Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Před 50 lety se konal IV. sjezd Svazu čs. spisovatelů. Kriticky na něm vystoupil například Milan Kundera, Alexandr Kliment, Ludvík Vaculík. Po jeho projevu opustil sál rozzuřený zástupce ÚV KSČ Jiří Hendrych se slovy: „Všechno jste prohráli!“ Na zisky a ztráty akce pokládané za počátek „obrodného procesu“ se Milena M. Marešová ptala pamětníků. Na pořadu spolupracoval Karel Hvížďala.

Hovoří Pavel Kohout, Ivan Klíma, A. J. Liehm a další.

Natočeno 2017. Premiéra 1. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 10:15 – 11:00 h.; 74 min.) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava. Repríza 12. 7. 2025 (ČRo 3 Vltava, 9:45 – 11:00 h.) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava.

Citované osobnosti: Ludvík Vaculík, Alexandr Kliment, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Milan Kundera, A. J. Liehm, Vladimír Karfík, Karel Hvížďala, Jiří Šotola, Miroslav Holub, Radim Drejsl, Alexandr Solženicyn, tajemník ÚV KSČ Jiří Hendrych, Jan Procházka, František Hrubín, Jaroslav Seifert, Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Josef Hiršal, poslanec Národního shromáždění ČSSR Jaroslav Pružinec, ministr zemědělství a výživy Karel Mestek, Alexej Pludek, fotograf Oldřich Škácha, Dušan Hamšík, Laco Novomeský, Hubert Gordon Schauer, Tomáš Garrigue Masaryk, Karel Kosík, Jindřich Chalupecký, Josef Istler, Mikuláš Medek, Libor Fára, Ladislav Štoll, Jiří Kolář, Antonín Novotný, Karel Šelepa, rakouský politik Alexander Bach, Václav Havel, Petr Kabeš, Ladislav Mňačko, Jiří Lederer, překladatelka Marie Vodičková, Milan Jungmann, Eduard Goldstücker, Leonid Iljič Brežněv, novinář a pozdější ředitel Československé televize Jan Zelenka, Ivan Skála.

Citovaná díla: periodika: Květen, Tvář, Literární noviny, Literární listy, Čas (1886-1935), Orientace, Večerní Praha, Kulturní noviny (přezdívka Erární noviny), Mladý svět; beletrie: Z deníku kontrarevolucionáře; August August, august, Zářijové noci (Pavel Kohout); Žert (Milan Kundera); Sekyra (Ludvík Vaculík); Zbabělci (Josef Škvorecký), dokumenty: IV. sjezd Svazu československých spisovatelů /Protokol/ (Československý spisovatel, 1968); Dopis Alexandra Solženicina z r. 1967 adresovaný 4. sjezdu sovětských spisovatelů; film Sedmikrásky (1966, r. Věra Chytilová).

Poznámka: Repríza tohoto pořadu byla na rozdíl od premiéry delší o cca 25 minut, všechny promluvy zúčastněných, nejvíce společný rozhovor Vladimíra Karfíka a Karla Hvížďaly. V ohlášení/odhlášení ale tato informace uvedena nebyla.

Lit.: Marešová, Milena M.: Také Kohout, Klíma, Liehm před více jak padesáti lety slyšeli větu: „Všechno jste prohráli!“ In web ČRo 3 Vltava, 12. červenec 2025 (článek). – Cit.: V roce 1967 vyšel román Milana Kundery nazvaný Žert. Jen o rok později se dočkal filmové podoby. Naopak o rok dříve – 1966 bylo vročení románu Ludvíka Vaculíka Sekyra. (…)

Povídková kniha Alexandra Klimenta Hodinky s vodotryskem měla vročení 1965, stejně jako první ze dvou knih rozhovorů Antonína Jaroslava Liehma. Aktuální datum – 1967 – patří také k dramatu August, august, august Pavla Kohouta, smutný příběh klauna toužícího drezírovat osm bílých lipicánů.

A proč si to vše připomínáme? Protože před více jak půlstoletím se v Národním domě v Praze na Vinohradech konal IV. sjezd Svazu československých spisovatelů. (…)

Velká láska i boj za ženskou emancipaci. Příběh Milky Hrdličkové, životní družky Fráni Šrámka a inspirátorky mnoha jeho veršů.  Připravila a uvádí Jarmila Konrádová. Píseň „Naše svatební“ zpívá Rudolf Pellar.

Hovoří archivář Karol Bílek, archivář Jan Bílek a redaktorka Lenka Chytilová. Ukázky z knih Marie Hejnové a Milky Hrdličkové čte Dana Černá. Dále účinkuje Hanuš Bor.

