: Český rozhlas plánuje speciální vysílání a koncert. In Týden, 26. 6. 2018 (článek). – Cit.: Na padesáté výročí srpnových událostí roku 1968 připravil Český rozhlas celodenní speciální vysílání a ve spolupráci s pražským magistrátem i koncert na Václavském náměstí. Zazní na něm největší hity 60. let a zejména pak osudového roku 1968. (…)
Speciální vysílání i rozhlasová hra
(…) Po skončení přenosu v úterý v 10 hodin zazní premiérově na všech stanicích Českého rozhlasu nová hra Včera, dne 20. srpna s Táňou Vilhelmovou, Vojtou Dykem, Miroslavem Krobotem a Davidem Novotným v titulních rolích. Autorem rozhlasové hry je Petr Kazda, režie se ujal Aleš Vrzák.
Lit.: reé (= Kočík, René): Srpen 1968: hra, koncert i aplikace. In Týdeník Rozhlas, červenec 2018 (článek).
Lit.: Kazda, Petr – Venclová, Renata – Vrzák, Aleš: ROZHLASOVÁ HRA: Včera, dne 20. srpna. In web ČRo 1968, 16. srpen 2018 (článek + audio trailer). – Cit.: Dramatický průběh 21. srpna 1968 v Československém rozhlase a kolem budovy na Vinohradské svědčí nejen o tom, jak důležitou roli rozhlasové vysílání tehdy ve společnosti hrálo. Je taky dokladem neokázalé statečnosti, kterou prokázali tehdejší zaměstnanci rozhlasu, když navzdory bezprostřednímu ohrožení zůstali v éteru. Premiéru, která je součástí projektu Znovu ’68, vysílá Český rozhlas na téměř všech svých stanicích v úterý 21. srpna po 10.00.
K 50. výročí těchto událostí napsal krátkou rozhlasovou hru filmový scénárista a režisér Petr Kazda. Nazval ji „Včera, dne 20. srpna…“. Tak začínalo stanovisko UV KSČ, z něhož se většina národa dozvěděla, že zemi obsadila vojska Varšavského paktu, a že se tak děje bez souhlasu vedení státu. Na pozadí úryvků z dobového vysílání sledujeme jednání několika techniků, kteří se snaží udržet možnost nezávislého a pravdivého informování veřejnosti i po obsazení rozhlasu ruskými vojáky.
Petr Kazda vystudoval ZČU v Plzni obor Knižní kultura, poté absolvoval Filmovou školu v Písku a pražskou FAMU, obor tvorba, respektive scenáristika a dramaturgie. Podílel se na vzniku řady krátkých a celovečerních filmů, například Jan (007) o Janu Palachovi nebo Play off. Společně s Tomášem Weinrebem založil produkční společnost Black Balance, ve které vyprodukovali svůj debutový film Já, Olga Hepnarová. Nyní připravují druhý film s názvem Nikdo mě nemá rád.
Vzhledem k tomu, že hlavním dějištěm hry je budova na Vinohradské, mohli režisér Aleš Vrzák a autor zvukové realizace Filip Veret natáčet v téměř autentických prostředích. Vedle herců Miroslava Krobota, Davida Novotného, Vojtěcha Dyka, Tatiany Vilhelmové, Marka Holého, Lukáše Hlavici, Dušana Sitka, Saši Minajeva a mnoha dalších si tak v inscenaci zahrála i budova Českého rozhlasu.
Závěrečný dovětek čte redaktor Rudolf Matys, který srpnové události v rozhlase prožil, a připomíná skutečné osobnosti, na základě jejichž vzpomínek hra vznikla.
Na přípravných rešerších a při vyhledání archivních zvukových záznamů spolupracovali Robert Candra, Dušan Radovanovič, Eva Ješutová a Miloslav Turek.
Renata Venclová: Jaký je tvůj vztah k roku 1968? Máte s 21. srpnem spojený nějaký rodinný příběh?
Petr Kazda: Kolem mých dvaceti let jsem se ptal rodičů, co ten den dělali. Táta, který bydlel na Žižkově a pracoval na Barrandově, ráno 21. srpna zjistil, že nejezdí městská doprava, tak šel do zaměstnání pěšky. Když se ale dozvěděl, že se nepracuje, šel zase přes celou Prahu zpět domů. Byl jsem tím zjištěním jako radikální mladík dosti zklamán, čekal jsem větší odpor a rezistenci, dobrodružnou historku o barikádách a střetech s tanky. Dnes už přemýšlím jinak.
