Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Moderuje Světlana Lavičková. Spousta informací ze zajímavých míst České republiky.

Natočeno 2017. Premiéra 22. 7. 2017 (ČRo 2 Praha, 14:04 h).

Připravil Radim Nejedlý. O nové podobě časopisu Host se zástupcem šéfredaktora Martinem Stöhrem.

Natočeno 2017. Premiéra 22. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 23:15 h). Repríza 22. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 23:15 h.).

Lit.: Nejedlý, Radim: Literární časopis Host vychází v nové podobě. Netradiční formát kulturní revue sluší. In web ČRo 3 Vltava, 21. červenec 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jak se nová verze téměř stoletého kulturního magazínu liší od předchozích, vysvětluje v sobotní Čajovně zástupce šéfredaktora Martin Stöhr.

Přestože redakce, aktuálně sídlící v Brně, ctí odkaz svých předchůdců, snaží se nový Host být časopisem současným. Renomovaný grafický designér Martin T. Pecina mu dal nezvyklou formu a jeho vzhled ozvláštňuje neotřelými nápady. Společně se změnou formy došlo i ke změně obsahu.

„Potřebovali jsme trochu okysličit, co děláme,“ říká Stöhr. „V průběhu předchozích let se také objevovaly některé reflexe, výtky i dobré rady, a tak jsme je spolu s vlastními novými nápady chtěli zúročit. Dnes se zkrátka věci mění častěji, možná je to fenomén doby. Nemyslím si ale, že obměnit něco po pěti letech je neurotická změna.“

Sám je přitom aktivním autorem. Jeho básně a publicistické texty mohli slyšet i posluchači Českého rozhlasu, například v rámci cyklu Svět poezie. Radim Nejedlý, který sobotní Čajovnu připravil, se proto Martina Stöhra ptal také na to, zda je pro něj jako aktivního redaktora časopisu a vydavatelství Host těžší přijít s vlastní tvorbou.

Tomáš Mrzena. Dvakrát posmrtně nominovaný na Oskara. Režie Bela Schenková.

Účinkují Marek Lambora a Berenika Kohoutová.

Připravil Český rozhlas v roce 2017 (5 x 5 min.). Premiéra 17.-21. 7. 2017 v cyklu Příběhy slavných č. 109 (ČRo 2 Praha).

Lit.: Luptáková, Věra: Dvakrát posmrtně nominovaný na Oskara. Taky ale dětská oběť pedofila. Příběhy slavných: James Dean. In web ČRo 21. 7. 2017 (anotace). – Cit.: James Dean, rostl jako dříví v lese. Zoufale potřeboval někoho, kdo by měl u něj autoritu. Našel ho v místním faráři, který byl podle všeho bohužel taky pedofil.

Naštvaný, zrazený, odstrčený. Přesně tak se James Dean (8. února 1931 – 30. září 1955) cítil celý svůj krátký život. Stal se symbolem jakéhosi vzdoru mladé americké poválečné generace, která se cítila frustrovaná a přehlížená.  

Natočil jen pár filmů, ale jako první herec byl (dvakrát) posmrtné nominován na Oskara. Bylo to za snímky Na východ od ráje a Gigant (1957). Western Gigant přitom dotočili už bez Deana. Celý svůj krátký život tvrdil, že by člověk měl snít, jako kdyby měl žít navěky, a žít jako kdyby měl umřít právě dnes.  

Kromě filmování Dean miloval ženy a rychlá auta. Na začátku kariéry, ale ani v dětství, rozhodně neměl „na růžích ustláno“, ale když se z něj konečně stala filmová hvězda, koupil si superrychlý kabriolet porsche (a dal mu i jméno). S Malým bastardem pak jezdil závody. Osudným se mu stal návrat z okruhu Salinas v Kalifornii.

Bylo to pozdě odpoledne. Tachometr se zastavil na 110 km/h, když se na silnici 46 srazil s protijedoucím autem. V zapadajícím slunci ho v té rychlosti neměl šanci ani zaznamenat. Zajímavý byl i osud vraku Malého bastarda. Koupil ho majitel autodílny a při opravách spadlo z plošiny a zlomilo mechanikovi nohu. O několik měsíců později havaroval řidič náklaďáku, který Malého bastarda jen převážel. Asi by přežil, ale když vypadl z kabiny, porsche na něj spadlo…

James Dean se narodil se v Indianě, na farmě poblíž městečka Marion. Pak se stěhovali do Kalifornie, protože se z otce a farmáře stal zubní technik. Byl jeho jediným synem, nikdy si ale nerozuměli. To s mámou ano, ale když mu bylo devět, maminka zemřela na rakovinu. Otec to vyřešil rázně, kluka poslal zpátky na farmu.  