Natočeno 2017. Premiéra 1. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 9:15 – 10:15 h) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava. Repríza 4. 9. 2021 (ČRo 3 Vltava, 10:00 – 11:00 h.) v cyklu Víkendová příloha.

Místo setkání živlu italského a slovanského, sídlo pozapomenutého národa Furlánců představuje Martin C. Putna.

Natočeno 2017. Premiéra 1. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 9:00 h) v cyklu Rakouský rok a Víkendová příloha stanice Vltava.

Ota Nutz a Jiří Vejvoda. Hovory o lidech, věcech a událostech poslouchané s odstupem dvaceti let. Hostem byl Jaromír Štětina.

Natočeno 1996. Obnovená premiéra 1. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 6:30 h.).

Básník, jazzman, prozaik, rozhláskář, osobnost Skupiny 42, Josef Kainar, se narodil 29. června 1917. V 17 letech se postřelil při pokusu o sebevraždu, maturoval v jednadvaceti. Pracoval „na dráze“, vydělával si jako kytarista Doležalova orchestru v ostravské kavárně Savoy. Jeho verše byly zhudebněny pro Evu Olmerovou, Zuzanu Navarovou, zpíval je Karel Plíhal; tu nejproslulejší píseň – Stříhali dohola malého chlapečka – zpívá Vladimír Mišík. Melodie písně Hvězdy nad Brnem vítá cestující na brněnském hlavním nádraží. Pořad připomínající sté výročí narození Josefa Kainara připravila Milena M. Marešová. Použitá hudba Zuzana Navarová, Michal Prokop, Eva Olmerová, Karel Plíhal, Jiří Suchý a Vladimír Mišík.

Hovoří Aleš Opekar, Lenka Jungmannová a Vladimír Karfík. Ukázky z tvorby čte Martin Myšička.

Natočeno 2017. Premiéra 30. 6. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h). Repríza 30. 1. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Večer na téma.

Lit.: Marešová, Milena M.: A jako blues tě na svých ústech vyzpívám. Před sto lety se narodil básník, jazzman a prozaik Josef Kainar. In web ČRo 3 Vltava, 29. červen 2017 (článek). – Cit.: Básník, jazzman, rozhláskář, karikaturista – jak dokládají pamětníci, Josef Kainar byl osobnost mnoha nadání. A jako takový to neměl snadné v tzv. běžném životě. Narodil se v předposledním roce velké války. Desetiletému chlapci se rozvedli rodiče, emotivně prožíval obtíže prvních lásek.

Byl samotář, závěr života trávil na Ždáni, v ubytovacím zařízení svazu spisovatelů. Chodil na ryby, psal básně, hrál na kytaru. Josef Kainar se narodil v Přerově 29. června 1917.

Jeho otec i dědeček byli železničáři, a také on sám za války pracoval na dráze. Vliv tohoto prostředí se projevil i v jeho poezii a písňových textech: motiv nádraží, vlaků, kolejí se opakovaně vrací.

První verše zapůsobily jako zjevení

„Jeho poetika vychází z Halase,“ říká literární historik Vladimír Karfík, „přestože příběhovostí jeho básní by mu měl být bližší spíš Vladimír Holan, než Halas.“ Poprvé Josef Kainar publikoval báseň Pochod villonovců ve Studentském časopise v květnu 1936. Vrstevníci později vzpomínali, jak silně na ně zapůsobily už tyto první pokusy mladého autora. Za Pochod villonovcú čtenáři navrhli Kainarovi odměnu za nejlepší příspěvek čísla, a jeho texty se setkávaly s úspěchem po celou dobu, kdy v časopise tiskl, tedy do podzimu 1938.

První kniha a osud válečné generace

Knižně Josef Kainar debutoval na přelomu let 1940 a 1941 sbírkou Příběhy a menší básně. Šlo ale ve skutečnosti o jeho druhou sbírku. První, Tulák spí na louce, se nepodařilo prosadit k tisku. Už na jaře 1941 měl k publikaci připravenu sbírku Dvůr, protektorátní cenzura ji ale zadržela a rukopis se ztratil. Autor se sbírku nepokusil rekonstruovat; několik textů z ní otiskl v roce 1960 ve výboru Poezie. Příběhům a menším básním předcházelo v roce 1940 otištění několika textů v Jarním almanachu básnickém 1940, reprezentativním výboru z tvorby tzv. válečné generace, do níž jsou počítáni: Ivan Blatný, Kamil Bednář, Klement Bochořák, Jiří Orten, Josef Kainar, Oldřich Mikulášek, Jan Pilař, Jan M. Tomeš a další. Předmluvou a autoritou almanach zaštítil Václav Černý.