Jsi jedním z tvůrců filmu Já, Olga Hepnarová, odehrávajícího se na začátku normalizace, která přišla po srpnu 68. Nakolik jste se při psaní filmu zabývali událostmi roku 1968?
Vlastně nezabývali, protože jsme záhy zjistili, že s jejím činem a životem toto datum a politika nijak nesouvisí. Byl to apolitický čin. Pouze normalizace a ten průmět odporně znormalizovaných mezilidských vztahů se ve filmu odrazil.
Než jsi přijal nabídku napsat rozhlasovou hru k výročí, kolik jsi toho věděl o dění v rozhlase v srpnových dnech? A překvapilo tě něco z toho, co jsi se při sběru materiálu dozvěděl?​ Slyšel jsi o vysílání stanice Vltava, která měla podporovat invazi?
Existence stanice Vltava byla pro mě největší překvapení. To jsem nevěděl. Ani jaké opravdové bludy tehdy vysílala. Uvědomil jsem si, že se v průběhu času propaganda vlastně moc nezměnila. Vltava tehdy mimo jiné ospravedlňovala vstup vojsk jako vyčištění od západního fašismu, který se v republice opět rozmohl. Rétorika kolem Krymu a na Ukrajině se od té tehdejší příliš neliší.
Jak bys chtěl, aby posluchači přistupovali k postavám a k příběhu, který na pozadí autentických úryvků z tehdejšího vysílání vyprávíš? A proč jsou hlavní hrdinové tvé hry lidé z technického zázemí vysílání?
Je to jednoduchý, stejně jako by se nikdy nepovedl atentát na Heydricha bez pomoci desítek obyčejných lidí, kteří parašutisty v jejich úsilí podporovali a jež si historie prostě nevybaví, tak i v rozhlase stála za zachováním vysílání a informovanosti obyvatelstva skupina neznámých a opravdu statečných lidí, techniků. Chápu, že se v těchto případech především zmiňují Gabčík s Kubišem a Dienstbier s Fišerem, ale mým záměrem bylo alespoň na chvíli popsat snahu lidí, kteří jim tu zaslouženou „slávu“ umožnili.
Lit.: Mišková, Gabriela: Od výročí k výročí a možná k poplatkům. In web Divadelní noviny, 11. 11. 2018 (recenze). – Cit.: No nic, to je pořád něco. Takže, před námi je to výročí… Taky pořád, co? Nějaký výročí. Až budete starší, Blanko, pochopíte, že se náš život ubírá od výročí k výročí a mezi tím – nic. Replika z deset let starého původního zvukového románu Xaver Jana Vedrala. Postava Redaktora v ní promlouvá k elévce Blance a snaží se její mladistvý entuziasmus nakazit trochou skepse. A je pravdou, že v letošním roce jsme byli zahlceni výročími ze všech stran, neméně tak ze strany Českého rozhlasu.
Pravděpodobně nejvýrazněji zapůsobily připomínkové akce a speciální vysílání ČRo k výročí srpnové okupace. Rozhlas, jakožto klíčový aktér srpnových událostí, se musel vypořádat s kličkováním mezi (a)politickými proslovy pronášenými politiky a zároveň bylo nasnadě využít situaci k vylepšení PR po nepříliš vydařeném létě. Rozhlasem zamávala kauza Janka Kroupy a jeho investigativních reportáží kritizujících Agrofert, za kterou si vysloužil kritiku Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, následovalo masivní propouštění a do třetice aféra s údajným pornem na Vltavě. Výročí je ale pro zahlazení podobných „přešlapů“ ideální. A povedlo se. Martin Veselovský a Jan Pokorný drželi noční stráž a minutu po minutě vysílali o tehdejším dění střídáni fiktivními živými vstupy přímo z ulice. Princip znovuzpřítomnění nereprezentuje pouze tento projekt, ale také rozhlasová hra Včera, 20. srpna napsaná na míru a v souladu se srpnovou dramaturgií.
