Vláda neschválila návrh postupně zakázat umisťování dětí do kojeneckých ústavů. V Pro a proti se Petr Dudek zeptá svých hostů, proč Česká republika v péči o ohrožené děti zaostává za zahraničím a proč ještě nenahradila ústavní péči o kojence jejich umisťováním do pěstounských rodin nebo pomocí biologickým rodičům.
Diskutují poradkyně ministryně práce Klára Laurenčíková a ředitelka kojeneckého ústavu v Mostě Milada Šilhová.
Natočeno 2017. Premiéra 4. 9. 2017 (ČRo Plus, 9:34 h.). K poslechu zde.
Lit.: Dudek, Petr – Čihák, Ondřej: Kojenecké ústavy polykají peníze, které můžeme dát dětem daleko spravedlivěji, zní z ministerstva. In web ČRo Plus, 4. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Od roku 2014 nebudou děti do 3 let umisťovány do ústavní péče. To řekl před sedmi lety ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek. Dnes ale jen s výjimkou Zlínského kraje stále posíláme nezaopatřené děti do kojeneckých ústavů a vláda nedávno zamítla další pokus ministryně Michaely Marksové situaci změnit. „Žádný logický důvod pro existenci kojeneckých ústavů není,“ uvedla v pořadu Pro a proti poradkyně ministryně práce a sociálních věcí Klára Laurenčíková.
Podle Laurenčíkové by se stát měl snažit lidské i finanční zdroje zaměřit zejména do včasné pomoci dětem v jejich rodinách, případně do rozvoje náhradní rodinné péče.
„Pakliže neposílíme prevenci a nepřeklopíme pozornost, lidské i finanční zdroje od ústavní péče směrem k včasné pomoci a prevenci, nadále bude spousta dětí odebírána z rodin, a stát tak bude deklarovat hlavně podporu péče v ústavních zařízeních.“
Klára Laurenčíková
„Většina státních prostředků putuje ale právě do ústavní péče, která je v přímém rozporu s Mezinárodní úmluvou o právech dítěte. Tyto prostředky, ale i odbornost a lidské zdroje nám pak chybí v oblasti včasné pomoci a další oblastech.“
Poradkyně připomněla, že spolu s Lotyšskem, Rumunskem a Bulharskem jsme posledním členským státem Evropské unie, který nemá sjednocený systém péče o ohrožené děti pod jeden resort.
Podle Laurenčíkové by se stát měl snažit lidské i finanční zdroje zaměřit zejména do včasné pomoci dětem v jejich rodinách, případně do rozvoje náhradní rodinné péče.
„Na jedno dítě v kojeneckém ústavu jde zhruba sedm set sedmdesát tisíc korun ročně. Do rodiny, která má ohrožené dítě, jde šestadvacet tisíc korun za rok. To je naprosto nepřijatelné, protože tím vlastně říkáme, že dítě si zaslouží pomoc až tehdy, kdy je z rodiny odebráno a skončí v ústavním zařízení,“ shrnula Laurenčíková.
Ředitelka Kojeneckého ústavu v Mostě Milada Šilhová vidí jediný důvod pro trvající existenci kojeneckých ústavů.
„Děti se k nám dostávají na základě rozhodnutí soudu, orgánů sociálně-právní ochrany, protože jiná možnost v tom okamžiku není. Nejsou ani pěstouni, ani přechodní pěstouni, vlastní rodina selhává, sanační procesy v terénu neprobíhají, ale dítě nemůže zůstat bez ochrany. K dnešnímu dni je v našem domečku 96 dětí.“
„Terénní a sociální práce by se měla napřít k tomu, aby se sanace rodiny jako takové dařila. Ale tím, že nebude kojenecký ústav, se situace nezlepší. “
Milada Šilhová
Společnost by se měla dostat do takového stavu, aby ústavy nebo jiná forma náhradní péče nemusely být. „Ale proces, který jde trochu tak jako buldozer, že zrušení ústavní péče nařídíme a ono to nějak dopadne, se míjí účinkem, a možná proto i vláda ten záměr neschválila.“
„Nehájím to, že kojenecký ústav je nějaká skvělá věc, vždy říkám, že to jedno z těch lepších řešení v setsakra špatné situaci dítěte.“
Jsou dva rozumné důvody pro skončení existence kojeneckých ústavů. „Za prvé nebudou děti, což by bylo ideální nebo rozhodnutí zřizovatele, že takovou službu poskytovat prostě obyvatelstvu na svém území nebude.“
„Ale říct: zrušíme ústavy a pak to nějak dopadne, mi přijde nezodpovědné,“ konstatovala Milada Šilhová.