Rostl tam jako dříví v lese. Zoufale potřeboval někoho, kdo by u něj, dospívajícího mladíka bez rodičů, měl nějakou autoritu. Takového muže našel v místním faráři. Ten mu sice ukázal svět (přivedl ho k divadlu, hraní baseballu a basketu), ale taky ho měl sexuálně zneužívat. Dean to nikdy veřejně nepřiznal.

V té době nějakým ženským idolem rozhodně nebyl. Hubený, nakrátko ostříhaný mladík s brýlemi. Pak se přihlásil na vysokou, studia ho nebavila, ale otevřela mu dveře k herectví. Tehdy hledali Macbetha a z 350 uchazečů vybrali právě Deana. Otec jeho rozhodnutí stát se hercem považoval za nesmysl a doslova zuřil. Dean si šel ale za svým a vedle malých roliček si přivydělával parkováním aut u filmového studia. Pak se přestěhoval do New Yorku s nadějí, že už nebude jen věčně hladovým druhořadým hercem. Nejdřív se mu dvakrát nevedlo ani tam.

Až když se dostal do divadelní školy Actor“s studio a konečně dostal vytouženou hlavní roli ve filmu Na východ od ráje. Osobně se tehdy setkal s autorem Johnem Steinbeckem, který prý vykřikl: To je on! Opravdu to tak trochu o něm samotném doopravdy bylo. O nevybouřeném mladíkovi, ve kterém bublá vztek na celý svět. Prošlo mu, že se prý ani nedržel scénáře, což bylo na zelenáče hodně troufalé.  

Z Jamese Deana se stal magnet na ženy, a ne že by se vždy bránil jejich obdivu. Zažil i několik velkých lásek, většinou s kolegyněmi-herečkami. Druhý film Rebel bez příčiny se stal hitem roku 1955 a z Deana Jamese filmová hvězda. Ještě než se dostal do kin, vedly se o něm bouřlivé diskuse. Nakonec film dostal Oscara (1955).

Jaderný odpad je zatím hrozbou. Vyplatí se počkat, jestli ho nebude možné dále využít? Proč Česko zatím nepředložilo koncepci, jak nakládat s vyhořelým jaderným palivem? Připravila  Veronika Sedláčková. Hosty byli ředitel Správy úložišť radioaktivních odapdů Jiří Slovák a energetický konzultant ekologického sdružení Calla Edvard Sequens.

Natočeno 2017. Premiéra 24. 7. 2017 (ČRo Plus, 9:34 h.). K poslechu zde.

Pozn.: České vládě hrozí soud s Bruselem kvůli tomu, že ani po čtyřech letech příprav nepředložila koncepci, jak nakládat s vyhořelým jaderným palivem a radioaktivními odpady. Veronika Sedláčková se zeptá v Pro a proti, jestli bychom měli urychleně, na nátlak Evropské unie, přijmout do dvou měsíců koncepci o budování jaderného úložiště. Jejími hosty budou ředitel Správy úložišť radioaktivních odpadů Jiří Slovák a energetický konzultant ekologického sdružení Calla Edvard Sequens. (anotace)

Lit.: Sedláčková, Veronika – Čihák, Ondřej: Vyhořelý jaderný odpad je budoucí surovina. Počkejme si na technologie, radí expert. In web ČRo Plus, 24. 7. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Evropská komise žádá po Česku a dalších čtyřech členských státech, aby předložily vnitrostátní program pro nakládání s vyhořelým jaderným palivem a radioaktivními odpady. Jestli to vláda nezvládne do dvou měsíců, hrozí, že případ bude řešit Evropský soudní dvůr. Projednávání příslušné vládní koncepce přitom trvá čtyři roky, ale stále nedospělo k závěru.

„Současná koncepce vychází z předpokladů nastavených v roce 2002, která reflektuje na požadavky evropské směrnice,“ hájil v pořadu Pro a proti českou stranu ředitel Správy úložišť radioaktivních odpadů Jiří Slovák.

Ten vysvětlil, že stávající koncepce je o tom, že jednou vznikne hlubinné úložiště jaderného odpadu, zatímco další variantou je skladování, které ale nevede ke konečnému řešení problému s jaderným odpadem.  (more…)

Tomáš Hořava. Herec, ilustrátor a významný naivní malíř. Režie Bela Schenková.