Dvacetiminutový vhled do nejkritičtějšího okamžiku v budově Českého rozhlasu. Moment, kdy se pracovníci rozhodují, zdali a jak budou pokračovat ve vysílání. To vše při vědomí, že za to budou přinejmenším vyhozeni z práce a že ruští vojáci střílejí na budovu Národního muzea v domnění, že jde o rozhlas. Kromě hereckých hvězd (Krobot, Vilhelmová, Dyk, Novotný…) hra těží především z autentičnosti. Z povedeného znovuzpřítomnění teď a tady. Napomáhá tomu nejen intro složené z původního dobového vysílání, ale možná právě fakt, že se hraje o rozhlase v rozhlase. Tvůrčí tým pod vedením režiséra Aleše Vrzáka pracoval v totožných prostorách, ve kterých se drama odehrává. Posluchač tak pociťuje těsný dotek reality, zvláště ve chvílích, kdy postavy zjišťují, že před rozhlasem umírají civilisté. Autor Petr Kazda, jenž má zkušenost se zpracováním historického tématu z filmu Já, Olga Hepnarová, cílí fokus na technické pracovníky. Na hrdiny všedního dne, kteří nebyli vidět ani slyšet (nebo pouze jako dočasný zástup za moderátory), ale bez nichž by veřejnost nikdy nebyla informována o dramatickém dění v zemi. V závěru hry se přerušuje fiktivní dramatický tok a příběh civilně dovypráví Rudolf Matys, básník, literát a kritik, v době okupace redaktor Českého rozhlasu.
Oslavy výročí vzniku republiky odstartovaly v rozhlase již na jaře, kdy byla vyhlášena anketa Kánon 100. Odborná i laická veřejnost hlasovala o nejlepších dílech našeho století ve všech oblastech umění. Vyhlášení pak připadlo na 28. října. Paralelně začátkem léta byl spuštěn cyklus (jak jinak než stodílný) Česká kronika končící také těsně před státním svátkem. Každý díl nabídl dva pohledy na jednu významnou událost novodobých dějin: příběh, zpracovaný formou čtyřminutového dokudramatu, následovaný stejně dlouhým rozhovorem s historiky a odborníky.
Zatímco jindy čeká posluchač na novou hru několik měsíců a dramaturgická řada debutantů Hry a dokumenty nové generace vyšuměla prozatím do ztracena, kolem republikového jubilea se podařilo nakumulovat hned několik premiér původních rozhlasových her.
V předvečer svátku premiéroval rozhlas Plukovníka Švece. Ano, jde o stejný titul, jaký uvedlo Národní divadlo v režii Jiřího Havelky o den dříve. Obě inscenace ale nespojuje shodný tvůrčí tým ani promo, a zatímco o divadelním provedení jsem v rozhlase zachytila dvě obsáhlé reportáže a rozhovory, o tom rozhlasovém bylo referováno spíše pod čarou. Stopáž hodina dvacet, přes třicet pouze mužských postav a extrémní zkostnatělost práce se zvukovým prostorem evokující spíše četbu na pokračování než rozhodující okamžiky uprostřed války, to vše dovedlo inscenaci ke zmrtvolnění jinak nečernobílého osudu přesahujícího jedno století.
Na samotný svátek nesmělo chybět masarykovské téma. Pavel Kosatík, jak je jeho zvykem, sáhl k polidštění našich národních svatých a zaměřil se na nejintimnější a nejzranitelnější část zbožštělého tatíčka Masaryka, na jeho rodinu v době, kdy žil v zahraničí a usiloval o český stát. Ve válečném Rakousko-Uhersku zůstává ve společenské izolaci manželka Charlotta a nejstarší dcera Alice. Obě terorizované a pronásledované rakouskou tajnou policií. V inscenaci Hovory s mamou režisérky Natálie Deákové se dočkáme až freudovských rodinných konstelací. Ambiciózní a ctižádostivá, ale ne sebevědomá Alice (Magdalena Borová) trpící přílišnými očekáváními ze strany otce a současně ztrápená jeho nepřítomností láká ze své matky (Daniela Kolářová) alespoň vzpomínky na dobu, kdy byla rodina pohromadě. Ve vzpomínkách ale současně vyvstane matčin nezdravý, přehnaně opatrovnický vztah k nejmladšímu synovi Herbertovi i syndrom trpitelky, která si nechce do poslední chvíle připustit rozvrat rodiny posvěcený touhou Masaryka po samostatném státu. Deáková nerežíruje pro rozhlas často… ale měla by. Protagonistky dovedla k ryzí intimitě, vyjádřila komplikovanost vztahu matky a dcery i doby. Herečky pak zhmotnily jednu z daní, jež Masaryk musel zaplatit za vznik nového státu.
