Moderuje Martina Kociánová. Hodina, v níž budeme hostiteli, ale také hosty mnoha zajímavých lidí. Host: triatlonista, filantrop Tomáš Slavata.
Natočeno 2018. Premiéra 25. 1. 2018 (ČRo 2 Praha, 11:04 h).
Lit.: Kociánová, Martina – Taud, Rastislav: „Nejvíc se bojím, že jako otec a manžel selžu.“ Triatlonista Tomáš Slavata pomáhá dětem z domovů. In web ČRo 2 Praha, 25. 1. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Sportovec a filantrop Tomáš Slavata získal cenu Mezinárodního olympijského výboru, Českého klubu fair play a Nadace Via mu udělila titul Srdcař roku. V jednom týdnu uplaval 11,4 km, na kole ujel 620 km a uběhl 188 km.
Sám se dokázal vymanit z problematické rodiny. Jako sportovec dosáhl mimořádných úspěchů. Adoptoval celkem čtyři děti, z toho dva synovce po sestře. Jeden z nich ale momentálně není na dobré cestě.
Jeho maminka-samoživitelka holdovala alkoholu, jeho sestra propadla drogám. On jako dítě ulice, aby utekl realitě dětství, začal běhat a v roce 2009 reprezentoval naši zemi na mistrovství světa v triatlonu. Zjistil taky, že když běh pomohl jemu, může pomoct i dalším dětem vyběhnout z mizerného osudu.
Život tak zasvětil pomoci dětem z dětských domovů a sociálně slabých rodin. Pořádá pro ně sportovní akce, založil oddíl. Aby dětem mohl obstarat kola, prodal byt a přestěhoval se na ubytovnu. Sám dokonce i čtyři děti adoptoval. První dvě, děti své sestry, v době, když mu bylo teprve 21 let.
Poučil jsem se z maminčiných chyb
Pokud něčeho chcete v životě dosáhnout, nesmíte nad tím přemýšlet, říká Tomáš Slavata v rozhovoru s Martinou Kociánovou.
Na svojí maminku ale stále vzpomíná s láskou. „I když se může zdát, že jsme neměli úplně ideální dětství, ona stále za něco bojovala. Jenom to nedokázala dotáhnout do konce. A já se z těch chyb poučil a nechtěl jsem dopadnout stejně. Nechtěl jsem zklamat. Pády v mém životě jsou důležité. Já je potřebuju.“
Jeho proměnu prý odstartovala pochvala od neznámého cestujícího v tramvaji, kterou se snažil předběhnout. „Touha po další chvále byla asi ta nejzákladnější motivace,“ myslí si Tomáš Slavata. Za rozhodnutím k adopci vlastních synovců zase stál úraz páteře, po kterém málem zůstal na vozíku. „Uvědomil jsem si, že život je krátkej. A já jsem pořád toužil po rodině.“
Strašně bych chtěl svojí rodinu
„Já bych strašně chtěl svojí rodinu,“ říká. „Ale zároveň se nejvíc bojím toho, že jako otec a manžel selžu. Pochybuju o sobě. Prostě jsem jenom člověk. Nechtěl bych nikdy zažít to, že se budu rozvádět. To by pro mě bylo velký zklamání. A vím, že se na to trošku dívám asi jako sobec, aniž bych si uvědomoval, že jsme na to dva.“
Jeden z jeho synovců, které adoptoval, začal mít problémy se zákonem. „Já jsem pro něho ten člověk, díky kterému má zkažený život. Je pro něho snazší mě obvinit, místo toho, aby se k tomu postavil čelem a začal za něco skutečně bojovat. Já mu to ale nemám za zlý. Věřím tomu, že se jednou sám postaví na nohy a uvědomí si to.“