Účinkují Karel Zima, Zdeněk Dušek, Izabela Schenková a Aleš Vrzák.

Natočeno 2017. Premiéra 24.-28. 7. 2017 v cyklu Příběhy slavných č. 110 (ČRo 2 Praha, 9:40 h.).

Lit.: Hořava, Tomáš – Luptáková, Věra: Nějaké ty techtle snad měl i s Helenou Růžičkovou. Příběhy slavných: Josef Hlinomaz. In web ČRo 28. 7. 2017 (anotace). – Cit.: Josef Hlinomaz (foto z roku 1969) si zahrál třeba v Dovolené s Andělem nebo nějaký štěk v Anně Proletářce. Samé malé role a roličky. Ale vůbec mu to nevadilo, dlouhé texty se mu nechtělo učit. Herec epizodních, ale rozhodně ne jen tak nějakých malých rolí. Pamatujete Josefa Hlinomaze v Pyšné princezně, Jáchyme hoď ho do stroje, ve snímku Čtyři vraždy stačí, drahoušku!, nebo v televizním seriálu Chalupáři?

Sám ale film nebo divadlo nebral vážně. Miloval totiž své malování, které znamenalo svobodu a kde pouštěl uzdu fantazii. Film nebo divadlo pro něj znamenalo nutnost přizpůsobení. Chtě nechtě se totiž musel držet někým napsaných slov.

Kritici o jeho malířské práci tvrdili, že je naivistou a surrealistou. Hlinomaz na to s nadsázkou říkával: „To je jen móda. Ale já vím, že po naivistech musí přijít neonaivismus. A protože jsem 50 let napřed, dělám surrneonaivismus.“ Taky prý byl vůdcem skupiny o jednom členu. Doslova nesnášel „teoretické žvásty intelektuálních umělců“.

Ani v bouřlivých 60. letech tak nemusel dvakrát řešit, jestli mu náhodou nezakážou hrát. Malováním se by asi klidně uživil. Třeba na výstavě Expo Montreal 1967 se jeho obrazy prodaly všechny a hned, a to až na Nový Foundland. Občas se pouštěl i do ilustrací (třeba knihy Bylo nás pět Karla Poláčka) a zahrál si v rozhlasových hrách.  

Josef Hlinomaz se oženil jednou. S dcerou řezníka z Příbrami, která mu ale zahýbala. Přistihl ji in flagranti a došlo i na pár facek. Po rozvodu zas zahýbala svému novému manželovi s Hlinomazem. Svým dalším partnerkám pak říkal kamarádky. Takovou „kámoškou“ byla i Helena Růžičková, se kterou snad měl mít i „nějaké ty techtle“.

Otec Václav Hlinomaz byl slavný kapelník, předseda Příbramské filharmonie, ve které hrál sóla na housle. Do Pepíkových dvou let bydlela celá rodina s třemi dětmi na Dobříši. Pepík se už jako malý chtěl stát profesorem kreslení (přesto, že v sekundě a septimě propadl). Po dvou letech na škole toho ale nechal. Co měl dělat dál?

Už od dětství hrál u příbramských ochotníků a tak zkusil herectví na pražské konzervatoři. Málem ho vyhodili už v prvním ročníku. Pak ale zvládl brečet na povel a tak si školu „vyplakal“ až do absolutoria (1940). První herecké angažmá dostal nejdřív na Kladně a pak v Pardubicích. Jenže přišla heydrichiáda a divadla zavřeli. Živil se jako figurant geodetických měření.

Když se situace na chvíli uvolnila a mohlo se zase hrát, stál na plzeňských prknech s Horníčkem, hostoval na Vinohradech nebo ve Větrníku. Jenže se začátkem září 1944 zavřeli Němci divadla nadobro. Josef se vrátil k mámě… a tam maloval ve dne v noci.

Chvíli dělal dokonce i nápovědu v Armádním uměleckém souboru a pak vždy na jednu sezónu v nejrůznějších pražských i „venkovských“ scénách. Až do roku 1949, kdy ho s celou partou (Miloš Kopecký, Miroslav Horníček, Jaroslav Moučka) vzali do Národního. A po roce je všechny zase vyhodili. Živily ho pak nejrůznější estrády, a to až do roku 1957. Pak už byl jen u filmu, ale v posledních letech už pouze maloval.

Po šedesátce mu lékaři museli vzít ledvinu. Přes jejich varování si ale nechtěl nechat ujít dovolenou u (tehdy) jugoslávského Splitu. Tam taky zemřel na selhání srdce v nedožitých 64 letech.