Rozhláskář, rybář, samotář

V září 1945 Josef Kainar cestou do Prahy „uvízne“ v Brně a díky Oldřichu Mikuláškovi se stává redaktorem deníku Rovnost. Tam se poprvé objevují jeho veršované komentáře ke dni, často s vlastními ilustracemi, které mívaly různé názvy, než byl nalezen ten pravý – rozhlásek. Novinářská práce pro Rovnost a brněnské Lidové noviny ho pohlcuje, poezii píše málo. Do roku 1956, kdy se rozvádí a stěhuje se do Prahy, stihne vydat dvě sbírky – Velikou lásku v roce 1950 a Český sen v roce 1953, o šest let později vychází soubor básní nazvaný Člověka hořce mám rád. V 60. letech pak Lazar a píseň a poslední básnická kniha Moje blues. V roce 1968 vychází druhé vydání Mých blues. O rok později dochází i na útlý výbor z Kainarových písňových textů Miss Otis lituje. Na začátku 70. let připravuje básník s Jiřím Opelíkem výbor pro Klub přátel poezie, práci ale už nedokončí – výbor Bláznův kabát vychází v roce 1972, konečnou podobu mu patrně dal právě Jiří Opelík.

Josef Kainar dožil ve spisovatelském domě na Dobříši, svědectví současníků mluví o nemoci a samotě. V básních z posledního období jeho života jako by se samota zračila coby zvolený postoj – nikoli jen populární autostylizaci básníka osaměvšího se svými rybami, ale zejména texty, kde se mluvčí stylizuje do podoby komentátora a karatele stojícího v odstupu od ostatních a kriticky je pozoruje, a to jak v rozhláscích, tak ve „vážných básních“. Josef Kainar zemřel 16. listopadu 1971.

Lit.: Kamberský, Jakub: Josef Kainar: naznačeno, nedořečeno. In Týdeník Rozhlas 30/2017 (recenze). – Cit.: A jako blues tě na svých ústech vyzpívám. Tak literární publicistka Milena M. Marešová nazvala Páteční večer věnovaný stému výročí dramatika, textaře, ale především básníka  Josefa Kainara. Pořad, který Vltava odvysílala 30. června, měl být komplexním portrétem všestranného barda. Stopáž dvou hodin je pro rozmáchlejší počiny ideální příležitostí.

Autorka postupovala chronologicky dle časové osy Kainarova života, jeho tvůrčí vývoj demonstrovala zejména na výčtu a popisu básnických sbírek, s určitými odbočkami do jiných žánrů. Tady je třeba ocenit erudovanost teatroložky Lenky Jungmannové, která pohovořila o Kainarově dramatické tvorbě, a rovněž muzikologa Aleše Opekara, který zasvěceně analyzoval jeho tvorbu textařskou, ať už poznamenanou jazzem či rockem.

Kompozici doplňovaly vybrané básně v hravé interpretaci Martina Myšičky a písně s Kainarovými texty, naštěstí nejen ty notoricky známé. Dodejme, že i několik osobních vzpomínek literárního publicisty Vladimíra Karfíka bylo cenným vkladem. Autorka pořadu nezapře svou profesi literární publicistky, z poslechu byl patrný přehled o Kainarově básnickém díle – leč tady přichází úskalí tohoto pořadu. Nekonečný výčet a popis básnických sbírek je určitě funkční v psané podobě, nikoli však v té auditivní. Pořad na mnohých místech ztrácel spád, stával se přednáškou, doplněnou vybranou písní. Poslech tak evokoval rozhlasové relace ze sedmdesátých a osmdesátých let typu Kolotoče, kde se střídaly deklamované příspěvky s hudebními vložkami.

V pořadu došlo i na odvrácenou stránku Kainarova života a tvorby. Chyběla však svědectví či zamyšlení o jeho pohnutkách, proč v určitém období života koketoval s totalitním režimem. Svědectví pamětníků, kteří by Kainara přiblížili nejen jako autora, ale i jako člověka, by jistě přispěla k pochopení jeho komplikovanosti. Leccos bylo zkrátka pouze naznačeno. Kdyby autorka tolik nelpěla na rozboru všech sbírek, pořad by neztrácel spád a stal by se živoucím svědectvím o draze vykoupeném talentu. Postrádal jsem navíc ukázky z rozhlasových dramatizací Kainarových her, díky nimž by si posluchač mohl udělat alespoň rámcovou představu o jeho tvorbě.