Hra, která ovšem nejlépe vystihuje charakter českého národa v období posledních sta let, je dílem dramaturga Tomáše Vůjtka. Jeho Zápas o generála byl vysílán týž den, pouze na jiné stanici. Slavili jsme sice vznik republiky, ale více než polovinu oslavovaných sta let jsme prožili v totalitě. A v ní dokázal skvěle chodit antihrdina Jan Švejna. Ač nedovzdělanec a naivní idealista, který dokázal páchat dobro, především velmi rychle „pochopil systém“. Břečťanovitě rostl v armádní hierarchii a stal se nejmladším generálem u nás. Pro skutečnou historickou postavu našel Vůjtek geniální, pro rozhlas ideální formu vyprávění. Vojenské hlášení vlastního životopisu sám sobě. Rekapitulace svého života a bilancování sama se sebou. Jedné postavě propůjčili hlas dva herci – Miroslav Táborský a Igor Bareš, kteří v Šejnovi odrazili typické rysy českého člověka v totalitě: Šejna to všechno myslel dobře – jako král Ječmínek. Šejna nikdy nelhal – jen každému říkal, co chtěl slyšet. Šejnu nikde nepochopili – u kontrarozvědky, mezi spisovateli ani mezi filmaři. Zneuznaný umělec, který se stal vojákem toužícím po přijetí, věrný jako pes jakékoli ideologii. Režisérka Apolena Novotná balancuje na hraně groteskní nadsázky a uvádí posluchače v úžas nad bizarností Šejnova počínání. Které je tak neskutečné, až je dokonale pravdivé. Nadhled a ironii vždy vyváží fakt, že se hraje o skutečných dějinách. Inscenaci povýšil Ondřej Gášek velkolepým sound designem a tam, kde v Plukovníku Švecovi nestačí pro plasticitu ani třicet herců, stačí v Zápasu o generála herci dva – „jen“ s Gáškovou dopomocí.
Výročí pominulo a je načase vyhlížet další. Přece se pohybujeme od výročí k výročí. Jenomže mezitím čeká rozhlas spousta práce. Třeba udržet svou veřejnoprávnost. A v takové chvíli by měl znít stejně mohutným hlasem jako při letošních velkolepých oslavách. Mezi nimi totiž jen v tichosti proběhlo, že Rada Českého rozhlasu schválila Dlouhodobý plán programového, technického a ekonomického rozvoje ČRo v letech 2019-2022, v němž je zahrnut návrh na navýšení koncesionářského poplatku o pět korun měsíčně. Místo dělání mrtvého brouka by měl rozhlas využít všech možných prostředků, aby před veřejností obhájil nezbytné nejen navýšení poplatku, ale jeho zachování. Jedno z mála médií, které o záměru informovalo, byl totiž deník Blesk. Nezapomněl připomenout, že prezident Zeman je pro úplné zrušení poplatků, a neváhal v anketě hlasovat, jak by rozhodli čtenáři. Hádejte, která strana převážila osmdesát ku dvaceti.
Lit.: Hnilička, Přemysl: Už kočovníci táhnou pokojem aneb Srpen 1968 v rozhlasovém vysílání 2018. In Svět rozhlasu 39-40/2018, s. 27-28 (článek). – Cit.: „ (…) Hlavním „dárkem“ v rámci tvorby dramatické byla premiéra hry Petra Kazdy Včera, dne 20. srpna. Dramaturgyně Renata Venclová hru uvedla slovy: „Dramatický průběh 21. srpna 1968 v Československém rozhlase a kolem budovy na Vinohradské svědčí nejen o tom, jak důležitou roli rozhlasové vysílání tehdy ve společnosti hrálo. Je taky dokladem neokázalé statečnosti, kterou prokázali tehdejší zaměstnanci rozhlasu, když navzdory bezprostřednímu ohrožení zůstali v éteru.“ V režii Aleše Vrzáka byli posluchači svědky relativně funkční inscenace, která však pro svůj nevelký rozsah všechna dramata spíše naznačí, než aby je odvyprávěla. Půlhodinová stopáž byla dána dramaturgickým záměrem odvysílat tuto hru v premiéře na všech stanicích včetně Radiožurnálu a Plusu, které zásadně dodržují vysílání aktuálních zpráv každou půlhodinu. Nutno říci, že někdy není na škodu opustit myšlenku projektu pro všechny stanice a dopřát si výraznější stopáž. V hlavních rolích účinkovali Miroslav Krobot, David Novotný, Vojtěch Dyk, Tatiana Vilhelmová, Marek Holý a Lukáš Hlavica. Velmi působivý epilog proslovil dramaturg Rudolf Matys. (…)
Powered by WordPress