Byť byl Páteční večer velmi kultivovaný, připraven jistě se vší pečlivostí a naplněný cennými informacemi, položil jsem si po jeho poslechu otázku, zda si stanice Vltava opravdu  jisté oživení nezaslouží.

17. díl z cyklu Osudové ženy. Každý týden vám nabízíme portréty femmes fatales, žen, které ovlivňovaly politický i kulturní život. Tento díl připravila a slovem provází Ivana Denčevová. Autorem dokudramat je Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš.

Účinkují Viktor Dvořák, Andrea Buršová, Jan Szymik, Miloslav König, Marek Lambora a Igor Bareš. Hostem historička Eva Doležalová.

Natočeno 2017. Premiéra 30. 6. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). Repríza 2. 9. 2023 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).

Lit.: Denčevová, Ivana: Královna, která zbořila středověký mýtus poslušné manželky. Osudové ženy: Eliška Rejčka. In web ČRo 2 Praha, 30. 6. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Eliška byla královnou českou a polskou. Nejdřív si vzala vdovce Václava II., po jeho smrti to byl Rudolf Habsburský. Už v 19 letech ale byla dvojnásobnou vdovou.

Eliška Rejčka, tehdy se ještě jmenovala Richenza, se narodila v královské rodině roku 1288 v polské Poznani. Už jako malá se stala součástí tehdejší sňatkové politiky. Milostný poměr ale měla s jedním z nejvýznamnějších mužů své doby, s Jindřichem z Lipé. Zemřela v 47 letech v roce 1335.

Zbořila středověký mýtus

Zvláštní je, že i v současnosti je Eliška Rejčka vnímána spíše jako cizinka. Podle historičky Evy Doležalové to ale byla „fatální žena“. I jako královna cizinka měla pro 14. století velký význam.

Právě ona zbořila středověký mýtus manželek, které pouze čekají na své muže a trpně přijímají svůj život. Právě ona prokázala, že žena může být podnikatelkou. Byla si taky schopná prosadit právo na své štěstí, byť byl její milostný vztah s Jindřichem z Lipé velmi nonkonformním.

Spory s Eliškou Přemyslovnou

Rodiče jí zemřeli jako malé. Poprvé ji provdali ve 12-15 letech. A aby to nebylo tak jednoduché, byla i macechou Václavových dětí. Ty byly ve zhruba stejném věku jako ona. Možná že její věk stál za hádkami s nevlastní dcerou Eliškou Přemyslovnou.

„Vzájemnou nevraživost obou táborů vyostřila i sžíravá nenávist vášnivé, mocensky a politicky nekompromisní, přímočaré královny Elišky ke královně-vdově, Elišce Rejčce. Ta svou krásou, duchaplností a uměnímilovností zcela okouzlila Jindřicha z Lipé, což Elišku Přemyslovnu jen dráždilo. “
Jiří Spěváček: Jan Lucemburský, král diplomat

Tři muži jejího života

Václav II. zemřel po jejich krátkém manželství. Na řadu tak přišel další, opět krátký, ale strategický sňatek s „králem kaše“ Rudolfem Habsburským. Na scéně se objevil další Eliščin muž, Jindřich z Lipé. Jejich silný milostný vztah trval až do smrti. Tentokrát obou. Jistým důkazem jsou také slova Petra Žitavského ve Zbraslavské kronice:

„26. srpna roku 1329, v den svatého Rufa mučedníka, zemřel v Brně urozený a statečný, Jindřich starší, řečený z Lipé. Bohatstvím a světskou slávou nejvíce nad ostatní pány povýšen. Po jeho smrti tolik plakala a žalostila královna Alžběta, zvaná Hradecká, že to budilo úžas všech, kdož viděli její nářek. A protože se nechtěla od něho odloučiti jak v životě, tak i ve smrti, ustanovila, aby bylo jeho tělo s úctou pochováno v klášteře jejího nového založení.“

Eliščino Brno

Právě v Brně společně žili. Dodnes je připomíná místní klášter, kostel a špitál. Eliška Rejčka (v textu zvaná Alžběta) také shromáždila soubor cenných liturgických knih. Její přání, aby byla po smrti pohřbena v Brně vedle svého milovaného Jindřicha z Lipé, bylo splněno.

Rakušané, Němci a Češi v české kultuře 19. století. Připravila Eliška Závodná.

Natočeno 2017. Premiéra 30. 6. 2017 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h.).